Dneska Vám představím vůbec první studiovou nahrávku mělnické skupiny Sokar v podobě demo-CD pojmenovaného „Bloodlust“. Mladá kapela Sokar podle svých promo materiálů hraje trash/death metal, s čímž se nedá nic než souhlasit. Vznik kapely se traduje někdy do května 2002, aby se v následujícím zhruba roce protočila sestava kolem jediného stálého člena zpěváka Inferna. Na pěkných webových stránkách kapely uvidíte, že se jednalo o celkem slušnou rošádu muzikantů a muzikantky.. Po pár koncertech lokálního charakteru se kluci v listopadu zavřeli do mělnického studia Strunka a s na poslední chvíli sehnaným bubeníkem Vránou z jiné mělnické bandy Hovada spunktovali tenhle materiál. Na ploše 15 minut uslyšíte čtyři skladby takového lehce zapamatovatelného trash/deathíku spíš ve středním tempu. První song „Bloodlust“ se točí okolo několika kytarových riffů, které jako bych chvílema už někdy někde slyšel. Předpokládám, že kluci vyrůstali stejně jako já na Slayerovkách, Testamentech apod :-). Ale zní to dobře. Prostě už při prvním poslechu si můžete směle podupat do rytmu, aniž byste se museli bát nějaké násilné změny tempa nebo přechodu. Nechybí ani nějaké to sólíčko. Trashující bubny by možná mohli být pestřejší, ale chápu to jako důsledek nedostatku času si materiál se zaskakujícím Vránou nazkoušet. Druhá v pořadí „Missing In Action“ je trochu pomalejší s perektně metalově klišovitým textem, tomu jsem se fakt smál. No poslechněte: „Ztracen v noci, bez kontaktu, dlouhá temná cesta, kdo je přítel? Nemůžeš to ignorovat, zasraná válka (fucking war)“. Ale nejsem jedinej, kdo se tomu směje, protože Inferna to při zpívání taky rozesmálo, takže uslyšíte: „Missing in Action, jacha cha cha cha“ :-). V pohodě. Třetí „Abstraction“ se mi líbí asi nejvíc. Rychlý rozjezd s frázovaným textem, následuje přechod do křičeného refrénu, sólíčko,opakování, pak melodickým hlasem vyzpívaná pomalejší nejen textově melancholická pasáž. Jinak textově tenhle song je o tom, jak lidstvo demoluje planetu, prostředí a takový tyhle věci..

 Čas utekl jako voda a na řadě je poslední zase trochu pomalejší „Don’t Delete the Past“. Vůbec nejdelší stopa na CD dává vědět, že i když odejdeme na věky, něco po nás tu zůstane. Tak, CD dohrálo, ale něco ve vás z něj taky zůstane. A když už si nebudete pamatovat nic konkrétního, tak ve vás určitě zůstane pocit, že dalším poslechem nic nezkazíte. Ještě zmíním, že zvuku CD není víceméně co vytknout, tím spíš, že jde o prvotinu a obal nemohu posoudit, mám k dispozici promoverzi, ale alespoň titulní obrázek s logem je v pohodě :-). Každopádně příjemný poslech, těším se na setkání se Sokarem naživo, to bude asi ještě o něčem jiném.

Gory