Skupina OLYMPIC rozhýbala albem „Kaťata“ nejen hudební mainstream, ale také kulturu undergroundovou. Po prvním rozhovorovém díle jsem obdržel kladné ohlasy od posluchačů, od kterých bych to v životě nečekal. Možná ani oni sami nevěřili, že se pro ně „Kaťata“ stanou ústřední nahrávkou letošního podzimu. A že je z čeho vybírat, to je tedy fakt. Ale teď už pánové Milan Broum a Martin Vajgl, ostatně sliby se mají plnit i na podzim…
MILAN BROUM (baskytara)
Milane, domníváte se, že by se deska „Kaťata“ mohla stát dalším milníkem v rámci už tak bohaté diskografie kapely OLYMPIC?
No… (delší pauza) nevím (smích). „Kaťata“ je bezesporu tvrdá deska, ale něco podobného jsme už zaznamenali na albu „Když ti svítí zelená“. I tam byly metalové prvky. Rozhodně to ale nebyl metal. Petr Janda není metalový zpěvák, navíc síla Olympiku vždy spočívala v melodiích a baladických písních. Nicméně se shodneme na tom, že nové album má spoustu metalových či hardrockových atributů. Ale milník? To asi ne. OLYMPIC se už nyní nachází spíše v té poslední fázi své bohaté historie a já osobně si nemyslím, že by se z něho na stará kolena stala metalová kapela. Uvidíme, s čím přijde Petr Janda příště. Je obdivuhodné, jakou má stále chuť do skládání.
Řešili jste při natáčení nějaký rébus? Vyskytlo se něco takového?
Neřekl bych. Podle mého názoru šlo všechno přirozeně a celkově v klidu. Žádný velký rébus jsme řešit nemuseli.
Když jsem si album poslech, řekl jsem si, že přesně „Kaťata“ jsou tou deskou, kterou chtěl Milan Broum s Olympikem vždycky natočit! Jak je tomu doopravdy?
Jak se to vezme. Hudebníkem jsem už velkou řádku let, přičemž v každém období mě oslovilo trochu něco jiného. Pamatuji si, že když jsem např. poprvé slyšel LED ZEPPELIN, to bylo něco! Nikdy jsem se ale neupínal k jedinému žánru. To v podstatě platí stále. Mám rád metalové věci, byť spíše okrajově, ale zároveň také klasický rock, jazz a hodně blues. Momentálně asi nejvíc poslouchám kapelu THE WINERY DOGS s Billy Sheehanem, legendárním basákem v sestavě. Řekl bych, že přesně tohle je vrchol rockového hraní. A jestli jsem chtěl vždycky takovou desku natočit? Jsem rozhodně rád, že je na albu co poslouchat. Na reakce jsem moc zvědav. To je zatím ta největší hádanka, neboť koncerty nyní hrát nemůžeme a není tak možnost se s lidmi potkávat.
Lze od Olympiku ještě očekávat nějaký výraznější přísun progrese? I třeba v součinnosti s klávesovými nástroji Pavla Březiny?
Pavel Březina nám ukázal, že by mohl být výraznou tváří kapely. Hudbu Olympiku obohatil a je samozřejmě otázkou, jak s jeho potenciálem naložit v budoucnu. Já osobně jsem nakloněn experimentům v určité rozumné míře. Myslím si, že obdobný názor bude mít i celá kapela. Hudba Olympiku je založena na písničkách, jeho hlase a kytarové hře. Tak by to asi mělo zůstat.
V roce 1994 jste byl součástí zajímavého hudebního tělesa DIE EL. ELEFFANT!?. Můžete na toto období trochu zavzpomínat? Proč tento odvážný projekt tak rychle skončil? Album „Elephantology!?“ bylo podle mého soudu hodně povedené.
