„Když jsem zemřela, stala jsem se Řekou“
Pod vlajkou tohoto motta se na scéně zjevila formace s jednoduchým, ale na druhou stranu účelným názvem RIVER. Když si do nekomerční hudby zarytý fanoušek listuje rozličnými webovými stránkami, mohlo se dost dobře stát, že jste se s tímto nonšalantním projektem již setkali. Ovšem pokud ne, mám tu na úvod několik základních informací.
Podivuhodné seskupení je tvořeno poměrně známými figurkami z tuzemských undergroundových sfér, takže… Mezi ústřední postavy bezesporu patří klávesista Tudy (Insania), kytarista Honza (Tisíc let od Ráje) a zapomenout nemohu ani na duši celého ansáblu, zpěvačku Dorku (Tara Fuki). Tato sestava dala dohromady melancholický (nebojím se napsat depresivní) komplet, jehož největší devízou je výsostná umělecká hloubka a poetičnost. Už z toho důvodu je zřetelné, že na metal v tomto případě s určitostí zapomeňte. RIVER se snaží za pomoci skličující atmosféry rozdrtit posluchačovo ego kolorovanými ambientními plochami, přičemž malebné jsou nepochybně klávesy a pečlivě vykonstruované zvuky samplů. Tu a tam sice zaskočí kytara jako vánek nad řekou („Part III“), ovšem z větší části je vše obětováno komorní atmosféře, kterou naopak notně pročesávají struny kytary akustické. Nad všemi nástroji však i přesto ční precizní vokál zpěvačky Dorky, ústřední „vypravěčky“, jenž posluchače celým albem provází jako ona Řeka. Kapele se skvěle povedlo vložit do hudby obdivuhodný emoční náboj, jehož hloubka je naprosto nevyčíslitelná. Je skutečně neuvěřitelné, jak to „všechno“ funguje, člověk si ani nestačí uvědomit, že většina skladeb je v podstatě monotónního charakteru. Ale proč ne…
„Řeka je všude kolem mě
a i když jsou mé oči už dávno slepé,
jako bych se na ni pořád díval.“
RIVER však nejsou jen o hudbě samotné, ale také o textech. Přiznávám se, že je trošičku škoda, že kapela nepoužila pro své vyjádření českého jazyka, dle mého názoru by tento krok ještě více napomohl osobitosti, která už je i tak ve větší míře zabezpečena. Tato má poznámka však nemá ani v nejmenším co dělat s porozuměním obsahu, jelikož tento nosič vychází i v překrásném knižním vydání, kde kromě textů naleznete také ucelený příběh, jehož stěžejním tématem je proměna (či splynutí) umírající dívky v řeku. Více však už neprozradím, jelikož potenciální posluchač by byl silně ochuzen nejen o samotnou dějovou linku, ale také o pointu. Nicméně, co bych rozhodně neměl zatajit, to jsou třeba malby, dotvářející už takto silný efekt. Postarala se o ně výtvarnice Barbora Trnková, a co vám budu povídat, svého úkolu se zhostila opravdu bravurně, její práce kráčí ruku v ruce s poezií, o hudbě nemluvě.
Nahrávka RIVER je skutečně hodně svojská. Přiznávám se, že neznám českou kapelu, jež by se obdobným „art ambientem“ zabývala až do takovéto hloubky. Z těch zahraničních bych mohl zmínit rovněž velmi silně melancholicky laděný projekt Persenepho, za kterým stojí zpěvačka gothic-rockových L’amme Immortelle… Ono však ani není nijak podstatné přirovnání, dle mého soudu, postačí konstatování. Debutová nahrávka RIVER se zkrátka hodně vydařila, pokud patříte do sorty trpělivých a především citlivých posluchačů, nemůže pro vás být lepší volby. Zároveň je však třeba upozornit na jednu ošemetnou věc. Z některých kompozic vyzařuje až „nezdravě“ negativní vibrace (přísahám a nepřeháním!). Zkrátka a dobře – nemohl jsem usnout! „Když jsem zemřela, stala jsem se Řekou“ není hudba pro všední dny, chce to jen vychytat tu pravou chvilku, a pak už jen poslouchat a nechat se unášet…
ALL