Slečna Sachiko, jinak členka kapely Overhang Party si s klidem střihla sólovou desku. Do fialova zbarvený les s prolnutou fotografií zpěvačky, která je zakolážována do podoby zrnité mlhoviny, mě naprosto jasně směruje k podstatě hudby.

Étericky se vznášející vokál s podkladovým ambientním chvěním (1). Vysoký znělý zpěv prohánějící se v pět hodin ráno korunami stromů nasycenými vlhkým vzduchem (2). Rajin Song – tak jest, tak bylo. V další skladbě Fire Yith (3) je hlas také, ale zde je motorovou pilou nemilosrdně klátící porost k zemi. Ještě můžeme uvažovat o variantě vojensko-lékařských experimentů, kdy je šílené pacientce po několika letec samotky poskytnuta yntezátorová banka, bez možnosti ztlumit hlasitost. Zpočátku má mírnou převahu ona, snažíce se techniku překřičet, ovšem ta ji v závěru hravě překoná a umlčí. Never go down Yarai-zaka (4) je ambientem odevzdaně sténajících strojů. Snažíce samy sebe přemístit na lepší místo pod industriálním sluncem, dokážout však jen nárazy a třením vyprodukovat porci zvuku, nikoli si obhájit svůj prostor. S ubývající energií se pomalu povypínají. V jiném krátkém filmu o delší stopáži, nazvaném Saika (5), nezbyly peníze na natočení obrazu, tak se použily jen základní vizualizace převodem el. proudu na vlnění. Autoři shodu se zvukem tušili, ale výsledek je nadočekávání výtečný. Rozechvělé troubení s plačtivým houkaným hlasem rezonují v naprosté symbióze jako dva proplétající se hadi. Navrstvení jednoduché, harmonické, do nekonečna se opakující figury a nad touto jen, v nebeských výšinách vznášející se, andělský hlas s pozdějším připojením generátorů. Není to mnoho a jako závěrečné pohlazení a rozloučení, že za vším máme hledat člověka, funguje bezchybně.

Vynikající album, kdy jsem si na několika místech představil, že by obdobné mohla vyprodukovat naše Iva Bittová.

RadeK.K.

http://www.geocities.jp/there_09jp/there
http://www.bajoeng.jp