DOOM – Complicated Mind (CD, 1988 – Invitation/Victor Japan)
Další desku, kterou jsem od japonských DOOM sehnal je tato, o rok starší. S kapelou jsme se seznámili už dříve, sestava byla stejná. Jiné jsou více natupírované vlasy, chudší knížečka a trochu i muzika samotná. Je přímočařejší, i když psycho kytara jako by ji VOIVOD vymaloval (1,3,9) a v podstatě průběžně), bigbítová uvolněnost (7), metalická dravost (1,4) a lehký rockec(2), vše tu je. Ozvláštněno efektováním, oživováno samply nebo snad kytarovým syntezátorem (9). Zaručuji Vám, že pokud si desku poslechnete při solidní hlasitosti, jako poslední zážitek přijde divočejší, uštěkané nervové zhroucení.Recenze je zdá se poněkud krátká, leč podstata byla vyslovena a více pro informací se podívejte na předchozí recenzi následující desky „Incompetent… Doom“.
DOOM – Incompetent… (CD -1989, Invitation/Victor Japan)
Tuhle desku jsem si koupil před dlouhými lety na pražské burze. Z části mě zaujal název kapely Doom, který mi připoměl úplně jinou. Navíc mám dojem, že už tehdy byla japonská provenience v mém zájmu. Když si vzpomenu, že několik zajímavých věcí bylo posláno dále do oběhu, docela mě to mrzí.
Kreslený obal s mrakodrapy, bořenými pády jakýchsi obrovských lidských hlav je zajímavý a společně s názvem a fotografiemi kapely navozuje pocit metalového běsnění. Abych se ještě vrátil k fotkám. V už tak tučném bookletu je kromě informací a všech textů šest celostránkových fotografií. Na nich si můžete podrobně prohlédnout tři členy v postojích koncertních i pózách pro umístění na desce. Na všech jsou pomalování stylem geisha-blackmetalový warpaint-Kissáci-tradiční divadlo Kabuki.
Hudebně se jedná o metal. Běsnění uvedené v předchozím odstavci bylo tipem, zčásti nadsázkou a rovněž nostalgií. V době pořízení se mi deska zdála hodně tvrdá, zajímavá, divná, zvláštní, jiná. Kromě parametru tvrdosti, který v jiných intencích působí i dnes, jsou ostatní přídomky zcela platné. Naopak, řekl bych, že deska je s každým poslechem zajímavější a neotřelejší. Podstatou je stará škola thrash metalu, ze kterého ovšem nezbylo v muzice Doom-u skoro nic. Pár nářezových výjezdů se naprosto ztrácí v komplikovaných postupech, divokých změnách, art rockovém šílení. Písně však nejsou vymyšleny tak, aby omračovaly virtuozitou, ale aby stále byla dostupna poslouchatelnost a metalová přímočarost. I přes takové zjednodušení vše funguje i po dvaceti letech od vydání. Neznám všechny vnitřní vtípky, ale zdá se mi, že kapela implementovala do základu odkazy na své oblíbence i ty, kteří se nelíbili. To cítím jak z názvů písní: „20th Century Proud Man“ (3), „Sympathy For The Devil“ (9), ale i v muzice samotné. Pokud jsou to jen mé halucinace nevadí, stejně je to pěkné. Na metalových deskách se slušelo mít alespoň jeden ploužák. Japonští DOOM jsou však drsňáci, tak tuhle situaci vyřešili po svém. Cajdák tu je ovšem jako instrumentálka (7). Dle očekávání hned následuje rychlý nátřesk Lost! in my head (8) s divokými sóly. Pokud jste letití posluchači různých žánrů nepřekvapí Vás chvilky glam rocku, voivodovských technologií, hair-metalu a dalších metalových odnoží té doby, nebo poctivou bluesovou dvanáctku s elektrickým sólem v úplném závěru alba. Nebyli by to Japonci, kdyby všechny prvky nepřetavili do svého vidění. Kytarista Takashi Fujita tvoří nálady, vystřeluje nápady, seká a rozděluje porce k tomu všemu zpívá. Basák Koh Morota nejen drží basu, ale svou bezpražcovou kámošku dráždí, honí a po různu s ní laškuje. Bubeník Jyoichi Hirokawa hraje relativně normálně, ovšem ani on si neodpustí vyhrávky. Do již hotovéh celku doplňte pár, opravdu jen několik, zajímavých efektů a je o zábavu postaráno.Super muzika!
RadeK.K.