Kariéru islandských SÓLSTAFIR sleduji takřka od jejich úplných začátků a dokonce mám pocit, že tuhle kapelu v devadesátých letech znali pouze domácí příznivci a nepochybně také ti česko-slovenští, a to především díky hudebnímu vydavatelství View Beyond Records, které založil jistý Pavel Tušl, velký to dobrodruh a cestovatel. Tenhle na scéně hodně činorodý člověk SÓLSTAFIR de facto objevil a následně jim vydal dodnes ceněné ‚EP „Til Valhallar“. To se psal rok 1996 a hudba Islanďanů byla ještě pochopitelně na hony vzdálená té, kterou se prezentují dnes.
Ať už je to ovšem jak chce, tak i v následujících obdobích, kdy se hudba SÓLSTAFIR začala pomalu stáčet do jiných žánrových lovišť, nebyla kapela rozhodně pod září mediálních reflektorů, byť nesmírně interesantní dílo „Masterpiece of Bitterness“ z roku 2005, by si širší medializaci rozhodně zasloužilo. Já osobně tuhle desku považuji za vůbec jednu z nejlepších, které SÓLSTAFIR vytvořili, přestože hned následující „Köld“, vydaná po dalších čtyřech letech, je neméně kvalitním dílem, které v sobě snoubí prvky studeného post-metalu, přičemž „černý kov“ je už pouhým oparem, jež se nad nezaměnitelnou produkcí snáší. Islandští kovbojové byli za tento produkt byl nesmírně chváleni napříč celým podzemním světem, nicméně až 2CD „Svartir Sandar“, znamenalo definitivní průlom do světa oblíbenosti, byť co si budeme povídat, mnohé zapříčinila pouhá mlhovina „Fjara“, nedostižný to příspěvek, kterým se kapela zařadila mezi nesmrtelné. K zahození však pochopitelně není ani album jako takové, přestože kvalit dvou předchůdců dosahuje jen s přimhouření obou očí.
Ještě více do mínusu pak směřuje i novinkové album „Ótta“, jenž i nadále dokáže obloudit posluchačův sluch osobitou atmosférou, ovšem celkově není album nijak zvlášť nápadité (opět ve srovnání s předchůdci). Přitom hned úvodní skladba „Lágnætti“ mě při prvním poslechu příjemně navnadila (jedná se jednoznačně o nejlepší píseň) a osobně jsem se domníval, že od těchto chvil bude album jen a jen růst. Když ovšem pomalá balada následně vystřídala obdobně zabarvený titulní track, začal jsem být malinko zneklidněn. Přitom jsem i tak nějak počítal s tím, že se kapela bude chtít i nadále vyvíjet, leč výsledkem nakonec je spíše strohá deska podzimních elegií, jejichž největší devízou je alespoň tradičně nenapodobitelná atmosféra.
Nicméně už od třetí položky „Rismál“ lze do karet SÓLSTAFIR nahlížet až příliš snadno a dokonce jsem z poslechu získal dojem, jakoby se kapela chtěl vydat právě cestou hitovky „Fjara“, která dokázala přilákat stovky nových posluchačů. Sice příliš nevěřím tomu, že by SÓLSTAFIR byli záměrně nějak zvlášť poddajní, ale jednoduše se zahleděli do pomalejších skladeb, což je sice svým způsobem dáno i samotným konceptem desky, ale přesto si dovolím tvrdit, že v nedávné minulosti byli Islanďané mnohem nápaditější a rafinovanější.
Na můj vkus je na albu hodně hluchých míst, což není nepříliš pozitivní zjištění. Jelikož tvorbu SÓLSTAFIR velmi uznávám (i to je vlastně důvod, proč jsem tuto recenzi začal jaksi oklikou), tak jsem zrovna netoužil po poslechu takto rozpačitého díla. Ale tak to prostě chodí, nelze se zavděčit všem a dokážu si představit, že posluchač, jež se s tvorbou SÓLSTAFIR v podstatě seznamuje (to znamená ten, co zná pouze novinku a předchozí album), bude touto studenou mozaikou zřejmě potěšen právě pro její osobitost a také neoddiskutovatelnou jinakost.
Tvorbu SÓLSTAFIR si stále ještě nelze splést s ničím jiným. Sám za sebe i připouštím, že jsem schopen si tuhle černobílou placku koupit už jen z důvodu krystalizující atmosféry, kterou mám zanesenou v kostech z předchozích nahrávek. Celkově tedy rozhodně nechci mínit něco o velkém zklamání, to rozhodně ne, ačkoliv úplně stejně daleko mám v tomto případě k výkřikům nadšení.
ALL