V R.U.M.-ovém balíčku s muzikou bylo povícero desek. Postupně je tedy zdolávám a dalším pánem na holení budiž NERGARD. Promáč je zprostředkovaný, tudíž tisková zpráva se někam zatoulala. Kromě letmého nahlédnutí do Discogs databáze jsem se dále nepídil. Popis heavy metal a informaci o sólovém projektu s hvězdným obsazením beru s rezervou.
Osmice skladeb plyne v rozsahu 4:07 – 14:52. Uhrančivě mluvené slovo se sytým klávesovým vstupem mě pěkně polehoučku vítá na „Dvacet let v pekle“ (1). Po neuspěchaném úvodu to metalově zaburácí a zase přejde do zklidnění. Heavy kytara se snaží, ale celek vyznívá jako moderní AOR (rock pro dospělé). S prvním vokálním vstupem se přenášíme ke zdobeným melodiím. Nejprve na syntetickém podloží, potom podloženo vybrnkávanou kytarou. Moderní imitace středověké hudby, jak si myslíme, že by měla aktuálně znít. Zpěváka střída neméně zdatně vybavená zpěvačka. „Boží otázka“ (2) už jede v plné metalové režii. Sebejistý, vysoký exponovaný vokál jako za časů mého objevování QUEENSRYCHE, FAIR WARNING, o chlup měkčích PRETTY MAIDS, apod. Samozřejmě ani tady není důvodu šidit posluchače uměleckými změnami, tudíž dojde na zvolnění i piáno. Je to naše poslední sbohem (3) poskytuje vysvětlení podstaty nejen názvem samotným, ale i lkavým sólem violy (?) a pokračuje skoro melodickým rockem alá STYX, TOTO, FOREIGNER. Tedy jak to mohu posoudit já, tetřev hlušec. Přiznávám, že mě tyhle kapely bavilo poslouchat, přestože jsem výrazným melodiím nikdy nepropadnul naplno. Prostě oceňuji vnitřní pud kohokoli, stvořit krásu na první poslech. Aby nebylo toho patosu hodně, v závěru lahodu přiměřeně naruší kytarové sólo s roztřeseně nakřáplým zvukem a přizvukování violy.
Potvrzení heavy metalového základu s sebou nese „Peklo na zemi“ (4). Přímočařejší vokál, tesané kytary, sborové zpěvy, varhany. Obohacení sólem tu najdeme hned ve dvou po sobě jdoucích verzích. Být nejkratší píseň Nekonečné snění (5) vytržena z kontextu celé desky, pohybovali bychom se v lesku mýdlových bublinek. Zde je jakýmsi nevycpávkovým předělem zapadajícím do konceptu. Úvodní part „Setmění“ (6) je v mých vzpomínkách náladou připodobnitelný doomovým melodikům CANDLEMASS, ovšem hned s vygradováním peláší k výrazné melodii. Na sedmi minutách si může kapela samozřejmě dovolit různé kotrmelce a nejinak je tomu zde, takže metalický podklad vystřídá až folková mezihra, vše za asistence exponovaných vokálů. Statistiky populární hudby tvrdí, že nejužívanějším obratem v textech je „Andělé“ (7). I NERGARDtuto tezi podporuje. Více než jedenáct minut poskytne snad vše potřebné k navození správné iluze. Operní vokál, střídání mnoha dalších zpěvů, akurátně odškytané kytary, piáno, výrazné sbory. 95% líbivost a zhruba od poloviny, jakási druhá část téhož. Ani „Requiem“ (8) není zbaveno očekávatelnosti. Zvony, lkavý soprán, podkladová varhaní výplň. Poklidný rytmus srdce a poletující zpěv.
Po hudebním přitvrzení celku s očekávatelným postupem akordů a hradbou doprovodných vokálů, za níž by se nemusela stydět málem žádná hair metalová parta. Na dvanácti minutách se toho samozřejmě stane mnohem víc, třeba tajemně zastřené houslové sólo, smutné mluvené slovo na podkladu tympánů, hlasy z temnot atp. Musím uznat, že se skladba, potažmo celá deska vlastně, přes jistou předpojatou nelibost, velmi příjemně poslouchá. Cíleně bych si ji nevybral, takto jsem rád za setkání.
RadeK.K.
https://twitter.com/NergardMusic