O Hiraxově odchodu z LUNATIC GODS byly popsány desítky stránek ve Wordu, takže tuto „nutnou“ formulku šmahem přeskakuji a za oslí můstek si beru dvě předchozí ípka („Bes / Karpaty“). Na nich se RAMCHAT představují jako black/paganmetalové těleso, kterému není cizí ani koketování s dalšími metalovými subžánry. Hlubší nakročení do metalového extrému však čekali jen ti nejzarytější optimisté, no po hříchu se tak opravdu stalo už na výše zmíněných (ochutnávkových) mini-počinech.
A co přesně čekat od velkého debutu „Atrana“? Ve své podstatě pokračování se stejně dobrými, ale i poněkud strohými skladbami. Nahrávka začíná ovšem ve velkém stylu. „Tŕne hrobov“ se opravdu vyvedla a žánrově bych ji zařadil někam na pomezí melodického death-black metalu, a to za přispění výrazného vokálu Martina Valkara. Následující „Dobyvateľ, nerozdeľuj“ nabízí neméně lákavé pokračování, přestože skladba na sebe nejvíce upoutává prostřednictvím politického textu, jež s určitostí nebude sedět všem. Naopak zásadní skladbou kolekce je hitovka „Perún hromom žehná nás“, jejíž melodickou sílu a švih výrazně pozvedává refrénový zpěv Juraje Hnilici. Jednoznačná óda na pohanský metal.
Přiznám se, že tato kouzelná skladba mě vskutku naladila na kousky další, nicméně ani jedna z následujících se kvalitativně tomuto opusu nepřiblížila. Snad jen závěrečná „Síla ducha“ svou barevností alespoň částečně zamaskovala poněkud nevýrazný part alba, táhnoucí se od skladby „Bojovník v Svarogovej temnej noci“ až k předposlední „Zvlčili sme“. Ani jedna píseň mi sice nikterak nevadí (jednoduše řečeno), ale osobně jsem čekal poněkud pestřejší představení. Další poněkud rozporuplným dojmem na mě tentokrát působí i Hiraxovy texty. Počet slov a vět někdy až zbytečně překrývá „hudební doprovod“. Až mám místy pocit, že poslouchám spíše nějaký hororově laděný muzikál, ve kterém je slovo nadřazeno hudbě. Jasně, tenhle příměr je ve své podstatě poněkud extrémní, ale nějak mi ta „Atrana“ zkrátka falíruje. Jako kdyby RAMCHAT chtěli posluchače inzultovat poselstvím a v návalu horlivosti zapomněli na lehkost a přirozenost. Možná se na album dívám až zbytečně kritickýma očima, ale i s ohledem na dvě předchozí ípka jsem očekával poněkud kvalitnější představení.
„Atrana“ tak v mých očích symbolizuje nedotaženost. O instrumentálních schopnostech zainteresovaných není nejmenších pochyb, deska má parádní zvuk (nahrávalo se v Grapow studiu po boku mistra Rolanda – ten na desce vystřihl hned několik kytarových sól), ale potřebná uchopitelnost a svěžest tomu prostě chybí. Možná byli RAMCHAT až zbytečně přemotivováni. Toužili celý svět ve svých uměleckých představách přetočit a následně položit na lopatky. Ale to už bych se opakoval… Nicméně i tak zkuste, poznejte, uvidíte…
ALL
https://www.facebook.com/ramchatband