Od roku 1998 jsou součástí metalového undergroundu, stále poctivě pracují, tvoří, piplají se s každou další nahrávkou… Řeč je o jihočeské deathmetalové partě MORTIFILIA, v současnosti propagující svou v pořadí pátou řadovku „The Great Inferno“, jejíž koncept byl inspirován slavným Danteho dílem (Peklo). Inu, i takový může být death metal. Více ale už Franta Knetl (kytara, zpěv) v následujícím rozhovoru.
Franto, kapela MORTIFILIA funguje už třiadvacet let. Tak mě napadá, jestli si ještě někdy tu a tam, třeba u piva, vzpomenete na své úplné začátky? Byl bys schopen si vybavit např. váš úplně první koncert? Našla by se nějaká pikantní historka?
No jo, čas letí jak šílenej a přitom to člověku přijde, jako by ses ptal na loňskej rok… Ne, že bychom si s klukama nějak cíleně, nejlíp se světáckým výrazem ve tváři sem tam zavzpomínali, jaký to bylo tenkrát zamlada, ale nějaký ty letmý záblesky hlavou občas proběhnou, to zas jo. Většinou je to v návaznosti na nějakou situaci, která nám něco z minulosti připomene. Dle našich análů první koncert proběhl 13. února 1999 v klatovské restauraci U Košile. Společně s námi hráli třeba INGROWING, PROMISES, ONANIZER… Pikantními historkami toto naše vystoupení opředeno nemám, jen si vybavuji, že v den koncertu byl vyhlášen kalamitní stav, pač napadlo fakt dost sněhu a řidičům se doporučovalo nevyjíždět. Ale koncert je koncert, to snad pochopí i nemetalový fanoušek, naložil jsem tedy do rodinné stodvacítky kytaru a kamarády, a vyrazil na trasu Sušice – Klatovy. Leč podcenil jsem obutí, maje klasické nekvalitní univerzály na všech čtyřech kolech, a u Brodu jsem málem skončil v rybníčku, jestli chybělo půl metru… Naštěstí jsme škodovku společnými silami vytlačili a koncert jsme tak mohli odehrát.
Je neuvěřitelné, že vaše sestava drží pospolu bez jakékoliv změny takhle dlouho. Jaký recept na toto máte? Prozraď mi onen „tajemný“ recept na vzájemnou dlouhověkost? Jste více spoluhráči, nebo přátelé?
Joj, tak s touhle otázkou ses trefil do našeho nejtěžšího období, po těch dlouhých letech totiž naše sestava v tomto složení právě končí. Bubeník Vrbís měl v létě velmi vážný úraz páteře a my se právě teď nacházíme ve fázi nelehkého hledání adekvátní náhrady… A nezajímá nás jen hráčská stránka, ale důležitější je pro nás stránka lidská, musíme si povahově sednout a stát se kámoši, bejt jen spoluhráčem je hrozně málo, to nemůže dlouhodobě fungovat. Podaří-li se nám to, v což samozřejmě všichni věříme, nebo se MORTIFILIA tak nějak postupně vytratí ze scény, to všechno je zatím ve hvězdách. Do doby, než si najdeme na bubenický post stálého člena, nám pomůže náš dlouholetý kamarád a mimo jiné i můj spoluhráč ze skupiny ASMODEUS Roman Houška.
Jinak, vrátím-li se ke tvé otázce, recept na to asi neexistuje, ale myslím si, že velkou roli v tom hraje fakt, že u zrodu kapely jsme stáli všichni čtyři. Potkali jsme se už v roce 1997 v jedné takové tvrdě bigbítové skupině, říkali jsme si ALLHALLOWS, nebylo to úplně marný, hudebně nám to však moc nedávalo. Začali jsme ujíždět na severským death metalu, který jednou Vrbís přines do zkušebny, že by se nám to prej mohlo líbit. A líbilo, líbilo se nám to dokonce tak, že jsme se po poslechu DISMEMBER – Massive Killing Capacity rozhodli založit Mortifilii. Nikdo z nás death metal hrát neuměl, neměli jsme s ním žádné zkušenosti, společně jsme se učili hrát ho a skládat, měli jsme tehdy jen velkou chuť a touhu vypiplat ksicht a výraz kapely k obrazu svému… Začátky rozhodně nebyly jednoduchý, to fakt ne, čekala nás spousta práce a galeje jak doma, tak ve zkušebně, ale když se nám postupně začalo dařit a koncerty i fanoušci přibývali, stálo to za to, bylo to pro nás velkým zadostiučiněním. A to se pak z kapely jen těžko odchází. A samozřejmě naopak, žádný nový člen, byť sebelepší hráč a člověk, si takový vztah k MF už nikdy nevytvoří… Ale zrovna tady v tom mém tvrzení bych se teď rád mýlil.
