Zařadit britskou formaci do této metalové vzpomínací sekce je z dnešního pohledu slastné rouhání. Vincent Cavanagh a spol. začínali v malé zkušebně, ve které se vznášel prach při každém kytarovém tónu, při každé vibraci staré basy naopak vylézali z pod podlahy pavouci a sličné dámičky z Liverpoolských ulic nevěřícně kroutily klobouky. Zabývat se však biografií není předmětem tohoto článku, a tak se ihned vrhnu na seznamovací večírek, jež jsem podstoupil znovu a opět u kultovního pořadu Headbangers Ball. Tehdy se má ušiska skutečně setkala s opravdu nevšední metalovou odrůdou, do té doby v podstatě neslyšenou. Byl bych však pokrytec, kdybych tvrdil, že mě prvotní tvorba ANATHEMY kdovíjak sejmula. Brity jsem si sám pro sebe zařadil do sekce „hudební zajímavost“, ale že bych se po debutové nahrávce nějak pídil, to ani omylem. Mimochodem, šlo o CD „Serenades“…
Vše se změnilo až s druhou řadovkou „The Silent Enigma (1995)“, kterému předcházelo ‚EP „Pentecost III”. Z ANATHEMY se rázem stává perla světového doom metalu a pokud má tento žánr, jež v oné době procházel kulminací, nějaké stavební kameny, „The Silent Enigma“ je jedním z nich. Valivost, pochmurná nálada, couvačka z death metalu. Produkce naprosto bolestná, kompozice, které by i vola utahaly. Domnívám se, že album nejlépe vystihuje píseň „Shroud Of Frost“. Zhýralé zvolání „Can you help me…“ mi z uší dodnes nevymizelo.
Pod kůži se trpělivému posluchači musela dostat i titulní píseň „The Silent Enigma“, znázorňující proces pomalého umírání…jako když uvadá květina. Při poslechu ANATHEMY jsem si uvědomil, že i metal jakožto hudební žánr, může používat nálepku „umění“.
Ještě hlubší odkaz v srdcích posluchačů později zanechalo CD „Eternity“ (1996), ke kterému jsem se však dostal až zpětně. Hudební přerod mě na dlouhou dobu zviklal a možná i pod zákrytem konkurenčních spolků jsem jejímu dalšímu vývoji nevěnoval dostatečnou pozornost. A možná o to větší euforii jsem prožil s následujícím albem „Altenative 4“ (1998), které sice znamenalo mnohem „zákeřnější“ hudební zlom pro většinu příznivců metalu, ovšem mě osobně tento materiál naprosto okouzlil. Songy jako např. „Fragile Dreams“, „Lost Control“ či „Regret“jsou doslova odzbrojující. Jako by vůbec nebyl problém stvořit takhle dokonale povznášející skladby. Samotná kapela to však v době vydání neměla vůbec jednoduché. Metalová média byla doslova vysazená na „vyměknutí“ metalových souborů a především podzemní plátky to dokázaly kapelám pěkně osolit…( a pokud si dobře vzpomínám, tak ani ANATHEMA nebyla v tomto ohledu žádnou výjimkou). Erupce osobitosti se však už nedala zastavit, a tak další kolekce s názvem 
„Judgement“ (1999) je jedním slovem dechberoucí. Jako když v chladné místnosti plné tmy najednou rozsvítíte stovky svící. Pokaždé, když tuhle desku poslouchám, mám pocit, že na mě cosi nepopsatelného padá. Nejsou to chmury ani pochyby, není to ani melancholie. Je to jen pocit píšícího spisovatele, kterému kdosi nakukuje přes rameno a tajně čte jeho řádky. Ale pryč od vážnosti. K tomuto skvostnému počinu se váže jedna má osobní historka, o kterou se s vámi zkrátka musím podělit. „Judgement“ jsem měl poprvé možnost slyšet v otcově autě (kultovní vůz ŠKODA 120), které jsem jednu dobu opatroval. Pak už stačilo jen originální kazetu zasunout do přehrávače a mohlo se vyrazit. Žel, samotný cíl cesty tam a zpět úplně nekorespondoval s časovou stopáží nosiče, a tak jsem zbytek této „krásy“ doposlechl v klidu a pohodě před domem a vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, že má auto nějakou baterku, navíc dosti chatrnou…To víte120 je 120. Proto nebylo divu, že ráno z garáže vycházely zlostné výkřiky a lamentování, neboť můj otec se (marně) dožadoval odjezdu kamsi. Že by to byl „Judgement“?
