Polští post-metal blackers mě cca. před rokem rozstřelili svým debutem „Esperalem tkane“, na kterém dali hold metalovému naturalismu se vším všudy. Pamatuji se, že jsem debut několikrát poslouchal při procházce nočním městem a mé oči pak sami vyhledávali šeď a tmavá zákoutí, kde se zpravidla setkává místní lůza a vypráví si své aktuální zážitky z ulic. Tehdy jsem si dokonce říkal něco o nalezeném patentu, s jehož magickou silou ODRAZA pracují, opírají se o hnus a ještě z něho dokáží uplést krásu i nevšednost…
Ovšem rok se s rokem sešel, Poláci nelenili a pod křídly Arachnophobia Records upekli pokračování v podobě neřadového počinu „Kir“, na kterém se nachází pouze jediná stejnojmenná skladba o dvaceti minutách, jež opravdu v malé míře navazuje na materiál z „Esperalem tkane“. Těžko říci, jestli se ono hudební odbočení týká pouze této neřadové nahrávky, to koneckonců zjistíme při dalším regulérním albu. Nicméně už na tomto místě můžeme hovořit o jistém druhu experimentu, neboť přesah k post-metalové avantgardě, který zde ODRAZA reprezentují, není jen o nafukujícím se žánrovém rozpětí, ale hlavně o způsobu provedení. Kompozice „Kir“ byla totiž nahrána živě v historickém továrním muzeu Oskara Schindlera, jež se nachází v Krakově.
Uff… to je tedy totálně bizarní nápad, ovšem abych se přiznal, z počátku jsem nahrávku shledával za ryze studiovou. Postupně jsem si ale začal všímat zvukové bizarnosti a neskutečně děsivých synťáků, samplů a v neposlední řadě i ocelového zvuku bicích. Jak je tohle možné? Po přečtení bookletu bylo po tajence!
ODRAZA propadli autenticitě se vším všudy. Pokud bylo jejich cílem dostat se posluchačům ještě více pod kůži, nabalit na ně atmosféru děsivých událostí z dob druhé světové války, povedlo se jim to na jedničku. Post-metalový soundtrack/horor, plno děsivých zvukových scén, black metal jako takový v podstatě na ústupu (až na jednu rychlejší pasáž), několik monotónních intermezz, prostřednictvím kterých si sestava vychutnává už kdysi napsaný příběh. Tohle zkrátka musí sejmout každého člověk, jež má vztah k soudobým hudebním experimentům.
Velký pozor však na první náslech jen tak „halabala“. „Kir“ zkrátka musíte poslouchat v klidu a hezky nahlas (a opravdu raději bez sluchátek). Zvuk nahrávky je opravdu hodně specifický a v tomto ohledu mi připomíná i díla švýcarských DARKSPACE, byť žánrově lze tyto kapely srovnávat jen vzdáleně. Vězte ovšem, že ODRAZA i na své druhé nahrávce udělali pro osobitost své produkce maximum a svůj originální experiment dotáhli takřka k dokonalosti. Palec nahoru si pak zaslouží i nádherně zpracovaný digi-pack, který sílu materiálu ještě umocňuje. Parádní věc!
ALL