Počítám, že jste byli od prvopočátků zvyklí se poctivě scházet ve zkušebně. Pokračuje toto stále?
Zkoušky máme pravidelně, nikterak je nepodceňujeme, pokud není o víkendu v plánu vystoupení, tak se scházíme jednou týdně. Tato frekvence se pochopitelně mění v období přípravy nové desky, nebo je-li na obzoru nějaký extra koncert, to se pak snažíme vídat co nejčastěji, jak jen čas každému z nás dovolí. Důležitá je i příprava doma, ale myslím, že hodiny odehrané ve zkušebně v žádném případě nic nenahradí.
Vyzvedl bys nějaký moment, který rozhodl o tom, že se hudbě budete věnovat seriózně? Nebo jste v tomto měli jasno od prvních okamžiků, kdy jste natočili „modré“ debutové demo? Mimochodem, myslím si, že ho ještě mám někde doma.
Jj, na modrou kazetu si vždy rád zavzpomínám, ta právě obsahuje materiál z období přerodu předchozí kapely ALLHALLOWS v Mortifilii, jak už jsem zmiňoval vejš. Zachycuje celkem věrně to naše tehdejší stylové tápání, kdy jsme se rozhodli přestat hrát bigbít a chtěli jsme se začít věnovat metalu. Náš tehdejší manažer Berry tento styl celkem trefně pojmenoval jako deathbeat. Jo, to byly časy!
A abych se přiznal, nevím, co přesně si pod onou seriózností mám představit. Muzika pro mě a pro kluky vždycky byla a stále je jen dobrej koníček, odreagování… Zkrátka něco, co nás baví dělat dohromady a snažíme se dávat tomu našemu společnýmu snažení v rámci možností co nejvíc. A i když jsme si nikdy nekladli žádný velký cíle, tak kapelu jsme brali vážně už od jejího vzniku. Nemusíme být světový superstar, ale chceme a budeme rádi, když za námi zůstane kus práce, za kterou se nebudeme muset stydět.
Jak na death metal nahlížíte z hlediska vývoje? Jaké etapy považujete z dnešního pohledu za ty nejpodstatnější? Sledujete např. přístup k „řemeslu“ u mladších souputníků?
Pro nás je samozřejmě tou nejpodstatnější éra švédského death metalu devadesátých let, která přímo stojí za vznikem Mortifilie. Už při prvotním setkání jsem byl naprosto vyřízenej seveřany a tou jejich neotřelou melodikou, lehkostí, ale zároveň i jistou správnou „nasraností“ a patřičnou tvrdostí, kterou dokážou tak skvěle nakombinovat a přenést do jednotlivých skladeb. DISMEMBER, GRAVE, ENTOMBED, HYPOCRISY… To byly, jsou a navždy budou naše modly.
I současný kapely sledujeme, jasně, ale hlavně nejvíc kvůli našemu festivalu Metal Madness, ale vpravdě nejsme asi žádní velcí extra znalci. S klukama jsme staromilci, nad dnešními moderními metalovými trendy spíše tedy svorně kroutíme hlavou, ale to je tak všechno, co s tím zmůžeme, víš jak, proti gustu…
Jakou nahrávku bys označili z hlediska vašeho vývoje za opravdu klíčovou? Stal se jím debut „Redemption“? Jak na dobu kolem tohoto CD vzpomínáte? Vnímali jste ho jako skutečnou „vstupenku“ do světa death metalu?
Tady nemusím nijak dlouho přemýšlet, „Redemption“ bych zařadil až na druhé místo, co se důležitosti nahrávek týče. Tou opravdu klíčovou nahrávkou pro nás bezesporu bylo třetí demo „Christ Hunt“ z roku 2002. První naše nahrávka z profi studia Hellsound, prvních pár písní, které už opravdu splňovaly naše tehdejší představy o death metalu, pěknej booklet, promo, prodeje… A hlavně, hlavně se nám na základě jeho poslechu ozval Danny, tehdejší bubeník hvězdných HAEMORRHAGE a zároveň majitel vydavatelství Mondongo Canibale Records.
Ano, to bylo opravdu velké překvapení. U tohoto labelu jste následně vydali nejen debut „Redemption“, ale i následující CD „Embrace“. Co jste si od této spolupráce slibovali? Přinesla patřičný efekt?
Jasně, každej si asi dokáže představit, že pro mladý cápky, který měli před vydáním debutu, to byla pecka. Už si nepamatuju, co jsme si od MCR slibovali a jestli vůbec jsme měli nějaká velká očekávání, to myslím, že snad ani ne, ale minimálně nám tato spolupráce zvedla krapet hudební sebevědomí. A měla-li patřičný efekt, mno, furt musíme stát ráno u píchaček…
Dají se starší nahrávky ještě někde sehnat? Neuvažujete o reedicích těchto alb?
