Zdá se, že to s kulturou a muzikou (nejen v mostecké stoce) není až tak špatné, jak si myslím. Třeba, když se ve vedlejší místnosti snaží parta NOIRE VOLTERS dělat tu „svou“ muziku. Ono těch partiček je ve zkušebnovém areálu povícero, ale ne všechny svůj cíl dotlačí k plnohodnotné desce. Někteří nemají prachy, druzí to nemyslí až tak vážně, jiní si nevěří, ostatní čekají, nemálo bude také těch postarších, kdož rezignovali. Ještě, že přichází další garda!
Samovydané, lisované CD je poctivě provedené. Při vší skromnosti si zachovává atributy solidně vyhlížejícího produktu, schopného minimálně neurazit. Škoda, že tu nejsou anglické texty, ač já osobně bych k nim potřeboval i překlady. Ovšem tahle drobnost se dá (v obou případech) vyřešit webových stránkách, za což bych se přimlouval. Otázkou je, zda si lenoši mého kalibru, budou tyto texty číst nebo tisknout z počítače, aby si je mohli projíždět u poslechu na gauči. Co se hudebního obsahu týká, ani po druhém poslechu nemám úplně jasno, jak vám NOIRE VOLTERS a jejich prvotinu představit. Napružený bigbít je možno nazývat, dnes už široce pojímajícím škatulkou ‚indie rock‘, popřípadě „alternative rock“. Nakolik je to však výstižné nevím. Slušelo by se vyjmenovat zde pár kapel, jimž jsou podobni, z nichž čerpají, ale nejsem toho schopen, takže zůstanu u obecných blábolů. Dobře sejmutá a smíchaná nahrávka z mosteckého M.A.R.S. studia vznikla pod zvukařským dohledem Danyho Pláničky. 
Vše je precizně zpracováno, nahrávka zní ‚normálně‘ (dobře). Pokud mají kluci zvukově jasno, o čemž nepochybuji, zvukař měl práce míň. Pod natlakovaným nápřahem, poctivým rockovým nábojem, společnými silami skryli i něco navíc. Třeba produkční fintičky ve zpěvech, kytarách. Ty tu jsou ale spíše pro pozorného posluchače, náhodný konzument je zřejmě ani nepostřehne. Solidní zpěvák s obstojným výrazem i lehkou manýrou, která mým uším nevadí, ba právě naopak. Angličtina působí samozřejmě, stejně jako tesané kytarové akordy, drobná pěkná sólíčka. Výživně podporující rytmika basy a bicích je tak normální, až to bolí! Spíše než coby výtku, ji berte jako oprávněnou pochvala.
Co mě ještě na jedenáctiskladbové, a když to po sobě čtu, vlastně naprosto normální desce mosteckých rockových uličníků baví? Kromě ‚jejich‘ muziky, na kterou se těším naživo, je tu kus poctivé práce, dobře odvedený výsledek, absence nucené serióznosti a přehnané vážnosti. Zdá se, že střílejí ledabyle od boku. Poučeni minulostí, muzikantsky vybaveni, kytary proklatě nízko, mladí a neklidní. Držím jim palce s vědomím, že na domácí půdě jim pšenka nepokvete. I když, jeden nikdy neví. Zasloužili by si to, je to opravdu „Maso“!
RadeK.K.