Do DIE EL. ELEFANT!? jsem naskočil z důvodu tehdejšího konce Olympiku. Podle mého názoru se jednalo o nadějnou kapelu, ale nakonec zůstalo jen u jediného alba. Myslím si, že i po těch dlouhých pětadvaceti letech se ta nahrávka dá poslouchat, i někteří hudebníci na to s určitým respektem vzpomínají. Měli jsme docela slušně našlápnuto, ovšem pak do hry vstoupila vlna muzikálů, a tím se to všechno zastavilo. Jinak já jsem si spolupráci s tehdy mladšími kluky (Dan Bárta – zpěv, Mirek Chýška – kytara a Štěpán Smetáček – bicí) užil skvěle, přestože oni byli stále těmi mladými hochy a já čtyřicátníkem, který už měl rodinu. Zpětně se i domnívám, že ani od firmy Popron nebylo zrovna šťastné natočit klip k legrácce „Život je jen náhoda“. Ta nahrávka je úplně o něčem jiném, ovšem mnohé posluchače ten singl dokonale zmátl. Postupem času začalo všechno pohasínat, a protože se OLYMPIC posléze nastartoval, byl jsem rád, že jsem se mohl vrátit a podílet se na desce „Dávno“. Nicméně na „Elefant“ vzpomínám s odstupem času moc rád. Kapela měla obrovský potenciál a je škoda, že jsme neudělali alespoň druhou desku, na kterou jsme už měli našlápnuto. Prozradím, že jsme se v mezičase několikrát nezávazně sešli, ale v současné době by to už asi nahodit nešlo. Např. Dan Bárta je už úplně jinde… Ale třeba tu jedinou desku někdy někdo „vykope“ a znovu ji vydá.
Nějaká reedice by v tomto ohledu jistě měla smysl, neboť nahrávka je to už absolutně nesehnatelná. Nicméně mě v obdobné souvislosti napadá, jestli jste někdy neuvažoval nad sólovým albem?
Na tuhle otázku jsem čekal po celou dobu rozhovoru (smích). Nápady v šuplíku samozřejmě mám. Určitě bych něco rád udělal se svým synem, který je rovněž dlouholetým muzikantem. Vždycky jsem si říkal, že na realizaci potřebuji trochu více času (ten jinak běžně nemám). Současnost je ovšem příhodná k tomu, abych se těmto věcem pověnoval. Koncerty nyní žádné nejsou, tak bych toho mohl využít. Určitě mám zájem tyto věci dotáhnout a album vydat. Ve větší míře by se mohlo jednat o instrumentální skladby s důrazem na baskytaru, něco málo bych se pokusil i nazpívat.
Žádné české kapele se ještě nikdy nepovedlo výrazně se prosadit ve světě. Samozřejmě jsou tu dílčí úspěchy, ale ještě se zatím nestalo, aby odtud vzešla nahrávka, která by měla na západního posluchače zásadní dopad. V čem spočívá největší problém?
I u nás se našly osobnosti, které to někam dotáhly. Nejvíce asi geniální hudebník Jan Hammer, který utekl z Československa v roce 1968. Byl to právě on, kdo spolupracoval s absolutní světovou špičkou, to je bez debat. Jsou to ale všechno jednotlivci. Samotné kapely to mají mnohem těžší, zvláště pak v dnešní době. Trh se navíc úplně změnil. Kapel je nespočet, ovšem nahrávky už nekupuje skoro nikdo – tudíž ten zásah nemůže být nikdy takový. Dneska i skvělá nahrávka v podstatě nikoho nezajímá, výjimkou jsou jen zarytí posluchači a samotní hudebníci. A v tom kvantu kapel, aby se v angloamerickém světě někdo z Čech opravdu prosadil, to mi přijde úplně nemožné. Navíc je to hodně o penězích. Bez nich se sebelepší kapela nedostane nikam.
Hudba je dnes pro většinu populace pouze povrchní záležitostí, nemluvě o tom, jak mainstreamová média hudbu prezentují. Jaký na to máte názor?
Souhlasím s Vámi. Na prvním místě je kšeft a byznys. Bohužel doba je taková. Já sám jsem se s tím už smířil. Snažím se hledat cestu ke kvalitní muzice, nic mě od toho nemůže odradit. Jen mě mrzí, že se nechodí na kapely, které umí hrát. OLYMPIC je samozřejmě legendární kapela, i mladší lidé ty největší hity znají, takže nás se to až tolik netýká, ale začínajícím kapelám není co závidět.
Někdy se tomu musím smát. Nám zakazovali hrát v tričkách s krátkým rukávem, ale dnes si ti kluci můžou dát na hlavu cokoliv, ale stejně se jich nikdo ani nevšimne. Do jisté míry to může být i tím, že se rock ve své podstatě vyčerpal. V sedmdesátých letech měla každá kvalitní nahrávka velký dopad. Dnes tomu tak není. Přijít dnes s něčím novým (v rámci klíčových sedmi tónů) je obrovsky těžké. Všechno už bylo v podstatě vymyšleno. Ale to už jsem trochu odbočil od Vaší otázky…
Sám jste se ale dostal k zajímavému tématu. „Snaha muzikantů hudbu někam posunout“. Mnozí se snaží jít cestou maximální techniky, zvláště v metalovém ranku jsou leckdy ke slyšení doslova závody. Jaký je Váš postoj k těmto kapelám?
