S některými deskami si prostě nevím rady. To je ale známá věc, že? Ípko Postižené oblasti není žádným komplikovaným špekem, jen si k sobě nějak ne a ne najít cestu. Poslechnl jsem si klasicky výtečně vybavený nosič snad už desetkrát, ale nikde nic, slova nenalézám.
Pochmurno, truchlivo, třeba právě k venkovnímu, pozdně podzimnímu luftu, je jejich muzika tím správným soundtrackem. Smrdí to tu vůkol starým bigbítem, jíž mnozí uctívají coby český underground. Uhrančivě vyprávěné textům však neasistuje jakási přitroublé neumětelství. Při vší skromnosti a minimálních prostředcích je pestrá a zajímavá až běda. Opakované figury nástrojů, chvílemi se vynoří zasmyčkovaný sampl, popřípadě jinak dolované zvuky a ruchy. V úvodním wernischovském pesimismu když zhaslo slunce (1) se kapela prodírá nahoru a teprve až s kytarou z konce světa dojde k pozdvižení. Jen těch želez klidně mohlo být víc a klidně i hlasitěji. Konec světa si to zaslouží! Viloncello prostě vede! Nejinak je tomu v klepadle na těch dveřích (2) s barvou hlasu, připomínající mi jistého pana ference. Skepse a zmar…
To snad ani nemůžu v dnešní době nikomu pustit. Nebo, že by za trest a pro pobavení? ne, tak zhýralý nejsem, hehe! Snad aby trochu pozvedli nastolenou nebo prostě vůkol existující náladu dobří lidé na jezeře (3) operují klimprofonem a psychadelickým škrtáním kytary. Kéž by i slova pana wanka mírně povzbuzovala, jako foukačka a změna plánu za polovinou písně. 
Každá pořádná kapela hraje převzatky. „POOB“ uchopila k laskavému přearanžování provařený metallický šlágr, ze kterého zbyla jen ohlodaná kostřička. „Sandd“ (4) je prostě černý humor, kterému se bude smát málokdo, mě však předělávka zní nadmíru efektně. Doporučuji poslat kam se dá, americkému managementu, na plánované tributy a do všech fanklubů světa! Když už nic, bude rozruch, hehe!
RadeK.K.