Když jsem poprvé ochutnal první skladbu „Opener of the Way“ od amerických SANCTUS INFERNUM, poněkud jsem se orosil, neboť samotná tvorba vzhlížela totálně dřevně a nevýrazně. Dokonce jsem měl podezření, jestli neposlouchám nějaký skrytý demáč dnes už dávno zapomenutých jihočechů BONE ORCHARD. Pamatujete? Neznáte? V tom případě navštivte sekci „Kazetománie“.
Nicméně zpátky k Amerikánům, resp. tedy k jejich třetímu řadovému albu „Other Gods“, jenž s druhou skladbou odstartovává něco mnohem hodnotnějšího, než tomu bylo u prvního tracku. Jedná se o takový hodně zvláštní mix doom metalu, progresivního metalu, možná i blacku. S titulní skladbou navíc i aranžmá skladeb vypadá o poznání košatěji, skupina se doslova vyžívá ve střídání rychlostních temp a posluchač se tak nemusí obávat, že by se SANCTUS INFERNUM oddali pomalosti ve všech směrech. Na druhou stranu dosti výrazným prvkem zkázonosného žánru jsou odnepaměti housle, a právě party tohoto nástroje dostaly v tvorbě kapely široký prostor. Pochválit ovšem musím i snahu o členitost celého materiálu, neboť každá ze skladeb má poněkud jiný charakter, paradoxně i s ohledem na tvrdost. Nebýt omračujících sól a melodií v závěru skladby „Polaris“, dost možná by se tahle balada ztratila i v našem rozklíženém éteru rádií.
Následující „From the Depths“ je však už znovu kabelovou spletí středních temp a houpavých kytar, mezi kterými proplouvají vyhrávky houslí. Opětovně nechybí řada progmetalových partů a v pomalejším závěru, kdy se hudba stočí k melancholii, je z hudby cítit silné ovlivnění MY DYING BRIDE, přičemž tomu pochopitelně velmi výrazně dopomáhají právě housle. SANCTUS INFERNUM ovšem nechtějí znít úplně běžně, což je z jejich snažení naprosto patrné. Jakoby stáli o to, aby v jejich hudbě proudily odkazy inspiračních zdrojů, ale zároveň si zakládají na nutnosti vlastního výkladu. Jediné, co mě trochu úplně nejde do uší, to je Rickyho brutálnější poloha vokálu. Nejedná se v tomto případě o žádný murmur, spíše jde o takový specificky zabarvený „carcassovský“ chraplák, který mi však do tvorby bandu nějak nepasuje. Možná by to chtělo právě onen tradiční hrobor. Paradoxně však čisté zpěvy, jež by mohly představovat problém, jsou naopak velmi přesvědčivé a v podstatě se jim nedá nic zásadního vytknout.
Jak tedy s „Other Gods“ v závěru naložit? Dát mu šanci? Ano, s určitostí si deska pozornost fanoušků zaslouží. Jedná se o lehce nadprůměrné dílo s několika opravdu působivými momenty a vůbec celá kolekce nevyznívá vůbec nudně. Na druhou stranu je však třeba smířit se s tím, že k nějaké zásadní výjimečnosti má i tato kolekce stále daleko. Prostě ještě tam něco dost důležitého chybí. Aby z kouzla nebyl zkrátka jen náznak, ale absolutně strhující pohlcovadlo.
ALL