Vlastně mi stačil pouhý jeden poslech a hudba kapely ORAKLE mě na mou duši převálcovala! Tihle francouzští ENSLAVED jsou zkrátka jedineční, a přestože jejich tvorba nemůže zapřít inspiraci u norských i dalších jiných ikon, není vůbec málo toho, co se posluchači dostává na pořadí třetím řadovém albu s názvem „Éclats“. Na první dojem se sice dá hovořit o pragmatické verzi post-black-extreme metalu, ovšem komplexně je deska prošpikována kolosálními nápady, jejichž odrůda začíná u rocku a končí masivní porcí černoty. Nedostižným bonusem je pak opravdu bravurní atmosféra a citlivost, se kterou dokáží hudebníci balancovat mezi brutalitou a něhou, a to v součinnosti s francouzštinou, jež padne do hudby jako ulitá.
Ostatně první trumfy představují ORAKLE už v úvodní skladbě „Solipse“, jejíž devízou je neskutečná variabilita, o instrumentálních hodech nemluvě – radost poslouchat! Skladba je v podstatě tvořena krátkými melodickými úseky, vzájemně se vylučujícími, ale zároveň pojícími jednotnou atmosféru a hráčský rukopis. V „Incomplétude(s)“ následně dochází k výraznému „přidání plynu“, hudba se stává mnohem agresivnější, což celkovému projevu bezpochyby pomáhá. Obdobná linie je ovšem ke slyšení hned v následující „Nihil Incognitum“, ve které se střetává hned několik žánrových světů, přičemž démonický závěr představuje hotové unikum – důkaz, že i ve vší složitosti se kapela nebojí opřít ani o jednodušší a o to víc chytlavější riffy.
Další samostatnou kapitolu představuje track „Apophase“, prezentující se jakousi prazvláštní verzí IHSAHNA ve francouzském podání, ale nutno podotknout, že tato má poznámka se týká především úvodní části skladby, neboť finále je spíše hardcoreové. Vrcholným kouskem z područí ORAKLE však na posluchače číhá v kompozici „Le sense de la terre“, políbené jazzem, popem a vrcholným blackmetalovým finišem. Jestli tedy existuje nějaké znesvěcení původního black metalu, tak právě tato skladba se může bez krupulí stát oficiální hymnou revolty. Nicméně ani pokračování v podobě „Aux éclats“ není jen tak běžnou písní, neboť se zde se střetává celá řada hudebních světů, mnohdy absolutně protichůdných, ovšem stále to všechno do sebe nějak podivuhodně zapadá. Pomyslné vrcholy už tak úžasné nahrávky se však paradoxně nacházejí až na samotném závěru, kde ORAKLE představují své mistrovství prostřednictvím delších skladeb a příkladně závěrečná „Humanisme vulgaire“ nezná slitování s posluchačovy smysly a servíruje jednu bravurní minutu za druhou.
Neskutečné, parádní, neuvěřitelné… „Éclats“ je zkrátka dílem obrovského hráčského mistrovství a skladatelské komplexnosti. Pokud by hoši už nikdy nic jiného nevydali, už při svém mládí mohou zemřít s pocitem, že vytvořili něco velkého. Snad se dočkají uznání! Velká gratulace do Paříže!!!
ALL