Tak je to tady, první rozhovor pro rok 2021! Na stránkách Rumzinu jsem po nějakém tom čase přivítal Radka Zábojníka, metalového Doctora, kterému jsem protentokrát připravil něco málo nostalgických otázek. Jinak to zkrátka nešlo. Vždyť existence Rumzinu v podstatě kopíruje biografii metalových SIX DEGREES OF SEPARATION, kteří mimochodem brzy oslaví svou první „pětadvacítku“. K tomu všemu si lze ještě připočíst realizaci další řadové desky „Old Dogs“, jež byla mezi posluchače vypuštěna na sklonku loňského roku. Nebudu to více okecávat, to nejdůležitější se stejně dozvíte z následujících řádků.
Radku, po nějaké době vítej u rozhovoru pro Rumzine. Co na to říkáš? Představ si, že první rozhovor jsem s tebou podnikl cca před dvaceti lety. Věřil bys tomu, že to s kapelou vydržíte takhle dlouho? Vsadil by sis tenkrát na to?
Ahoj Alle, … a vsadil bys ty tenkrát na to, že ještě dnes budeš psát recenze a zpovídat potulné umělce? 🙂 Co se nás týká, tak já bych na to tehdy samozřejmě vsadil. My jsme do toho šli hned od začátku po hlavě, de facto nám bylo naprosto jasné, že muzika nás bude jednou (vlastně dost brzy) živit a že se chystáme měnit dějiny rock´n´rollu“. 🙂 Takhle jsme to měli postavené asi všichni v kapele, někteří možná ještě více než já. Abych parafrázoval slova klasika: „Ta naše muzika, to není jen tak nějaká povrchní známost. To je na celý život. To je hluboký trvalý vztah.“
Vypadá to, že SDOS mají recept na dlouhověkost. Co za tím stojí? Nastalo někdy období, kdy už to s vámi nevypadalo úplně dobře?
Recept je prostý: nebýt kokot (aspoň občas), držet své ego na uzdě, mít rád, co děláš a mít rád ty, s nimiž to děláš. Od věci taky není nebrat se zas až tak moc vážně a zůstávat nad věcí. Zrovna to poslední se mi dříve moc nedařilo, muziku a věci kolem ní jsem bral dost osobně, z čehož pak pramenila jistá rozčarování, občas až frustrace (např. že ať děláme, co děláme, dál to už prostě posunout nejde). Krize přicházejí a odcházejí, nevyhne se jim nikdo, jde jen o to, jak se s nastalou situací dokážeš popasovat. A pokud splňuješ ony první dva předpoklady zmíněné na začátku tohoto odstavce, máš velkou šanci obstát.
Největší krize nás zasáhla někdy kolem let 2012-2013 a pramenila dle mého názoru právě z jakési všeobecné frustrace ze zbytečně vydávané energie bez adekvátního efektu (jak jsem si to tehdy vysvětloval). Myslím, že nebýt Canniho (který jako první znovu zvedl ručník z ringu, všechny nás obvolal a domluvil usmiřovací zkoušku), tak možná nehrajeme dodnes.
V metalovém undergroundu se pohybujete takřka čtvrtstoletí. Máš pocit, že jste v rámci možností dokázali skutečného maxima? Nastal ve vaší kariéře okamžik, kdy ses cítil opravdu spokojen s tím, co jste dokázali?
Okamžiky chvilkového uspokojení se samozřejmě dostavovaly průběžně. Po fajn recenzích, po podařené koncertní štaci, když jsme dostali možnost hrát jako support tam či onde, to všechno ti dělá radost a hezky na duši. To jsou věci, které i mě hodně nabíjejí a dávají mi chuť tvořit a postrkovat tu naši rozdrkocanou káru dál a dál. A musím se vší pokorou být vděčný za to, že takových chvil jsme za těch 25 let prožili nemálo. Spoustu z nich však člověk docení až s odstupem času, protože v tu chvíli je vnímá (jak bláhově!) jako samozřejmost, jako jen další stupeň k něčemu ještě většímu. 🙂 Jenže samozřejmé není vůbec nic. Nikdy.
