TAMA – Sandaru/Sandal (CD -1990, Axec)

Při svém hudebním cestování, hledání a objevování se občas zamýšlím, zda to nemají jednodušší lidé hlídající si svou vyhraněnost. Jedou si to svoje a před ostatním si s výrazem opovržení odplivnou. Dozajista i já mám své limity, ale spíše bych řekl, že můj hudebně-posluchačský apetit je neuspokojitelný. Občas mi připadá, že se mi snad líbí všechno. Ách jo!

Se skupinou TAMA se mi sic neotevřel doposud neobjevený svět, přestože je to po všech čertech zajímavá partička. Obalem počínaje, muzikou konče. Digipak ve formě žluté papírové krabičky, skrývá disk a 13-stránkový booklet z volných papírů. Ty mají na líci fotografii jednoho každého člena kapely, společný snímek nebo různá zátiší s nástroji. Ruby nesou texty v japonštině a dodatečné údaje o složení a nahrávání. Společné foto na zadní straně krabky je bez nástrojů, strnule vážné a je v naprostém kontrastu se záběrem z knížečky.

Tam jsou již vybaveni svými nástroji, ale hlavně odzbrojujícím úsměvem od ucha k uchu. Instrumentář nečítá čtyři položky, ale nepřeberné množství kousků. Zpěv, kytara, mandolína, akordeon, perkuse, basa, harmonika, arhany, pianika, propeller(?), recorder(?), piano, rappa(?), vokály. Vše si mezi sebou střídají.

Co napsat k hudbě? Těžko, přetěžko z toho vybruslím. Pokud vůbec budu schopen. Folk plný schválností, hrané přihlouplosti, dětinského neumětelství, amatérského primitivismu, chytrého humoru. V tom všem bych viděl, slyšel a cítil alternativnost jejich podání folku, pokud se o nějaký jedná. Melodika je zvláštní, přesto mi je blízká. Postupy jsou srozumitelné a v některých okamžicích i líbivé. Velmi líbivé. Co mě mrzí je neprostupnost textů. Ovšem výtka je směrována spíše ke mně, než ke kapele. I kdybych však rozuměl jazyku, neznamená to, že bych rozuměl podstatě slov. Ty jsou přednášeny hloubavě, rozjíveně, drze, přiblble a v kontrastu občas i normálně. V takových okamžicích právě tato normálnost působí exoticky.

Mám obavu, že jsem Vám stejně nesdělil o co jde. Není to snad ani možné. Je to divná hudba pro divné lidi. Pokud je to tak, pak chci být právě takový! A propo, deska je s počátku devadesátých let. Většinou jednou takovou deskou něco začne a ihned skončí. Ne však u dnes již neexistující skupiny TAMA. Tohle album je jejich prvním a po něm následovalo ještě dvanáct dalších. To už není náhoda. Proto pátrejte se mnou po členech, kam se poděli a co dělají. Mám tušení, že na co sáhli je dobré… a divné!

THE MACHINE GUN TV – Touch (CD – 1996, Japan Overseas)

„Elektricky šokující televizní pop vyrobený z želé z barevného fluorescenčního světla“, tak jednoduše a výstižně okomentoval EyE z Boredoms hudbu japonského dua The Machine Gun TV. Takhle by se měly vypadat recenze. Krátce, vtipně, jednoduše, úderně. Ale já to neumím, tak plkám a ostatní kritici to nedělají, protože by to lidi nepochopili. Růžová kam se podíváš, k tomu žlutá, zelenkavá, vše křiklavé, výrazné! Skutečný popík. Primitivní melodie, které si můžete se zpěvačkou Hidekazu Miyano broukat už při druhém poslechu, ti drzejší ihned. Zpíváte falešně? Nevadí, tady se to ztratí. Celek je úmyslně disonantní, cíleně rozhozený. Zpěvule kňourá slaďoučké melodie a její kolega Jun Masumizu ji doprovází na klávesy, zaplňující každou škvíru jako rozpínající se pára, samply, kytarou, jež není slyšet, resp. rozpoznat, automatickým bubeníkem, který je naprogramován překotně, aby snad evokoval buldozer hrnoucí všechnu komerci světa.

Nevím, zda jste viděli Harryho Pottera, jak s kamarády ochutnávali cukrovinky, které měly úplně jinou chuť než očekávali. Přesně taková je tahle muzika. Dětsky říkankový popěvek, kterému okolní svět nedovolí, aby se prosadil. Hraje rádio, je puštěná televize, rozjíždí se výtah, vedle kdosi luxuje, dítě učící se v dětském pokoji matematiku si brouká blíbenou písničku Vy se tomu všemu snažíte přijít na kloub. V závěru můžete vyslechnout záznam z koncertu, kdy je mteriál ještě v syrové podobě, klávesy a samply jsou volně spouštěny a kytara lehce improvizuje. Pop ještě není náležitě vyleštěn.

