Druhá recenze, trocha cviku a už si pamatuju a bez problémů píšu kombinovaný název vydavatelství, který mi doposud dělal trochu zmatek v hlavě. Sedmá realizace (K&K 07), je kapela RUiNU, boční projekt Kaspar von Urbach, existující ještě ve variantě Ruin of Ruins, pokud tedy neztrácím přehled. Celobarevný obal a samolepa disku nabízí industriálně-umělecké výjevy. Font jako obvykle odráží vkus tvůrců, jen u detailních informací to krapet ustřelilo. Pokud to byl záměr, pak je to v pořádku, nepřečtu je ani s osmi dioptriemi od Nadi Urbánkové.

Dost už laciného vtipkování a vrhněmež se na obsah zvukové konzervy. CUCÁNÍ vzduchu, záštěky, bodající vazba toť úvod třicetosmiminutového bloku. Postupné přísady komunikujících ruchů, experimentálních elementů podněcují fantazii. Barev, různorodosti a lidského elementu je opravdu přehršel, že by obměkčily i KÁMEN. Sputnik má porouchaný vysílač, řídící středisko přijímač. Jsou na stejné vlně, přesto si nerozumí. Občasné nehudební SEKVENCE hudebních nástrojů nemohou mozaiku usměrnit ani pokazit. To vše se událo a jsem teprve v první třetině. Ech vy chlapci, vy mě zabijete – tolik radosti a nepozemské slasti! Mé srdce plesá, intenzita se mírně zvýšila, basovější strunění vyvažuje jemně se bortící drzosti a dětinskou neurvalost kovení. Tuším jednoduché postupy, ale práce, radost a manipulace je činí nestrnulými. Relativní nuda pískajícího ‚zpětného krmení‘ je ve skutečnosti napětím, pod kterým se stále něco děje. Vydržte tu trochu bolesti a ani si nevšimnete, jak se převtělí a docyklí k osvobozujícímu konci. Takhle to vypadá, když se sejdou lidi, které společná věc baví a mají zájem. Za vším hledej člověka, technika je prostředek. Bez zábran, obav či špatného svědomí říkám: „Nejlepší experimentální hudba Česko-Slovenské provenience – SUPER!“

RadeK.K.