Další předěl v kariéře kapely ANATHEMA přišel s albem „A Fine Day To Exit“ (2001). Neexistuje snad hudební dílo, jež by tak dokonale korespondovalo s tím co je vyobrazeno na průvodní fotografii obalu. Na první dojem nic neříkající pohled z auta zaparkovaného na pláži, na písku roztroušené hadry vedoucí do moře. Člověk má někdy potřebu si některé příběhy domýšlet, ale je tohle vůbec příběh? Kolikrát jsem měl chuť z toho běžného života tak nějak vyskočit, sjet autem někam k vodě a zkrátka uniknout. Tahle touha na člověka přichází především v tu dobu, kdy musí někde termínově být… na nějakém „důležitém místě“. „A Fine Day To Exit“ (2001) je naprostý návod k útěku, ovšem nejen k tomu tělesnému, ale také duševnímu (nebál bych se napsat mentálnímu). Když pominu skladbu „Panic“, šokující rychlopalbu, bouřku v jinak poklidné noci, 
tak všechny ostatní kompozice nabízejí skvostný „know-how“ v nejlepším možném balení. Pamatuji se, že do téhle desky jsem se z počátku vůbec nemohl dostat, nicméně stále mě cosi nepopsatelného volalo…Dnes řadím „A Fine Day To Exit“ k absolutní špičce anathemovské diskografie, tahle kolekce zkrátka posluchači ukázala, jak se na lopatě sedí…
„A Natural Disaster“ (2003) je poté již „předpřipravený hrozen surovin“, určený pro hození do kamen. Najednou i náročná a náladová hudba nepůsobí nestravitelně, přičemž mnohé posluchače jistě potěšil dívčí vokál zpěvačky Anny Livingstone. Jako kdyby k téhle partě už léta patřila. Britové zkrátka ukázali, že umějí sáhnout do svých duší ještě mnohem hlouběji. Pokud však někdo z vás ANATHEMU niky neslyšel a chtěl by začít právě u tohoto alba, příliš bych mu to nedoporučoval. Je opravdu hodně těžké a ve své podstatě ho chápu jako druhý díl „A Fine Day To Exit“.
A jak je to v současnosti? Zarytí fanoušci jistě vědí! Bezmála sedm let museli totiž čekat na další řadovou desku, jež vyšla přesně před rokem . Zprvu se sice zdálo, že se ANATHEMA postupem času vyčerpala, jenže opak byl pravdou. Britové zkrátka nechtěli pustit do světa průměrnou kolekci, a tak připravovaný materiál nechali hezky uležet. „We’re Here Because We’re Here“ (2010) je výstavní leporelo pojímající hudbu plnou emocí a nálad. Delikatesní zvukové pohlazení nutí posluchače k pozornému poslechu a co je ještě možná lepší, po každém dalším poslechu máte pocit jakési duševní očisty. Proto není od věci si CD postit klidně dvakrát v řadě. Přiznám se, že tohle dělávám málokdy, ale u osmé řadovky těchto čarodějů jsem tak učinil. ANATHEMA už dávno není o metalu. Otevřeného fanouška si však dokázala i tímhle počinem získat na svou stranu. Tomhle zkrátka říkám manipulace spojená s hudební převýchovou. ANATHEMA je zkrátka jedinečné hudební těleso a nejhezčí na tom všem je, že z hlediska vlastní tvorby ji ještě zbývá spoustu nepopsaných listů…
ALL