Mezi kvalitními post-metalovými kapelami, na které jsem před časem narazil, byli i trochu nenápadní MOANAA z Polska. Ti v roce 2014 vydali „pod vlastní kontrolou“ debutovou desku s názvem „Descent“ a dosti věrohodným způsobem se zapsali do povědomí zvídavých posluchačů. Ano, Poláci mají v tomto hudebním ranku v současné obě opravdu široké zastoupení, vzpomeňme jen na skvělé experimentátory BLINDEAD, ambiciózní mladíky TSIMA, melancholiky BESIDES a mediálně vyhledávané TIDES FROM NEBULA. Všechny tyto formace mají „něco“ svého a je určitě skvělou zprávou, že právě MOANAA disponují v podstatě obdobným potenciálem. Alespoň aktuální CD „Passage“ na mě tak působí.
Pánové zkrátka nenechali vůbec nic náhodě a dostatečně kvalitně si poradili i se samotným digipackem, který je oděn nejen do špičkového grafického kabátku, ale také do luxusního pouzdra. Už tento moment má sílu posluchače minimálně zaujmout a samozřejmě připravit na to nejdůležitější. Album ovšem startuje velmi pozvolna a ve své podstatě i tak trochu zdlouhavě. Položka se symbolem „[…]“ je čistým intrem, následující „The Process, Part One“ se rozjíždí dle baladických not, aby vachrlatější bouře metalu přišla na řadu až v druhé polovině devítiminutovky. Zajímavou evokaci nabízí i vokální zabarvení hlasu zpěváka Rafala, jenž v naléhavějších pasážích připomíná Jaze Colemana z KILLING JOKE. Nicméně legitimní premiérová položka není vpravdě nikterak atraktivní a slouží spíše jako lapač atmosféry. Ruku v ruce s tím ovšem kráčí i intermezzo „The Process, Part Two“, jakýsi ambientní doplněk prvního dílu.
Kompozice „Crystal“ však naplno roztáčí kola nápaditosti na plné obrátky. Agresivní metalové party jsou často obměňovány melodickými party, jejichž charakter nemá daleko k art-rocku a úchylné psychedelii RADIOHEAD. Takto vyspělý „experimental“ jednoduše nemůže nebavit, posluchač je nucen s každou minutou vstupovat do rozličných žánrových bran. Ještě houšť je ovšem v důležité kompozici „Terra Mater“, kde kupodivu nejvíce vyčnívá jedna z ryze doomových částí. Naopak nejagresivnější položkou kolekce je bezpochyby „šestka“ „The Schift“, v jejíž útrobách se to hemží řadou hardcoreových riffů, přičemž i samotný vokál je mnohem naštvanější a agresivnější. Zapomenout ale logicky nemohu ani na celou řadu variací a dalších žánrových úskoků a obskoků. 🙂 A právě toto hudební prostranství a celé řada extravagancí, to je přesně ten vyhřátý pelíšek, v němž si MOANAA s nadšením lebedí – ostatně finální kompozice „Grim Encounter“ o tom vypovídá zcela zřetelně.
„Passage“ je album skutečně velmi ambiciózní. V jeho nitru lze obdivovat celou řadu motivů, které třeba nejsou při prvních násleších vůbec patrné, čili CD se Vám hned tak neoposlouchá (a samozřejmě mu musíte věnovat nějaký čas). Tak nějak předpokládám, že páni muzikanti o celém konceptu řádně přemýšleli a rozebírali ho ze všech možných úhlů a stran. Přiznávám, že jako posluchač jsem tímto dílem rozhodně uspokojen, byť nějaká výraznější nadstavba (emoční) tomu všemu přece jen chybí. Budoucnost je ovšem těmto Polákům každopádně nakloněna. V jejich tvořivosti spatřuji obrovský potenciál a pochopitelně jsem zvědav, kam až se jim podaří takhle nastartovanou mašinu dotáhnout. Arachnophobia Records mají na talenty vytříbený čich!
ALL