Jsou kapely, které takto hrají a ještě k tomu dokáží přidat patřičnou uměleckou hodnotu. Tohle skutečně obdivuji. Např. DREAM THEATRE nebo už zmínění THE WINERY DOGS. Ale jsou tu i mladší kapely, které toto umí, je jich celá řada. Na druhou stranu však existují kapely jaksi samoúčelné. Kytaristé tam sice hrají neskutečně rychle a technicky, bubeník to tam šije, ovšem ve výsledku se jedná pouze o smršť tónů. Takovou hudbu nevydržím poslouchat moc dlouho. Ti nejlepší dokáží skladbu třeba i zjednodušit, když si o to sama říká.
Máte ještě nějaký sen, který byste si chtěl s Olympikem splnit?
Předně bych si přál, aby OLYMPIC ještě nějakou chvíli vydržel. Stále na nás lidé chodí a bylo by moc fajn, kdyby to pokračovalo i nadále. Muzika nás stále baví a je příjemné vidět, jak si posluchači vychutnávají skladby společně s námi.
MARTIN VAJGL – bicí
Martine, jaký je podle Vás největší rozdíl mezi novu deskou „Kaťata“ a předchozím počinem „Trilobit“?
Hlavním rozdílem je především to, že deska „Kaťata“ je opět čistě kapelní prací. Na „Trilobitu“ byly znát určité vnější vlivy. Oslovili jsme producenta Miroslava Váňu, který nahrávku samozřejmě ovlivnil a podotýkám, že velmi dobrým směrem. V neposlední řadě ji s námi nahrávali i američtí hudebníci, kytarista Alek Darson a klávesista Eren Başbuğ a ti jsou na nahrávce samozřejmě velmi znát. Díky tomuto spojení vzniklo zase trochu jiné album Olympiku, zmíněné osobnosti vložily do alba svůj vklad a osobnost. Na „Kaťatech“ tomu bylo jinak. Dělali jsme ji opět uvnitř kapely a myslím, že se potkala dobrá konstelace v tom, že Petr měl tentokrát nakročeno k „odvážnějšímu“ pojetí desky. Výslednou nahrávku zvukově ovlivnil určitě i nový klávesista Pavel Březina, to je evidentní. Je to profík, který nemá vůbec technický problém s čímkoli a dokáže nabídnout širokou paletu hráčských výrazů. Sám za sebe vnímám „Kaťata“ jako album o chuti zkusit něco bez „mantinelů“, které jsem trochu před předcházejícím „Trilobitem“ na tvorbě trilogie „Souhvězdí“ ze strany Petra pociťoval.
Na „Kaťatech“ si posluchač může vychutnat hru všech nástrojů, řekněme i odděleně, neboť je tu rozhodně co objevovat. Jednotlivé skladby jsou však povedené i z toho celkového pohledu, neboť instrumentální „exhibice“ nikterak nenarušují základ, kterým jsou písně Olympiku proslulé. Vidíte to podobně?
Těší mě, že to tak vnímáte. Samozřejmě je to i o tom, jak moc procvičené ucho posluchač má, jak vnímá roli konkrétního nástroje a stavbu aranží. Když třeba i toto v hudbě skutečně hledá, nahrávku si užije pochopitelně mnohem víc. Není to zkrátka jen o vnímání zpěvu, textu a ústřední melodie. Myslím si, že v tom důrazu na konkrétní nástroj měla co nabídnout i předchozí alba Olympiku, ovšem mám stejně jako Vy pocit, že právě na „Kaťatech“ jsme se trochu více „odhalili“. Nebáli jsme se pracovat i s tím, co mnozí pokládají za žánrové klišé. Všichni v souvislosti s touhle deskou mluví o metalu… Osobně si myslím, že deska ve velké míře pojetím nástrojů je metalová, ovšem není to tak, že bychom ten žánr chtěli hrát. Spíše jsme na „Kaťatech“ použili „slovník“ tohoto stylu. Oblékli jsme se do těchhle barev.
Přistoupili jste při nahrávání bicích k doposud nevyzkoušené metodice? Oproti předchozím nahrávkách mi zvuková změna přijde poměrně zásadní.
