Líbí se mi, kterak Frederyk Rotter (ZATOKREV) podporuje nadějné švýcarské kapely prostřednictvím svého labelu. Nebýt jeho iniciativy, dostal bych se k některým jménům asi jen velkou náhodou. A řeknu vám, byla by to docela škoda, neboť Fred má na talenty čich. Hudba pro „konzervy“? S tím na lídra ZATOKREV rozhodně nechoďte! A chcete-li slyšet opravdu něco rádoby čerstvého, zkuste třeba právě PALMER. Na scéně se pohybují už od roku 2000, a přestože jejich diskografie není z nejbohatších (celkově dvě řadovky plus debutové EP), mají pánové hudebních zkušeností na rozdávání.
Pod návalem umělecké otevřenosti, poznávacího to symbolu, zakotvili PALMER v ranku metalcoreovém. Dalšími podpůrnými body tvorby se ovšem staly i občasné sludge-doomové chill-outy, jejichž počet není sice přemrštěný, ale pro atmosféru vybraných skladeb s určitostí nezbytný. Při poslechu těžkotonážních ritffů, neuvěřitelně hutných a valivých, se mi okamžitě vybaví zástup zejména amerických kapel, jež toto odvětví dotáhly na nejvyšší možný level. PALMER jsou touto (takříkajíc) kulturou velmi silně ovlivněni.
Jejich tvorbu lze snadno zaměnit s početnou enklávou instrumentálně zdatných příznivců, naštěstí však pouze a jen v těch výše uvedených bodech. Jinak se Švýcaři řídí čistě a jen svými uměleckými fantaziemi a na celkovém výsledku je to sakra znát. „Klasické písničky“ však každopádně neočekávejte. Rozhodně se zde neopřete ani o žádnou zásadně přitažlivou melodii. Jedinou výjimkou je křehká instrumentální ukolébavka „Artein“, jež zároveň rozděluje nahrávku na dvě poloviny.
A právě druhá část startující kompozicí „Digital Individual“ se nese ve znamení ještě komplikovanějších skladeb. Jak moc je to pro dobro věci, to je věc subjektivního posouzení. Nicméně místy přearanžované skladby, ve kterých se všichni členové „instrumentálně předvádějí“, mají po stránce provedení neoddiskutovatelnou kvalitu. Tak to prostě je. Bezesporu. Osobně mě asi nejvíc zaujala právě jedna z těch namáklejších skladeb („Fate Hope“), která v sobě absorbuje motivy post-rockové a dost možná i jazzové. Naopak s ohledem na snadnější zapamatování desce vévodí omamný opus „Rising“, a to především díky atmosferickému úvodu. Navíc ona křehkost, jež se následně přelije v coreové peklo, to je ryzí produkt pro všechny nadšené audiofily.
Ač jsem po dobu recenze PALMER nepředhodil ani jedno zásadní mínus, udělám to až takto symbolicky na samotný závěr. Co mi přesně na nahrávce schází? Hustší a hloubkovější atmosféra. Možná i soubor variabilnějších vokálů. Brutální scream dost dobře lícuje s agresivní hudební podstatou, ale do melancholičtějších partů by se přece jen hodily trochu jiné typy hlasů. Celkově však kolekce v ničem zásadním nestrádá a osobě ji považuji za vysoce kvalitní.
ALL