Říkáte si, proč by to kdo poslouchal? Nevím, ale raději tohle, než např. aktuálně třikrát denně Katty Perry. Pro ty co si najdou cestu, je dostupno ještě jedno CD a pár malých vinylů.

[yt-black]vQn1qQUhXlo&feature=related[/yt-black]

KIKUKO INOUE – Fushigi Na Amainai ~ Tadaima 2 ~ (CD – 1995, Pony Canyon Inc.)

Svět je v rovnováze. Stejně jako objevuju interprety zajímavé, nutně musí docházet k opaku. V poště uvíznou perly, které bych snad raději nikdy neviděl, nepotkal a neslyšel. Slečna Kikuko Inoue je přesně taková. Když už nic, alespoň se nuceně odreaguji a podráždím mozkovnu.

Dvaadvaceti stránkový booklet obsahuje 15 fotografií zpěvačky v ateliéru. Vážná, roztomilá, dětsky naivní, zadumaná, přemýšlivá, uvolněná. Všechny jsou sic barevné, ale tónované filtrem sépiovou kosti do iluze staroby. Informace jsou kompletně v japonštině, lze tedy více než předpokládat, že produkt (CD i zpěvačka) jsou určeny pro tamní trh. Pro koho? Na to se raději neodvažuji ani pomyslet, haha!

Jestli nemáte rádi produkci Dády Patrasové, kteroužto byste mohli slyšet snad jen v případě, že Vy nebo jiný zhýralec, ji ládujete nebohým dětem. Syntetický podklad, doplňovaný studiově syntetickými doplňky, říkankové zpívání, jemné tak, že i zubní pasta je pilníkem a sladké tak, že i Sachr dort je pelyňkem. Jemnost i sladkost jsou ruku v ruce spojeny ještě sterilitou, která je snad dostupna jen v nemocnici čerstvě po sanitárním dnu. Tisíckrát slyšená ABBA i BoneyM na vesnické pouti 80. let jsou překomplikovanou vážnou hudbou a nejstupidnější techno-popová srágora náročným jazzem. Univerzalitou nejprimitivnějšího použití syntezátorů při troše dobré vůle zmíním desky Petra Skoumala, ale on tak činí pro jednodušší přiblížení různé muziky dětem, ne k vytvoření komerční hudby.

Komu bych tuto muziku pustil? Kámošům jako legraci, co je všechno na světě možné, jako intro nebo outro pro koncert Napalmed, což už dnes nevyužíváme. Snad seniorům k pomalému tančení, ale tam si zase nejsem jist, zda by přijali japonštinu.

KEN & SHO – Geisha „Remix“ Girls (CD – 1994, For Life Records/Güt)

Neznám, neznám, neznám. Jeví se to jako maxisingl. A co to vidí oči mé. Ryuichi Sakamoto – znám. Towa Tei, hmmm. Není to ten Towa Tei z pecky Deee-Lite? Tutovka. Ještě tu je Satoshi Tomiie, který zařizuje dodatečné rytmické aranže. No vida!

Takž Ken a Sho, znějí jako Beastie Boys, apod. Do tohoto rapování si přimíchejte FatBoy Slima a zhruba máte pojem co se na téhle placičce odehrává. Poslední skladbu složila Towa Tei a vzpomínka na Dee Lite je nad slunce jasná. Skvělý maxáč!

[yt-black]-VtEWXhWa3M&feature=related[/yt-black]

NUCHANKU – Nunchakura (CD – 1996, Howling Bull)

S touhle kapelou jsem se už někde setkal, ale teď honem si nevzpomenu. Nunchaku, Nunchaku… S firmou už jsem na tom krapet lépe, neb pár titulů ve sbírce mám. Vydává tvrdší a divočejší záležitosti, což se potvrzuje i zde.

Sakra těžký hybný hardcore se dvěma zpěvy a sborovými vokály. Zrychlení, přitvrzení, hrubozrný řev, vzteklý křik, skoro žádné mezery mezi skladbami Koncert musí být silným zážitkem, jak už se na japonskou kapelu patří a sluší. Energie na rozdávání, intenzita, že by jednoho povalila. Krev, pot a slzy! Nosit klobouk tak skoro po každé skladbě smeknu. Poctivá drs(n)ota po nudě ani slechu. Uctivost! Produkci provedl Larry z Garlic Boys. No vida, zase důvod si je poslechnout, česneky jedny japonské.

RadeK.K.

[yt-black]r0lqGt1-Li4&feature=related[/yt-black]