A tak je to i s tím „skutečným maximem“, na nějž se ptáš. To, že jsme naše nejlepší časy a největší okamžiky (jakés takés) slávy prožili patrně v mezidobí alb „Triotus“ a „Of Us“ (tedy řekněme někdy v rozmezí let 2004 – 2012), to člověku dojde až po letech, vlastně až když o to přišel. 🙂 Hrozné, že? 🙂 To ale vůbec nic nemění na tom, že se vždy budeme snažit, aby každá naše deska byla tou nejlepší v naší diskografii. To je asi přirozeností každého muzikanta, který nerezignoval.
Vlastně dnes už jen pamětníci si vás pamatují jako doommetalovou kapelu. Máš k tomuto žánru ještě nějaký vztah? Přimýšleli jste někdy např. nad předěláním starých songů do současné podoby? Třeba v rámci neřadového EP?
Vztah k doom metalu mám samozřejmě jen ten nejlepší. Vlna doommetalových alb z devadesátých let mě zasáhla plnou silou, mnohé z těch desek považuju za opravdové klenoty a dodnes je mám na plejlistu. Jen namátkou TIAMAT – Wildhoney, ANATHEMA komplet, PARADISE LOST – Draconian Times, THE GATHERING – Nighttime Birds, SAMAEL – Passage, MOONSPELL – Irreligious, THERION – Theli. To jsou alba, která formovala můj hudební vkus a vlastně mě i poprvé pořádně uvedla do světa metalu. Je to žánr, ze kterého jsem vycházel při svých prvních skladatelských pokusech, mám ho velmi pravděpodobně zažraný natolik hluboko v kostech, že určité záblesky jsou (a musí být) patrné v našich skladbách dodnes.
Předělávat staré skladby však neplánujeme. Jsou svědkem té doby, ukázkou toho, jak jsme tehdy hudebně mysleli, co vše jsme uměli a jak jsme se chtěli vyjadřovat … a tak by to podle mě i mělo zůstat.
Aktuální novinku „Old Dogs“ jste vydali po čtyřech letech. Mohl bys popsat, co se během těch čtyř let v kapele událo? S jakým záměrem jste k nahrávce přistupovali? Vyznačuje se album něčím specifickým? Když bys ho třeba porovnal s těmi ostatními?
Tvůrčí proces zůstal v podstatě beze změn. Za ta léta máme odladěný postup, který nám jednak vyhovuje a jednak máme pocit, že i celkem dobře funguje. Jednotlivé hrubé nástřely skladeb vznikají individuálně u každého doma, následně natáčíme legrační videa, kde se snažíme ostatním přiblížit ideu samotnou, příprava na zkoušku probíhá z velké části doma a na zkušebně se scházíme vlastně ve chvíli, kdy by všichni již měli mít o skladbě jakous takous představu a riffy umět.
Jestli si pamatuju dobře, tak v době těsně po vydání předchozího alba „Simple“, jsme se bavili, trochu z legrace a trochu na vážnou notečku, že by nebylo špatné následující desku trošku odlišit i koncepčně. A že by nemuselo být špatné to posunout někam k black metalu. Záměr tedy byl, ale výsledek? Máš snad pocit, že jsme nahráli něco jiného než další regulérní album SDOS (řečnická otázka)?
Nooo… můj pohled najdou čtenáři v recenzi. 🙂 Album nicméně vzniklo v době covidové. Je otisk těchto nedobrých časů na desce nějakým způsobem zaznamenán? Budeš mít právě desku „Old dogs“ navždy spojenou právě s tímto obdobím?
