Původně jsem neměl v plánu udělat seriál obdobných rozměrů, ovšem nakonec jsem si řekl – „proč ne“. O velkých metalových legendách toho bylo sepsáno mraky, ale proč nepřihodit polinko ryze subjekivního rázu? Každý člověk si nese svou vlastní historii ve svém srdci i mozku. Pokud milujete hudbu, patří k nedílné součásti vašeho života. U metalové komunity toto platí dvojnásob. Stačí jeden festival a máme tu okamžité diskuse ve smyslu:kdo byl nejlepší, kdo nejhorší, kdo měl nejlepší zvuk, kdo zklamal … Berte nyní mou výpoveď jako takové subjektivní přiznání. V obdobném stylu se recenze a články nepíší! A teď už vzhůru opět do Ameriky! JE TU PANTERA!
Aleši, ty patříš už k trash metalové generaci“. Proto se ti ty metalové klasiky nelíbí“. Řekl můj starší kolega, kterému jsem se vysmál, když mi řekl, že HELLOWEEN jsou nejtvrdší kapelou na světě. IRON MAIDEN?! „To je metalová kapela? Vždyť ten Dickinson ječí jako kdyby mu řezali koule! METALLICA a SLAYER! To je ta hudba nasranejch a rozlobenejch kluků! Ovšem kdo tohle všechno dokázal povýšit ještě o několik stupňů výš? PANTERA! Paradoxní ovšem je, že právě tato kapela patřila také k těm „přitepleným“ glam metalovým máničkám. S kapelou PANTERA jsem se poprvé seznámil prostřednictvím stanice MTV. Tehdy jsem na vlastní oči spatřil PEKLO! Deska „Cowboys From Hell“ je dodnes unikátním dílem a prakticky všemi fanoušky je považována za debut. Obrovská síla, vynikající vokál Phila Anselma a především buldozerující zvuk kytary v podání Diamonda Darella. Psal se teprve rok 1990 a trash metal byl porvé povýšen na „entou“. K samotnému albu jsem se však dostal mnohem později, řekněme tak v roce 1993. Desku jsem měl nahranou na klasické kazetě a na druhé se už blištilo místo pro nejdospělejší PANTEROVSKOU explozi!
„Vulgar Display Of Power“ způsobilo doslova mánii a v tu dobu jakoby ostatní metalové kapely přestaly existovat. PANTERA se touto deskou zapsala mezi legendy a všechny skladby jsou doslova přeplněné zlostí, bolestí, kritikou a punkovu nasraností. Vyholený frontma s vyzáží násilníka navíc dokázal strhnout pozornost skutečně nevšedním způsobem. Opět tu byl vokalista bez vlasů (zřejmě věděl, proč dát vlasy dolů). Byl agresivní a z jeho projevu stříkala krev! Na mě osobně pusobil asi takhle: „Hey, chlapče! Jenom nás poslouchej, protože jen mi jsme ti praví“ (hehe, všichni jste poznali, že nepřímo popisuji skladbu „Walk“ ?) Pravda je také to, že od té doby jsem naprosto odmítal kapely patříci k tzv. nové vlně britského heavy metalu. Ještě více k smíchu mi však byli ti němečtí snaživci jako např. GAMMA RAY nebo RUNNING WILD. Jak takhle plitce mohou znít? To víte, mladická ortodoxnost! Nicméně, když to tak beru zpětně, byla to právě PANTERA, která mě následně přenesla až k americkému hard coru, o kterém jsem toho příliš nevěděl. Anselmo a spol. byli neskutečně vlivnou formací a mé hudební cítění ovlivnili skutečně velkolepě! „Vulgar Display Of Power“ patří k nejzásadnějším milníkům metalové historie. Kousky jako „ Mouth for War“ nebo „This Love“ fungují stále!
Můj život s PANTEROU a třetí zásadní kapitola! Pokud byla předchozí alba plná zloby a násilí, tak „Far Beyond Drive“ je zřetelným překročením oné hranice, znázorňující bestialitu. V roce 1994, nejrozšířenjším stádiu puberty, jsem si na novou desku hezky počkal a v podstatě ji nebyl problém sehnat, a nebo „neslyšet“. Stačilo si po desáté hodině sednout k MTV a PANTERU jste měli jak na dlani! Skutečně velkolepá kapela, žádný pózy debílků v legýnách! Opětovná síla! „I´am Broken“, „5 Minutes Alone“, „Use My Third Arm“… to jsou všechno skladby, které zbožňuji dodnes! V roce 1996 pak přichází dost možná nejzlostnější kolekce s názvem „The Great Southern Trendkill“. PANTEROVSKÁ síla opět vytryskla na 100%, ovšem na mou osobu už nějak nezapůsobila, byť jsem jasně chápal, proč komando z Dallasu obdobnou desku natočilo. Především Philovi se nelíbila cesta METALLICY, která podlle něho vyměkla a podrazila fanoušky. Přiznávám se, že už ve věku neúplné dospělosti jsem byl poměrně liberální, a tak obdobná prohlášení na mě neměla téměř žádný vliv (alespoň co se týče hudebního vkusu).
V roce 1997 vydala PANTERA live album „Official Live: 101 Proof“, jež podtrhuje dekádu mnou výše popsaných alb. K této nahrávce jsem se však dostal až po poslední panterovské řadovce „Reinventing The Steel“. Koncertní nahrávka je důkazem toho, že PANTERA vždy byla „live“ kapelou a slyšet v rezonující atmosféře staré vály, to je zkrátka povinnost pro každého fanouška. Pokud však pohádka o METALLICE měla šťatsný konec, tak tento končí úplně opačně. Z PANTERY jsem už delší dobu cítil, že ty největší úspěchy má dávno zasebou. Vycítili to i samotní hudebníci, a tak se postupně začali realizovat v několika dalších projektech. PANTERA se prakticky rozpadla a pokud někde v dálce plápolal ohýnek možného návratu, zhasl přesně 8. prosince 2004, kdy byl přímo na jevišti zastřelen Diamond Darrell, jeden z nejtalentovanějších kytarystů, které kdy chodili po téhle planetě. Z celé téhle historie mi bylo skutečně hodně smutno, a tak nějak mě v tu dobu přepadla myšlenka, kterou mi kdysi pravil můj kolega Radim. „Uvědom si, že 80% lidí z téhle scény jsou vymaštěný kokoti“.Co s tím ? Je třeba se nad touto myšlenkou pozastavit na každém koncertě či festivale.
PANTERA už nikdy nevstane z popela. I kdyby toto jméno bylo znovu oprášeno, nikdy to nebude (a nemůže) být ta pravá PANTERA. Zbylí členové si to určitě dobře uvědomují, a tak comeback určitě nepřichází v úvahu! Měl bych tu však jednu alternativní možnost. Phil Anselmo vydal třetí album se skupinou DOWN a po několika letech mě doslova rozsekal!!! Pravda, hudba DOWN je jeho domovské kapele hodně vzdálená, nicméně album „Over The Under“ vřele doporučuji. Dirty rock´n roll, stoner metal, doom metal….vše v jednom!
ALL