Jak jste si určitě všimli, nečiním tak často abych recenze doprovázel výčtem detailů o kapele nebo desce, než těch, které titul bezprostředně doprovází. V tomto případě jsem udělal jednu z výjimek. Ani nevím proč. Obal je pestrý až běda, fotek dostatek, informací v japonštině taky, ale byl jsem zřejmě zvědavý nebo si potvrdit doměnky, zda SHIBUSASHIRAZU je pětadvacetičlenná hydra, nebo cirkus na kolečkách nebo snad kapela!? Po ohledání různých míst nejsem o moc chytřejší, jako obvykle je to na vás.Nahrávka pro (sedmou!) desku byla pořízena živě během 1. a 2. června 2001 v tokijském klubu Buddy Egota. Dle fotografií v bookletu, muselo být na akci více než veselo. Tanečnice, různá vizuální čísla. Dá se říci, že tomu odpovídá i hudba samotná. Úvodní skladba Hyottoko (1) je rychlou smrští střídání témat a žesťovým uragánem s výsledkem velmi se přibližujícímu KOČANI ORKESTAR či FANFARE CIOCCARLIA, tedy balkánským dechovkám.Následující, pomalu se rozjíždějící a stejně plující dvacetiminutovka Lion (2) je typem barového orchestru doprovázející kouzelníka nebo drezůru pudlů. I přesto, že vnímáme hudbu samotnou, má píseň dostatečný drive a náboj. Během dlouhé plochy dojde na sóla mnoha instrumentů, vyhrávek a předělů. Big band jako fík! Následující „Matabi“ (3) to jen potvrzuje. Pulzující základy nechávají dostatečný prostor pro rozličná sóla, extatického saxofonu, orientální trubky, elektrizující kytary, atd. Dirigentovo odpočítání strhne lavinu „Mucho de Shogyo“ (4). V té se konečně dočkáme i zpěvu a samozřejmě v jazzu nezbytných sól. Muzikanti šlapou jako hodinky, radost poslouchat. Ójé! „Sorimachi Kiro“ (5) obstojí sama o sobě ,ale svým poklidným charakterem může být stejně dobře doprovodem artistům v manéži. Spíše rytmické víření a namísto sól, které jsou tu samozřejmě také, se objevují sborové vokály kopírující melodie, nebo improvizované experimenty se zajímavými barvami. Po klidném kousku musí logicky přijít nářez. „P-chan“ (6) jím nepochybně je. Melodie jsou opět jaksi orientálně klenuté, sóla exponovaná, přený okamžik konstatovat, že takováto muzika by probudila i mrtvého! Závěrečná rozlučková minuatura „Senzu“ (7) je stylově totožná s úvodní dechovkovou mrskačkou! I když jsou to pouhopouhé dvě minuty, navnadí Vás pustit si disk znovu a znovu a …

RadeK.K.