Máte štěstí! Právě se chystáte číst rozhovor s nejlepší kapelou ve vesmíru. A co je na tom vůbec nejlepší? Úplně nejtopovější parta hudebníků pochází z Čech! PRVNÍ HOŘE? Jasná zpráva! Buď tuhle potrhlou partu hudebních dobrodruhů zbožňujete, anebo s ní nechcete mít vůbec nic společného. Každopádně za mě ty první dvě věty platí.🙂 A na co se fanoušci mohou v nejbližší době těšit? Přece na nové album! „PRVNÍ HOŘE bude působit ty správné šoky, teprve až budeme v důchodu. To se taky mimochodem chystáme začít teprve pořádně fetovat,“ říká Milan Urza (kytara, zpěv), jenž touto citací míří daleko za horizont. My všichni se ale už můžeme chystat na to, co bude na podzim…
Milane, moc mě těší, že sis našel čas na rozhovor. Od vydání vašeho posledního alba „Křehký mechanismus pozemského štěstí“ uběhlo takřka pět let. Jak ho hodnotíš s odstupem času? Je na něm něco, co bys přece jen trochu změnil či poupravil? Jsou nějaké skladby, které se na albu nevešly?
Je tam pár míst, kde bych ještě poladil zvuk, ale to je evergreen u všech našich desek. Jinak bych s „Mechanismem“ vůbec nehýbal. Však to taky bylo naše zatím asi nejúspěšnější album, takže by asi byla škoda cokoliv měnit. A i já si ho cením dost vysoko. Skladby, které se nevešly, to je něco, co neznáme. Výjimečně se stane, že nějaký slabší kus odpadne už během koncertování, ale jinak vždycky natočíme všechno, co máme připravené a nadrcené.
Když trávíš volný čas poslechem hudby, relaxuješ, máš chuť sáhnout po nějaké z vašich nahrávek? Jednoduše si ji užít jakožto „normální“ posluchač?
Tak to je skoro vyloučená věc. V kapele se někdy smějeme, že děláme hudbu proto, abychom měli konečně co pořádného poslouchat. Jenže to platí jenom pro proces vzniku, kdy aktuální nahrávku poslouchám až do zblbnutí, protože jsem chorobný detailista. Jakmile je vydáno a pokřtěno, k poslechu vlastní desky se už vrátím tak dvakrát třikrát za život. Šetřím si to všechno do domova důchodců, kde budu od rána do večera na plný koule sjíždět dokola jenom svoji diskografii. Tak kdo si zamlouvá místo se mnou na pokoji?
V posledních pěti letech se toho ve světě mnohé událo. Největším zásahem do života lidí byl však bezesporu covid. Celé se to táhlo docela dlouho, s různými přestávkami cca dva roky. Jak tuto pauzu pro sebe vyplnili PRVNÍ HOŘE? Dali jste si přestávku, anebo jste právě toto období využili ke zkoušení nového materiálu?
Pro nás žádná přestávka vůbec nenastala. Naopak jsme se scházeli snad ještě pravidelněji než dříve a tahle potkávání nás držela v té praštěné době nad vodou. Zkoušky se sice velmi rychle pozvolna změnily v tradiční „pánské kluby“, ale to vůbec nevadí. My už máme svoje odpracovaný, nikam se nemusíme hnát, a tak nás to všechno musí hlavně a především bavit.
„Nikdy už nebude líp“, ústřední motto ze skladby „Sisyfova zpověď“. Možná jsi ani nečekal, jak jednou bude tato píseň nešťastně prorocká. Tehdy jsi mi řekl, že „líp už bylo a že dost možná bude brzy hůř“. Zkus si tedy zahrát na proroka… Bude hůř? Odrazí se tato negace třeba i v některé nové skladbě?
Jo, tenkrát jsem prorokoval, že bude hůř, a měl jsem pravdu. Však mám teď taky na Ezo.tv vlastní pořad „Volejte Milanovi“. Ale momentálně ve svojí kouli nevidím, že by mělo být nějak zásadně hůř. Navíc „Nikdy už nebude líp“ má vícero rovin čtení a jedna z nich je: „líp… než teď“, poněvadž právě teď je třeba zrovna nejlíp. Tak jako všechny ostatní moje texty do posledního slova je tenhle slogan potřeba vnímat především potutelně. Budoucnost lidstva spočívá v potutelnosti!