Už jsem natočil spoustu desek a zpětně když to shrnu, ten základní způsob natáčení byl vlastně pokaždé technicky podobný. Samozřejmě zažil jsem ještě dobu analogového točení do pásu, kdy se hrnulo přes kompresory a pult do záznamu rovnou, dneska se nahrává v digitálu víc křišťálověji a pak se to zvukově „špiní“ do „virtuálního analogu“ během mixáže. Nakonec člověk stejně dospěje k tomu, že tím nejzásadnějším prvkem je ve finále mixáž. Mohu mít bubny naladěné desetkrát jinak, umístit jinak mikrofony, změnit blány apod., ovšem pokud bude mít zvukař jinou představu o výsledku, „vykroutí“ to nakonec po svém. Ale s Petrem Kovandou, naším zvukařem, jsem u mixáže bicích seděl a zvuk na „Kaťatech“ byl společný konsensus, se kterým jsem spokojený.
Kapely dneska taky používají zvukové samply, které přimíchávají k přirozeným zvukům úderů soupravy, nebo je nahrazují a podobně. To my ale neděláme, shodli jsme se naprosto na tom, že přirozený zvuk živé soupravy je pro Olympic mnohem lepší devíza a v tomhle prostě zůstaneme „old school“. A tohle všechno tam nakonec slyším. Takže na Vaši otázku k nějaké atypické metodě technické stránky nahrávání: vlastně o ni až tak nejde. Třeba na „Souhvězdí drsňáků“ jsem měl stejně jako na „Kaťatech“ odmontované z bubnů rezonanční blány, což byl dříve oblíbený fígl na spoustě legendárních alb světové hard and heavy scény, ovšem charakter zvuku je stejně na obou deskách odlišný.
Jakou cílovou skupinu posluchačů nová tvorba Olympiku nejvíce zasahuje? Co myslíte?
Já si myslím, že vím, kdo je typickým fanouškem Olympiku a kdo je typickým návštěvníkem koncertů. To jsou dva rozdílné tábory, ale paradoxně nemusí být rozdílné zcela (smích). V kapele často hovoříme o tom, jak ideálně sestavit playlist koncertu. Jeden tábor je spíše pro „best of výběr“, neboť je přesvědčen o tom, že na náš koncert většinově nechodí posluchači, kteří znají všechny desky, ale hlavně ti, kteří mají v oblibě nejznámější skladby. A protože si za koncert zaplatili, měli by přesně dostat OLYMPIC historicky vyprofilovaný. Druhý tábor, do kterého patřím i já (smích), se přiklání k názoru, že kapela má vždycky v nějakém období určitou tvář a že by tu tvář měla také nabídnout. Přesně jako tomu bylo v osmdesátých letech. Třeba v roce 1985, kdy vyšla deska „Kanagom“, se v programu objevila nejstarší skladba z roku 1980. Je docela zajímavé, že se v té době OLYMPIC vůbec nevracel k „Želvě“, „Dej mi víc své lásky“, ale přesto se úspěch dostavil.
V Rumzinu se objevují kapely z toho vůbec nejextrémnějšího hudebního ranku. Krkolomné vokály, energie, rychlost atd. Jste schopen si vychutnat i podobný žánr? A např. odfiltrovat některou ze složek, která Vám tam třeba nesedí?
U těchto kapel obdivuji především výdrž. V osmdesátých letech byl metal na výsluní, heavymetalové kapely měly plné haly a užívaly si obrovské popularity. Tohle se ještě drželo v letech devadesátých, ale posléze všechno převálcovala komerce a metal je teď součástí „vedlejší“ klubové scény. Ale u čistého metalu mám pocit, že tam to žánrové omezení přece jen je. Prvky, které se tam používají, jsou už natolik definované, že se chtě nechtě opakují. V tom vidím trochu problém, neboť ti muzikanti jsou svým způsobem nuceni používat to stejné pořád dokola. Tím dochází k tomu, že se z nahrávky vytrácí překvapení, všechno je všemu podobné. Nicméně těmto kapelám fandím! Už jen z toho důvodu, jak malou šanci na úspěch dneska mají.
Zmínili jsme určité žánrové šablony, ovšem jak se vám kupříkladu zamlouvají všemožné crossovery, prostřednictvím kterých dochází ke křížení žánrů? Třeba mě napadají dříve fungující RAGE AGAINTS THE MACHINE, jimž se povedlo spojit dva absolutně odlišné hudební světy.
Přiznám se, že tohle hledání nových cest mám rád. A jestli je možné něco podobného u Olympiku? Já bych se nebránil. Uvidíme, s čím Petr Janda přijde příště. Třeba i on sám bude chtít jít ještě dál. S albem „Kaťata“ jsme se dostali do velmi zajímavé fáze a sám jsem zvědav, kam nás cesta zavede.
ALL
Fotografie: Michal Matyáš
https://www.bestia.cz/olympic/