„Klečím a lomím rukama pod černým měsícem… vlci už jdou!“

Pod tímto podivuhodným názvem se skrývá parta finských hudebníků, kteří nikdy nebyli příliš na očích, a přesto dokázali za svou jedenáctiletou dráhu natočit čtyři podařená alba. Když se mi do rukou vcelku náhodně dostalo první CD „Suruntuoja“ (mohlo to být někdy v roce 2003), okamžitě jsem zbystřil a začal se o tuto kapelu více zajímat. MUSTAN KUUN LAPSET (název v překladu znamená „děti černého měsíce“) mě upoutali především díky nelítostnému mrazivému zvuku. Skladby plné „mlhy“, ale zároveň skrytých melodií, automaticky zapadly do špičky mé široké sbírky skandinávských kapel. V roce 2005 jsem už cíleně „schrastil“ album „Talveranta“ a ejhle! Kombinaci deathu a blacku doplnila ještě death-doomová atmosféra, pravděpodobně odkazující na počáteční tvorbu veleúspěšných krajanů AMORPHIS. Kapela se však ani na tomto opusu nevzdala „černých“ sypaček, umně promixovala všechno to, co mají metaloví mazlíčci rádi. Výsledek? Opět nesmírně zábavný! Z nahrávky je cítiti čirá kreativní výbušnost, odhodlání a těžko bych si po poslechu tohoto alba mohl myslet, že právě tato kapela se dostane na pokraj tvůrčí krize a ještě se k ní veřejně přizná!

„Pohled do rozbitého zrcadla!“

Ano, v průběhu roku 2007 MUSTAN KUUN LAPSET oznámili, že natočí pro fanoušky a hlavně pro SEBE poslední album a následně svou hudební pouť ukončí. Prý se hudebně i námětově vyčerpali. Tomu tedy říkám skutečná sebereflexe! Češi však pro tento způsob vysvětlení používají spíše hlášku: „v nejlepším přestat“ a já bych se tohoto kréda v souvislosti s touto kapelou rozhodně držel. CD „Viimeinen Laulu Kuolemasta“ je totiž ta nejlepší tečka na závěr jakou mohli tito sympatičtí Finové svým bližním darovat. Spousta kapel má ve zvyku se neustále ohlížet kolem sebe. Některé se dokonce bojí reakcí, a tak proti své vůli vytvoří kolekci, za kterou si za tři roky ani nestojí. Bát se vyměknutí? Bát se změny stylu? Podělat se z řečí o trendovosti? Tohle přesně MUSTAN KUUN LAPSET nejsou! Poslední requiem jde hodně do hloubky, není povrchní a navíc je zdobeno čistou odhodlaností a skoro až lhostejností ke všemu ostatnímu.

„Po nás potopa – proč toužím potom, aby mě dostala ?“

Na poslední cestě se MUSTAN KUUN LAPSET zkrátka rozhodli, že si udělají radost a natočí desku svých snů a díky výše zmíněné uvolněnosti dosáhli na metu, o které se jim možná ani nesnilo. Album startuje rozsáhlá výpravná kompozice „On Aika Itsekin Lohduton“ a věřte mi, je to skutečná lahůdka! Skladba je postavena na nesmírně rychle zapamatovatelném klávesovém motivu, jež páchne silnou pohanskou sírou. Představte si to asi tak, jako kdyby se v jedné skladbě náhodně potkali AMORPHIS s o dost mladšími MOONSORROW. Kdo má rád obě tyto kapely, bude radostí skákat do vzduchu! Ovšem i přes nezakrytý odkaz jiných, mají MUSTAN KUUN LAPSET stále svou vlastní tvář. Především deathový chraplák je naprosto ukázkový a totéž se týká čistých chórů – „jumala ja saatana“!!! První mrazení v zádech je tady! Nejdelší skládankou je desetiminutová „Menetetty Valtakunta“, kde posluchač najde od doom rocku směrem k black metalu prakticky všechno. Ani na okamžik nemizí temná a mystická aura, přítomná prakticky od prvních vteřin. „Viimeinen Laulu Kuolemasta“, titulní track a pro kapelu samotnou zřejmě jedna z nejdůležitějších skladeb na albu, plnohodnotně odráží dřívější stylovou tvář, tj. melodický death-black metal, zde okořeněn nečekaně zpěvným a rychle zapamatovatelným refrénem. „Lumikukkla“, dle mého soudu, platí za druhý hřeb celé kolekce. Formace opět vykoupala starou tvorbu AMORPHIS ve vlastním kompotu, nicméně z toho všeho nakonec vylezla až nečekaně chytlavá „černota“ (myšleno jako black metal) s neuvěřitelně překvapivým kytarově-akustickým intermezzem – husí kůže na zádech podruhé!

„Finále smutku a pláče… s pocitem vlastní hrdosti“

Vrcholný závěrečný blok jsem si nechal na konec, jelikož jsou to právě poslední tři skladby, jež asi nejvíce vystihují základní principy a důvody toho, proč je album takové jaké je. V případně songu „Revitty“ jde o nejpřímočařejší píseň, jakou kdy MUSTAN KUUN LAPSET vytvořili. Dost možná by se hodil i příměr zvaný „písničkovost“, ovšem s ohledem na předešlých dvacet minut bych přece jen byl v tomto tvrzení poněkud opatrnější. „Ilman Jumalaa“ mi kdoví proč nesmírně připomíná litevské OBTEST. Skladba je hodně „heavy“, i když jen v zárodku. Jádro je opět kombinací dark metalu a doomu, zapomenout také nemohu na vkusné zařazení houslí, jež tlačí na čím dál tím více pohřebnější atmosféru, která evokuje „konec“ samotných MUSTAN KUUN LAPSET. Testamentem na závěr je pak houslová ukolébavka „Morfiinisiivet“, kde se pěvecky představuje host Antti Lautala z kapely VARJO, hrobník, definitivně spouštějící rakev s nápisem „Mustan Kuun Lapset“ do ohnivé pece. A to je konec…

MUSTAN KUUN LAPSET natočili na závěr kariéry skvělé album. Zatáhli roletu nad předsudky a poslali do světa tribut toho, co mají nejvíce rádi. Z temného hudebního koktejlu navíc příští malebný finský obyčej, který ještě více vyvyšuje finská lyrika. Je obrovská škoda, že už další příští nebude. Rozhodně by bylo na čem stavět…

ALL

https://www.facebook.com/mustankuunlapset