Bylo pro tebe covidové období alespoň trochu inspirující? Je to pro umělce svým způsobem dar, když je svět vzhůru nohama, samozřejmě i s těmi všemi negativními jevy?
Pro mě bylo inspirující určitě. Pocit zastaveného času ve mně nevzbuzoval úzkost, ale uklidňoval mě. Zážitek z vylidněné Prahy bez turistů byl tak omamný, že dodnes nevím, jestli se mi to jenom nezdálo. Rozhovory ve světle apokalypsy byly najednou nějaké hlubší nebo co. Na všem povrchním záleželo najednou ještě míň než normálně, a to bylo osvobozující. Ale na druhou stranu, strach o moje blízké, ten byl zcela reálný a inspirující nebyl ani trochu. Taky už na to vzpomínám z privilegované pozice někoho, komu třeba v té době covid nikoho nevzal. To bych asi k tomu zvláštnímu období moc shovívavý nebyl.
Když jsme se naposledy viděli, říkal jsi, že jste už poněkud přehodnotili ambice, že už se hudbou chcete hlavně bavit a nikam se za každou cenu necpat. Všechno tohle ve vás uzrálo automaticky, přirozeně, nebo jste měli nějaký „kapelní meeting“, při němž jste si všechno takto nastavili?
Tohle životní prozření přišlo tak nějak samo, když nám jednoho dne po pětadvaceti letech s úžasem došlo, že se hudbou ani zdaleka neuživíme. A kecal bych, kdybych zapíral, že jsme k tomu postoji dospěli i po dlouhých kapelních debatách. Je to osvobozující, když už znáte mez, kam až můžou sahat vaše ambice, aniž se stanou trapnými. Jo, kdybychom za to měli prachy, to by byla jiná. To bych se u hraní klidně i nudil k smrti a spali bychom každý na jiném hotelu, protože bychom se nemohli vystát, jako svého času OLYMPIC. Ale takhle nám nezbývá než se mít jakžtakž rádi a musí nás to aspoň trochu bavit.
Znám spoustu posluchačů, ale i hudebníků, řekněme neortodoxních a více otevřených, kteří považují PRVNÍ HOŘE za absolutní top toho, co lze v Česku slyšet. Je to pro tebe v jistém smyslu zadostiučinění? Samozřejmě i vzhledem k tomu, že obletované jsou u nás i jiné kapely?
Píšeš „spoustu“ a já jsem blažen až za ušima. Protože já bych určitě neřekl, že je jich „spoustu“, ale vím, že jsou a jsou vzácní a my je za to milujeme. No a když nás někdo chválí, tak je to samozřejmě zadostiučinění. Já miluju chválu, dělá mi dobře, čechrá mi volátko, dokonce ji vyžaduju! A na ty jiné „obletované“ kapely žárlím. Co má kdo co koho obletovat místo nás?
Často pozoruji, jakých festivalových štací se zúčastňujete. Všiml jsem si, že těch (spíše) metalových ubývá, naproti tomu jste kolikrát k vidění spíše na alternativnějších setkání. Kde se v současné době cítíte nejlépe? Byla v nedávné době nějaká akce, kde jste se stoprocentně cítili jako doma?
To bude asi taky tím, jak postupně měkneme. Nejlíp se cítíme typicky na menším, až rodinném festiválku, kde si na nás s chutí zapaří třeba jenom pár desítek, ale zato šťastných nadšenců. Velké štace typu Brutal Assault už jsou spíš příjemnou výjimkou. No a jako doma se cítíme asi vždycky, když hrajeme v Praze nebo i Brně, kde máme ty naše Klubovny, Rock Café nebo Kabinety MÚZ.
Vaše příznivce určitě zajímají novinky spojené s další nahrávkou. Co bys nám o ní mohl prozradit? Dočkáme se již brzy ochutnávky v podobě singlu?
Nová deska „Achtung, Sultan!“ vyjde letos na podzim u labelu Indies Scope, a to jak na CD, tak tentokrát poprvé i na vinylu. Bude na ní třináct třaskavých písní a my jsme s obsahem velice spokojení.
Je pro vás důležité se hráčsky posouvat? Nebo už toto vůbec neřešíte a spíše se zaměřujete na proces skládání, na to, aby každá další skladba byla co nejnápaditější a přitažlivá?
