Na britských PARADISE LOST se mi vždy líbilo, že se neohlíželi napravo ani nalevo a zkrátka tvořili hudbu, která je vždy v ten daný okamžik napadla. To znamená, že jejich cílem bylo nikdy se neopakovat, nikdy nevykrádat svůj vlastní špajz. Proto alba jako „Icon“, případně „Draconian Times“ natočili „pouze jednou“ a je to jedině dobře. Svět by tak byl ochuzen o skvělé album „One Second“ a následně „depešácký klon“ „Host“, kterým si to pánové u některých příznivců definitivně rozlili. Pamatuji si, že v té době mi jeden velmi dobrý kamarád vyprávěl o tom, jak je nevděčné si jít koupit CD právě této kapely. Nicméně ani fandové DEPECHE MODE se ze svého nového objevu neradovali dlouho. Už následující deska „Believe In Nothing“ přinesla o něco více kytar a další posun ještě více vygradoval precizním a moderně znějícím albem „Symbol Of Life“ při kterém mi jeden ze členu kapely do sluchátka tvrdil, že tohle je přesně album, které kapela vždycky chtěla natočit. Zároveň mě však upozornil, abych se k němu příliš neupínal, protože hned následující fošna může být o něčem úplně jiném. A opravdu tomu tak nakonec bylo. Bezejmenný následovník jakoby se vracel spirálou času zpět do minulosti.
„Mašinky“ se z hudby PARADISE LOST vytratily nadobro a do popředí se opět více dostala klasická hudební mašinérie, přesně jako tomu bylo začátkem devadesátých let. Ale proč tohle velké shrnutí? Důvod je jednoduchý! Novinkové album „In Requiem“ totiž jde proti proudu času naprosto jednoznačně, a kdyby tento opus kapela vypustila do světa hned po „Draconian Times“, nikdo by se nemohl divit.
PARADISE LOST jsou totiž zas ti praví PARADISE LOST, a to tak, jak je chtěli metaloví fanoušci už dříve slyšet. Někdo by si dokonce mohl s chutí odplivnout a zakřičet:“ no toto ale pánové trvalo!“ Ano, trvalo to dlouho, než si PARADISE LOST zase „postavili hlavu“ a bez jakéhokoliv důvodu vytvořily skladby, které baví především je samotné. Album obsahuje klasický, moderně znějící gothic metal. Samozřejmě, kdo jiný by ho měl umět lépe zahrát, než samotní pionýři stylu!? Pravdou však je, že hity „Embers Fire“ nebo „Forever Failure“ jsou už stěží překonatelné, a tak mám trochu strach, aby si PARADISE LOST nerozbili kebule o vlastní boxovací pytel. Musím ale uznat, že i nové skladby mají své kouzlo. Především se mi velmi zamlouvá pomalejší „Unreachable“, jenž je vlastně takovým plusovým kompromisem mezi dvěma tvářemi PARADISE LOST.
Totéž se dá tvrdit o závěrečné „Your Own Reality“, která by klidně mohla figurovat na albu „One Second“. Ostatní kousky však patří k těm razantnějším. Namátkou vybírám např. ostrý otvírák „Never For the Damned“, případně titulní skladbu „Requiem“, kde vokalista Nick Holmes hodně silně procvičí své hlasivky. Ano, k death metalovému chrapláku jeho projev nemá rozhodně daleko! Nikdy bych nevěřil, že podobně stylově laděné PARADISE LOST ještě někdy uslyším! Zároveň se přikláním k tvrzení, že ne zrovna všechny skladby patří k těm povedeným. Např. takovou „Fallen Children“ bych tu mít rozhodně nemusel. Z mého pohledu je to tak půl na půl. PARADISE LOST zkrátka natočili vcelku standardní album, ovšem ničím výjimečné. Nepřekonali stará gothic metalová alba, zároveň se ani z daleka nepřiblížili novodobému klenotu „Symbol Of Life“. Stále však platí věta mého kamaráda:“když si jdeš koupit nové CD od PARADISE LOST, nikdy nevíš, co můžeš očekávat“. Tím bych také tuto recenzi zakončil. „In Requiem“ není špatné album, ale….
ALL