Co vím, tak je „Redemption“ dávno kompletně vyprodané, od „Embrace“ nám zbylo ještě asi deset kousků. O reedicích těchto dvou alb neuvažujeme, alespoň tedy ne v dohledné době. A nemůžu nezmínit a tak trochu se i pochlubit tím, že v roce 2012 vyšla nádherná reedice dema „Christ Hunt“, vydavatelství Magick Disk Musick jej posluchačům představilo jako mini 12″ LP.
Předchozí album „…When I Killed the God“ jsem po prvním poslechu začal považovat za váš dosavadní vrchol, přičemž nějak takto to vnímala i většina recenzentů. Jak dlouho jste přemýšleli o pojetí novinky, která je přece jen o něco epičtější a atmosféričtější. Šli jste změně naproti už v důsledku zvoleného konceptu?
Při tvorbě každého nového materiálu, potažmo nové desky, máme vždy stejný cíl, a přiznávám bez mučení, že s přibývajícími roky zrovna ne moc jednoduchý – snažíme se o to, aby nebylo jedno CD jako druhý, pač to by nejen pro nás, ale i pro posluchače bylo vcelku o ničem. Nejedná se tedy o nějaké zdlouhavé přemýšlení, takhle to máme nastaveno od začátku – progres zkrátka musí být znát po všech stránkách, jak po obsahové, tak i po zvukové. Pevně věřím, že zatím se nám to vždy podařilo.
Jak jste byli spokojeni s přijetím „…When I Killed the God“? Měli jste dostatečnou kapacitu na to, abyste desku řádně zpropagovali i v zahraničí?
U fanoušků i recenzentů bylo tohle naše CD přijato výborně, nezaregistroval jsem snad žádnou negativní reakci. Co se propagace venku týká, v rámci možností se snažíme každou naši nahrávku rozesílat i do zahraničí, do osvědčených zinů, ale kromě krátké recenze či zmínky nic lepšího očekávat nelze. Málo platný, jsme jen bezvýznamná kapka v moři… Z mého pohledu, za …When I Killed the God stálo tenkrát opravdu hodně práce, ve srovnání s předchozími počiny možná i několikanásobně víc. Určitě se to ale vyplatilo, minimálně pro mě to byla naše první nahrávka, se kterou jsem byl a stále ještě jsem opravdu spokojenej. Za ostatními s odstupem času vidím ne jenom mouchy, ale rovnou celý hejna much.
Jakou zkušenost máte s tuzemskými médii, jež se primárně zaměřují na undergroundový metal? Je pro kapelu vašeho formátu snadné se dostat do většiny zinů a novou nahrávku dostatečně propagovat?
Málokdy se setkáme s odmítnutím, to je pravda. Ale občas se to stane i nám, to je taky pravda. Obecně lze přístup zinů rozdělit na dvě části. Jde-li o to, něco zpropagovat, tedy zkopírovat a vložit někam námi zaslaný text, tak tady všechny námi oslovené ziny fungují zcela bez problému a mají za to náš velký DÍK. Jiné už je to pak v přístupu k recenzím, což ale samozřejmě plně chápem a nikomu to nemůžeme mít za zlé, není zrovna maličkost řádně zrecenzovat zaslanou nahrávku, na to má volnou kapacitu málokdo.
„The Great Inferno“ je vaší první koncepční deskou. Jaké zkušenosti si z procesu tvorby odnášíte? „Příběhovost“ v death metalu není až tak častá. Jaká koncepční alba, řekněme napříč žánry, máte rádi?
Proces skládání mám za ty roky vcelku zaběhaný, a to třeba i včetně výběru té správné kávy a tabáku. Porovnám-li práci na klasické desce s prací na koncepční, musím říct, že o něco snazší pro mě byl ten druhý styl tvorby. Devět kruhů pekla rovná se devíti písním, každý kruh pak velice přesně vykresluje danou atmosféru. Kostra „The Great Inferna“ byla tedy jasně předem daná a mně už zbývalo jen se jí držet a snažit se přetavit Danteho text v tóny. Přiznám se, že moc koncepčních alb jsem v rukou zatím neměl, ale rád zůstanu doma a tak trochu si i přihřeju vlastní polívčičku – nejraději mám ASMODEUS a Past na Davida Kleinera z roku 2014.
Je album striktně inspirováno Danteho dílem, nebo do textů prosáklo i něco ze současnosti? Ono se to docela nabízí…
Je určitě možný, že něco z onoho Danteho opusu by mohlo korespondovat s něčím ze současnosti, ale nebylo to vůbec naším záměrem. Jak se píše u filmů – veškerá podobnost je čistě náhodná.
„Bezbožná“ témata jsou součástí tvorby MORTIFILIA od samých počátků. Je pro vás tato tématika už „pouze“ kontinuální image, nebo v ní stále nacházíte velké množství inspirace?