O hráčském posouvání bych asi nemluvil, tam jsme podle mě už před časem narazili na nějaké svoje limity. A ty se nám nějak výrazně posouvat nechce, protože jednak jsme na to moc líní a jednak ani nejsme typ kapely, která by byla založená jen na technických výkonech. Naopak k nám nedílně patří i určitá zdravá míra „prasení“. Ale rozhodně platí, že při tvorbě jsme všichni velcí perfekcionisti, takže hráčskou stránku věci si pilujeme už při aranžování nových skladeb.
Třeba tomu tak úplně není, ale osobně mám pocit, že vaši hudbu mají rádi ti posluchači, kteří od vás na každém albu očekávají nějaké překvapení, nějakou nestálost, něco ne až tak obvyklého. Co o tom soudíš? Je tohle všechno pro vás v určitém smyslu závazek? Jak moc je pro PRVNÍ HOŘE důležitý vývoj, případně zřetelná rozdílnost jednotlivých nahrávek?
Moje odpověď bude znít jako blbý klišé, ale je to vážně tak: my jsme tímhle směrem nikdy moc neuvažovali. Nikdy nás v naší tvorbě neovlivňovaly názory druhých ani nějaké naše vlastní závazky. Překvapovat nás baví, ale po tom všem, co už jsme za ta léta naservírovali, už beztak asi moc nemáme čím. To bychom museli například nějak hodně stylově ukročit, třeba natočit desku italských šlágrů. Takové experimenty si ale zatím schováváme až na penzi. PRVNÍ HOŘE bude působit ty správné šoky, teprve až budeme v důchodu. To se taky mimochodem chystáme začít teprve pořádně fetovat. No prostě blízká budoucnost vyhlíží více než slibně.
Dlouhodobě se věnuješ i dalším hudebním projektům, nemluvě o tvé bohaté literární tvorbě. Jsou to pro tebe zcela odlišné světy? Je pro tebe inspirující i to, že máš možnost se pohybovat mezi rozdílnými subkulturami? Pakliže jsou tedy rozličné… 🙂
Jsou to právě dva zásadně odlišné světy. Psaní je osamělá činnost bez publika, kterou se člověk vztahuje k nějakým dlouhodobějším horizontům. Hudba je naopak kontaktní, družná záležitost, která se odehrává tady a teď. No a k tomu, aby se můj život nepřevážil na jednu stranu a nevylil, potřebuju zjevně oba dva ty póly.
Máš nějakou oblíbenou nahrávku, kterou jsi schopen poslouchat za jakýchkoliv okolností?
Ne, to nemám. V určitých náladách mě určitá hudba může i dost rušit. Ale je nepochybně muzika, která mě tak či onak provází celým životem. Například miluju první dvě desky Leonarda Cohena, které už tak od patnácti let poslouchám pravidelně vždycky, když jsem šťastný. Což teda zas tak mockrát nebylo, takže je na druhou stranu aspoň nemám ohrané. No a naopak je nemůžu slyšet, když mi není dobře, to by mě snad i zabilo. A tak to mám asi s muzikou obecně – vždycky mám konkrétní hudbu úzce propojenou s životním obdobím, náladou. Proto taky někdy, když si chci pustit hudbu, nakonec ani žádnou nevyberu, protože mi v tu chvíli prostě nic nesedí.
Uvažujete o reedicích vašich starších nahrávek, případně o vinylech? Jsou pro tebe osobně fyzické formáty stále důležité?
S reedicemi je to složité kvůli autorským právům na některé naše desky. Mně by se třeba líbila do budoucna reedice „Lamenta“ nebo „Mechanismu“ na vinylu a snad na to i dojde. Myslím, že většina muzikantů pořád ještě touží svoji tvorbu zanechat v nějaké fyzické, hmatatelné podobě. Zároveň se ale bez mučení přiznám, že sám nejsem žádný audiofil a už mnoho let nadšeně vítám streamovací služby. Vůbec nemám nic proti tomu mít všechnu hudbu světa v jediném momentu ve svojí kapse, to mi přijde celkem fajn.
Děkuji za rozhovor, věřím, že po vydání desky interview zopakujeme…
Taky moc děkuju za pěkné otázky.
ALL