Už je to docela dlouhá doba, když mě jednoho dne vyhecoval na pivo Jirka „Pigeon“ Holub a přinesl mi jedno CD…
Pigeon: „Mám tady pro tebe jedno CD od jedné estonské kapely. Tys tam byl, pořád nějaký podobný kapely posloucháš, třeba se ti to bude líbit…“
All: „A jak se ta kapela jmenuje?“
Pigeon: „MUST MISSA! Znáš?“
All: „Znám název, hodně o nich mluvili Estonci, ale ještě jsem je nikdy neslyšel. A jaký to je?“
Pigeon: „Jo, v pohodě! Poctivej „androš“!“
All: „A stylově bys to zařadil kam?“
Pigeon: „Píší, že hrají thrashing reich´n´roll…“
NÁSLEDOVAL OBOUSTRANNÝ VÝBUCH SMÍCHU… (doufám, že kralupský styl humoru berou všichni s nadhledem).
A co tedy dále? Námi rozebírané album se jmenovalo „Ma Ei Talu Valgust“, vyšlo v roce 2004 a MUST MISSA se na něm představili jako viking-blackové těleso, šmrncnuté thrash metalem. Šlo zároveň o debutové album s dosti silně zastřeným zvukem, pochmurnou až smrtící atmosférou. Zkrátka černota průměrného charakteru s celkem pozitivními vyhlídkami. Od kapely jsem tedy na dalším počinu očekával výrazný posun v jejich započaté práci. To jsem však ještě netušil, jaký obrat MUST MISSA předvedou právě na této recenzované desce, které zpětně zaslalo vydavatelství Nailboard Records, a to samozřejmě i včetně aktuálního alba „Martyr Of Wrath“. Co naplat? Hudební vkus se mění a stejné to je také s touto pozoruhodnou formací.
MUST MISSA opravdu nečekaně prozřeli, odhodili černokněžnickou image, obalili se nábojnicovými pásy, ze skříní vytáhli staré thrash metalové nahrávky a postavili se znovu na startovní čáru.
Výsledkem je ryzí thrash metalové peklo – zkrátka úplně jasný návrat do devadesátých let, dost možná ještě dál. Tito Estonci zkrátka milují poctivý METAL a co jiného tedy hrát, když nejvíce ujíždějí na „old pure metalu“? Přiznám se, že takovéto produkty se mi velmi těžko hodnotí, a proto se jim ve větší míře raději vyhýbám. Na albu totiž nenajdete ani špetku vlastní invence. MUST MISSA si doslova rochní v klišovitosti a ve svých snech nepochybně plánují návrat do minulosti. Kdyby totiž s podobným materiálem vystoupili cca před dvaceti lety, všechny „máničky“ by jim ležely u nohou. Problém však vězí v tom, že se nepíše rok 1988, ale 2008 (jinak album samotné vyšlo v roce 2005). Tento materiál tedy beru spíše jako takový výlet do minulosti, který jsem chtě nechtě musel podstoupit. Neskutečně jsem se nudil a jenom štěstí, že MUST MISSA znají hranice alespoň s ohledem na časovou stopáž, kterou vtěsnali do třiceti minut. Jinak kojí pouze svůj sentiment… (ono proč ne, když všichni členové MUST MISSA mají ještě dalších x projektů). HAIL METAL!
ALL