Za těch víc jak dvacet let jsme spolupracovali s několika textaři a musím říct, že nikdy jsme žádnému z nich mantinely neurčovali, výjimkou budiž v současnosti Honza Petričko. Ten měl od nás na poslední CD jasně dané zadání a mantinely mu tak spíš vytyčil jen samotný pan Dante. Jinak se naši textaři za ta léta inspirovali kde čím. Ať už v jakémkoliv náboženství, ve víře v cokoliv a kohokoliv, v temných lidských stránkách, nejnižších lidských pudech, zlu nebo dobru, zkrátka co se textů týče, žádná tíživá témata nejsou pro death metal cizí.
Změnil se váš pohled na náboženství v čase? Kdo je dnes pro vás tím „největším nepřítelem“?
Tady budu mluvit jen sám za sebe, v čase to mám stále stejné, toho největšího nepřítele si, podle mě, každý člověk nosí sám v sobě. Ostatně i to je námětem titulní písně „…When I Killed The God“.
Jak dlouho jste materiál na desku připravovali? Měli jste na dokončení nahrávky více času, když bylo vše díky covidu uzavřeno? Kolik koncertů jste během předchozího roku stačili odehrát?
S nápadem Danteho Pekla jako námětem na historicky první koncepční desku Mortifilie přišel kytarista Petr. Bylo to někdy v období po vydání našeho předchozího počinu, tedy zhruba před pěti lety. Nápad se nám všem líbil, i když musím přiznat, že jsme zkraje měli obavy, jestli tohle téma není v metalu až moc profláknutý, ale po důkladném hledání jsme byli překvapeni, že je tomu naopak, jako námět na píseň ano, ale jako námět na celou desku Danteho ještě nikdo nepoužil. Načrtli jsme si jakousi prvotní osnovu, kterou jsme pak v průběhu let lehce obráběli, doplňovali a vylepšovali ji. Když nastal čas začít makat na novém materiálu, stačilo jen oprášit podklady z té doby a onen zhruba rok trvající tvůrčí proces mohl vesele odstartovat. Skládal jsem od dubna do prosince 2020, tedy co měsíc jedna píseň. Honzu Petrička, textaře, jsme s nabídkou ke spolupráci oslovili někdy v létě stejného roku, to už jsme měli cca čtyři věci hotové. Jemu se náš nápad s Peklem zalíbil, práce mu šla od ruky a tak i on měl ke konci roku vše hotovo. Začátek roku 2021 jsme věnovali předprodukci a dopilovávání jednotlivých aranží, do Hellsoundu jsme pak nastoupili na jaře téhož roku, mix a mastering byl hotový koncem července, samotné CD vyšlo v srpnu.
S koncertama to pro nás jak předminulý, tak i loňský rok byla velká bída. Předloni hlavně kvůli covidu, ale nějaký akce jsme přeci jen odehráli. Loni jsme kvůli nahrávání a samozřejmě i kvůli covidové situaci vypustili prvních sedm měsíců, chystali jsme se s novou deskou vystoupit až u nás na Metal Madness, kde měla být i pokřtěna. Žel potom v červenci přišel ten Vrbísovo nešťastnej úraz. Byli jsme nuceni zrušit všechny nasmlouvaný akce až do konce roku, nechali jsme si jen tu naši každoroční vánoční metalovou besídku u nás v Sušici, ale tu nám zase zrušil vyhlášenej nouzovej stav. Doufám, že letošek už bude, alespoň co se koncertů týče, o něco veselejší…
Jaké tedy jsou vaše nejbližší plány?
V současnosti nás nejvíc zaměstnává postupná realizace našeho festivalu Metal Madness (aktuální info o něm naleznete zde: https://www.mortifilia.cz/metal-madness/). Ten se sice klasicky odehraje až v poslední srpnový víkend, ale kdo někdy podobnou akci dělal, ten může potvrdit, že jakmile skončí jeden ročník, hned vzápětí se musí začít makat na novém… Dovolí-li covid, tak před sebou už máme naplánováno něco málo koncertů, z těch nejbližších zmíním 11. 2. v Jaroměři a 12. 2. v Plzni. Ale hlavně bych rád ctěné čtenáře pozval do sušického Tradičního Kloubu, kde 16. dubna snad konečně pokřtíme „The Great Inferno“. Společně s námi vystoupí kamarádi z LAHAR, MATER MONSTIFERA a litoměřičtí mladí thrasheři FATAL PUNISHMENT. Tož doražte, přátelé, bude to stát za to!
Děkuji moc za rozhovor, držím Vám palce!
My ti také děkujem, ALLeši, za čas a prostor věnovaný mordpartě. Měj se pěkně, ať se daří!
ALL