Pokud tuhle naši aktuální desku budu mít spojenou s něčím konkrétním, tak asi s velkou pohodou, která doprovázela jak přípravu skladeb, tak samotný proces nahrávání. Vybaví se mi rum značky Dictator, který byl fakt dobrej. Vybaví se mi vůně lipového květu, které lipovské ženy sušily ve spodních prostorách kulturního domu pod studiem. Stoprocentně ve vzpomínkách zůstane i čtvrtek z první nahrávací seance v roce 2019, kdy jsme s Cannim a Standou vyrazili před nahráváním na místní koupaliště v devět dopoledne na „jedno“ (čí to byl jen nápad?!!!) a uvízli jsme tam až do dvou do rána. 🙂 (pozn.. Pickard a Vlasa s náma nešli, protože ten den museli do práce, ze studia odjeli už večer předtím … a o plánu nevěděli samozřejmě zhola nic). Vybaví se mi jejich nevěřící pohledy, když za náma toho dne po práci dorazili podívat se, jak se nám daří … 🙂 O téhle estrádě se v Lipově mluvilo ještě rok poté. 🙂
Druhou nahrávací seanci z roku 2020 budu mít spojenou s válkou nervů a pokrfejsů. Do studia jsem dorazil, když už byly bicí hotové, leč osazenstvo se rozhodlo na mě zahrát habaďůru, že budou tvrdit, že bicí nahrané nejsou, že se něco nezadařilo (už nevím co). Ok, výzva přijata. Tak jsme tam seděli, koukali na sebe, já dělal, že je mi to jedno (přitom to ve mně vřelo), že teda počkáme, než se to nahraje znovu, zatímco spiklenci zas koukali, jak mi to je jedno, čekali jistě úplně jinou reakci. Nikdo nechtěl vystoupit z role, vydrželo nám to celý den. 🙂 Jak malé děcka, že? 🙂
Hezké si to umíte udělat. 🙂 A jinak v důsledku covidu nic odlišného nebylo?
Jak už jsem naznačil výše, nahrávání oproti zvyklostem jiné bylo, nicméně nikoliv kvůli covidu, ale z důvodu naší dychtivosti. V roce 2018 se nám už natolik stýskalo po nahrávání, že jsme se rozhodli zarezervovat si studio na léto, a to i za tu cenu, že nebude materiál pro album komplet hotov. Prostě že natočíme tolik skladeb, kolik budeme moct, a zbytek se pak dotočí někdy posléze. A tak se i nakonec stalo. Šest skladeb vzniklo již v roce 2019, zbytek letos. Chvilku jsme byli jako na trní, zda se nám letos vůbec podaří druhou polovinu desky dohrát, neboť studio jsme měli rezervované na začátek července a ještě v průběhu dubna nebylo zřejmé, zda do studia budeme vůbec moci. Ale povedlo se a nahrávací týdenní seance mohla proběhnout dle naplánovaného harmonogramu.
Přiznám se, že mě opět učaroval zvuk. Pro pana Valáška jste společně s DARK GAMBALLE jakýmisi „přednostními hosty“, což vám určitě přidává na pohodě. Jak ale hodnotíš tuto poslední spolupráci? Spatřujete i vy ve zvukové stránce nahrávky patřičnou výjimečnost?
Díky za milá slova, já myslím, že hodně potěší i Standu Valáška, protože on si je opravdu zaslouží a ne úplně vždy to i v recenzích zazní takhle explicitně. Ať chceš nebo ne, zvukový mistr má vždy velký podíl na úspěchu desky. To on, pokud umí, balí skladby do zvukového hávu, který dává skladbám vyniknout a nechá jim zablýsknout se. Jestli je naše aktuální deska zvukově nějak výjimečná, nevím, to ať posoudí jiní. Bezesporu je ale zvukově svébytná. Standovi se opět podařilo vtisknout těm našim popěvkům jasný zvukový výraz, svůj vlastní zvukový ksicht.
Některé současné kapely našly paradoxně zálibu v „oldschoolovém“ vyznění. U vás nic podobného ovšem neslyším, přestože vaše hudba v podstatě ctí mnoho tradičních metalových atributů. Je pro vás stále důležitý určitý vývoj? Hlavně tedy s ohledem na již zmíněný zvuk?
Jak to vnímám já, tak i pro Standu Valáška je důležité, aby každá naše další nahrávka byla zvukově trošku jiná a aby byla lepší než ta předchozí. Alespoň co námi podaný výkon dovolí.
„Old Dogs“ je pravděpodobně mnohoznačný název. Já v něm ale nejvíc spatřuji jakýsi „veteránský nadhled“, který je svým způsobem z nahrávky cítit. Zajímají mě tedy všechny významy s tím spojené. Který je ve své podstatě pro vás tím nejvýstižnějším?
