Když před dvěma lety vydali finští válečníci MOONSORROW parádní desku „Verisäkeet“, mohl jsem si s kolegou Nocturnatorem doslova ukroutit makovici nad geniálními melodiemi, strhující atmosférou a nesmírně syrovým zvukem. Novinkové album jsem vyhlížel opravdu netrpělivě a sám v sobě jsem spekuloval, kterak vlastně bude další rozsáhlé veledílo znít. MOONSORROW si totiž specielně zakládají na dlouhých skladbách, ze kterých poté vyrůstají majestátní opusy. Potom už záleží jen na posluchači, zda se tou hustou mlhou dokáže prokousat na světlo. Také novinka kráčí extrému velmi silně naproti a v některých ohledech předešlé, pocitově náročné dílo překonává. Na desce jsou totiž pouze dva rozsáhlé tracky, přičemž každý trvá cca třicet minut.
Oba jakoby opisovaly hudební soundtracky k historickým filmům, a to především proto, že MOONSORROW svůj zvuk přece jen trošičku „uhladili“. To vyjádření ale berte rozhodně v uvozovkách. Zastřenost a tajuplnost se z tvorby Finů rozhodně nevytratila. První skladba se jmenuje „Jäästä Syntynyt / Varjojen Virta“ („Zrozen z ledu / Proud stínů“) a je rozdělena nejen samotnými názvy.
První polovinu a především začátek tvoří nádherné vikingské melodie, naprosto něžné a atmosférické. Z beden se na vás valí majestátní hudba plná hrdosti a odhodlání. Album hned od prvních motivů zní o něco přístupněji než předchůdce, ovšem délka kompozice neustále nutí posluchače k pozornosti. Pokud jen malinko ztratíte koncentraci, „mjůzik“ vám ujede jako vlak a v podstatě z poslechu nebude nic. Struktura skladby je totiž naprosto jedinečná, prakticky žádný riff ani melodie se zde absolutně neopakují. Druhá půle je následně o dost drsnější, ke slovu se dostává také Villeho ječák (fanoušci se opět dočkají jeho tradičního výkřiku ááááááááááááááá!!! – tohle je fakt maso!) a samozřejmě nechybějí tradiční valivá tempa s nezaměnitelným kytarovým zvukem a excelentními klávesami. MOONSORROW však záměrně nevystrkují na povrch jakousi pompéznost. Stále se drží agrese a syrovosti, která prakticky dodává jistý punc originality.
Ještě více barevnější je druhý chod – „Tuleen Ajettu Maa“. Opravdu těžké v několika řádcích popsat třiceti minutovou plochu. Také druhý příběh čítá desítky zajímavých sekvencí. Mezi ty nejnápadnější patří především asi dvou minutová black metalová vichřice, kterou později vystřídají vikingské sbory a prostor samozřejmě dostaly také akustické nástroje, připomínající zmrzlou jinovatku, objímající chuchvalce trávy. Přiznávám se, že když jsem album uslyšel poprvé, byl jsem trochu na rozpacích. Po druhém a třetím poslechu si mě však „V:Hävitetty“ jednoznačně získalo a v době psaní recenze si už tradičně své oblíbence vychutnávám. Zřejmě nejnáročnější je pro posluchače vpravení se do značně roztroušených „bonbónků“, kterých je na desce celá řada, ovšem nenajdete je zdaleka vedle sebe. Jsou „poházeny“ po celé délce nahrávky a ono rozdělit si jeden třiceti minutový part na dva nebo tři díly, to dost dobře nejde. Úplně by se tak rozbila koncepční aura kolekce, a proto vám radím, aby jste nebyli líní a celou tuto působivou surovost vyslechli až do posledního záchvěvu kytar. Jestliže se tomuto albu dostanete pod kůži, jen tak ho z přehrávače nevyndáte. Ostatně u předchozích počinů tomu jistě nebylo jinak. MOONSORROW se zkrátka vrátili v plné parádě. Škoda jen, že jejich plánované evropské tour opět míjí Českou republiku…
ALL