Tahle úplně nová kapela, o které vědí v Česku jen ti největší zarytci, pochází ze St. Petersburgu a směle pošilhává po úplně nejvyšších příčkách emotivního post-metalu. Abychom si však udělali ve všech věcech trochu jasno. Label Slow Burn Records (článek velké množiny Solitude Productions), si sám pro sebe vyhledává nadějné spolky spojené s oním žánrem, a pokud jsem zde nedávno chválil produkt skupiny STENY LDA, tak v podobné míře mohu tleskat i nad tímto debutem. Slow Burn Records dobře rozpoznali, že v Rusku hned vedle tradiční doomové odnože, nepochybně rozkvétá i další zajímavé hudební křídlo a osobně se domnívám, že za nějakou dobu budou následovat i další vlaštovky. Teď si jenom vybrat ty nejlepší.
Jak už jsem výše uvedl, jméno SEQUOIAN AEQUISON je na scéně naprosto nové, nicméně samotní hudebníci mají už nějakou solidní hráčskou historii za sebou. Předně jde o zkušenosti z účinkování v doom metalové skupině INTER ARBORES, která se sice rozpadla, ovšem o to snadnější byl přechod tří hudebníků pod jinou značku. Z druhého břehu pak do kapely vešel bard z post-metalové party YPRES, jistý Ivan Tokarev. Tolik nutné informace a dále už jen o hudbě!
Ta je ve všech ohledech skutečně krásná a slovutná, na poslech pochopitelně náročná, ovšem pokud se vám alespoň trochu zamlouvá procítěná produkce s nádechem art rocku, post-metalu a doomu, rozhodně jste v případě SEQUOIAN AEQUISON na správné adrese. První kompozicí je však hodně těžká nálož. „To The Surface“ se rozjíždí opravdu hodně pomalu a posluchač musí v sobě z počátku hodně silně kousat minimalistický úvod, ve kterém si lze povšimnout úlohy bubínků, nahrazujících klasická bicí. Postupem času se však hudba rozevírá jako vějíř, produkce se zahušťuje, a přestože kapela nepředvádí nikterak velkolepé instrumentální šampionáty, je zřejmé, že jednotliví hudebníci mají pro tento druh hudby vrozený cit.
Ještě intenzivnější síla poté plyne z kolosální a zároveň dosti monotonní mozaiky „Irretrievable“, jejíž pointou je syrový závěr na vlnách funeral doom metalu. Bohužel ovšem, právě tahle položka také přivádí na světlo zřejmě jedinou potíž, která se k nahrávce vztahuje a tou je nepříliš vydařený zvuk. Taková čistá průraznost nahrávce jednoduše chybí a místy mám i dojem, že je hudba více či méně přebasovaná, byť ona chorobnost byla jistě čirým záměrem. Celkově to však okecat rozhodně nejde. Z toho důvodu pro mě hoši zůstávají jakýmsi nevybroušeným krystalem, zvláště, když se ještě záhy dostáváme k nejvýznamnějšímu tracku „Opening Walls“, emoční braně mezi nebem a peklem. Dokonce tu lze zaznamenat něco jako výraznější melodie a vůbec celá skladba je mnohem barevnější, a to především díky „čudlavým“ vyhrávkám kytary (to je taková ruská specialita, se kterou se našinec nesetkává určitě poprvé, stačí vzpomenout na lotyšské AUDREY FALL, kteří to mydlí v podstatě podobně).
SEQUOIAN AEQUISON jsou však více doomovým tělesem, kdyby se jejich hudba dala polít vodou, okamžitě zkoroduje. Jak už je však u těchto skupin zvykem, zpěvu se tu nedostává, a ruští zástupci se dokonce rozhodli, že na vokály abdikují úplně. V jejich produkci je zkrátka důležité zničující martyrium sebe sama a pokud vydržíte do posledních vteřin dvanáctiminutivky „Rest On The Way To Nowhere“, dočkáte se vpravdě skličujícího „odcházení“, jehož obsah musí zákonitě pochopit jen milovníci spletitého žánru. „Onomatopoeia“ je vskutku krásné album, ale opravdu škoda té zvukové nevýraznosti. Pokud chce kapela ještě výš, bude muset více přitlačit, tj. investovat do nějakého lepšího studia. V tu ránu bude ještě o tři levely dál!
ALL