Veteránský nadhled! Moc hezky řečeno, to si budu pamatovat. 🙂 Víš, co se mé maličkosti týká, a všech těch psích idiomů kolem, my jsme se tím nijak nezabývali. V podstatě to mělo skončit naším lajnapem v bookletu (Dr – vytí, Vlasa – štěkání, Canni – hlídání, Pickard – honění ocasu … ehmmm, ta čeština je leckdy hodně nemilosrdná mrcha. :-)) Nicméně v mnoha recenzích se nám to teď vrací a sklízíme, co jsme zaseli. 🙂 Ale pokud bych měl přece jen jeden zmínit (a už jsem to teď nedávno v jednom rozhovoru použil), tak by to bylo rčení „sere pes“.
Přiznám se, že bych jednou chtěl SDOS slyšet s českými texty. Fakt si myslím, že by vám to slušelo. Přemýšleli jste už někdy o tomto kroku? Je v budoucnu něco podobného možné?
Možné je cokoliv, už dříve jsem se snažil Pickarda tímto směrem trošku manévrovat, trošku ho ponouknout. Zatím se to sice míjí účinkem, nicméně semínko jest zaseto, a kdo ví?
Zabývali jste se někdy tím, kdo je vlastně tím opravdovým posluchačem SDOS? Dokázal bys odhadnout, co od vás fanoušek skutečně žádá? Existuje ještě dnes taková ta klasická zpětná vazba mezi kapelou a posluchači? Jestli třeba vidíš nové fans, kteří si napíší o CD, triko, plakát…
To nejde takhle zobecnit, Alle. Jediné, co bych snad mohl říct je, jaké fanoušky bych si přál mít. Sám za sebe. Řekněme hloubavé, kterým nebude vadit malá časová investice do hudby, která nemusí být vždy na první poslech, kterou je třeba trošku objevovat (ale snad ne zas až tak moc), ale kteří snad už ze zkušenosti vědí, že se jim tahle investice vrátí. To je naše ambice. Ale stejně tak rozumím i tomu, že to nemusí být pro všechny, pro mnoho lidí jsme nezajímaví, spousta lidí se nedokáže přenést přes můj hlas, což bývá velice často hned to první úskalí. Toho všeho jsme si moc dobře vědomi. A o to víc si vážíme všech těch, kteří k nám i přes to všechno udržují náklonnost a mají nás rádi.
Zpětná vazba od fanoušků samozřejmě existuje, v dnešní době internetové je to snad jednodušší než kdy jindy. A máloco ti dokáže dodat novou energie pro další počínání jako pár milých slov coby důkaz, že to, co děláš, někoho zajímá, a že to snad neděláš zas až tak úplně blbě.
Brzy oslavíte pětadvacet dlouhých let. Hodně lidí z kapel mi říká, že devadesátá léta byla prostě nejlepší a nejraději by se v čase vrátili. Jak to máš ty? Máš ještě nějaký cíl, který by sis chtěl se SDOS splnit?
Nejsem si jist, do jaké míry jsou tyhle pohledy zpět ovlivněné faktorem „růžových brýlí“. V minulosti bylo přece všechno lepší, lidi k sobě milejší, tolik si pomáhali bla bla bla. Chtělo by se říct, že devadesátky byly opravdu super … a jistě že byly, jiné být ani nemohly. Bylo nám dvacet, teprve jsme objevovali svět a všechno co nám život mohl nabídnout, leželo před námi. Nedávno jsem zrovna na tohle téma četl krátké zamyšlení od Polyho z INSANIE (ahoj! 🙂 ), v němž poukazoval na to, že ani tehdy to taková sláva nebyla, jak by se dnes leckomu mohlo zdát. V klubech už tehdy rozhodně narváno nebývalo a tamní zvuková aparatura byla velice často dobrodružstvím sama o sobě. O nešvarech typu obrovských časových skluzů na akcích ani nemluvě. Vše je relativní! 🙂 Jediný cíl, který chci mít, je dělat vše, do čeho se pustím, nejlépe jak dovedu. A to platí i pro kapelu. Zbytek zůstává otevřený.
Radku, děkuju moc za rozhovor! Ať vám všechno vychází, i navzdory této složité době!
I já děkuju, Alle, měj se fajn, díky za příjemné povídání a vzpomínání! Vše nejlepší do nového roku!
ALL