MILOŠ BEŠTA – Jsem více písničkářem než rockerem. Rád přijímám nové výzvy!

Není od věci, když si metaloví hudebníci čas od času odskočí k nějakému tomu „bočnímu projektu“, který je ještě ke všemu veden ve zcela odlišných žánrových vodách. Miloš Bešta, letitý lídr thrashmetalové stálice ASMODEUS, si však uřízl daleko většího krajíce chleba. Ve spolupráci s Janem Petričkem stvořil nefalšovanou rockovou operu s názvem „Kladivo na pýchu“, jejíž hudební podstata je součástí speciálního 2CD kompletu. To ale není zdaleka všechno. Opera se v dohledné době dočká také důstojného scénického ztvárnění, ostatně první „pokusy“ již v nedávné době proběhly.

Miloši, jak se vlastně stane, že metalový hudebník dospěje k motivaci napsat rockovou operu? Jsou ve tvých šuplících ještě nějaká další překvapení, která úplně nezapadají pod hlavičku skupiny ASMODEUS?
Víš, já si myslím, že to ani není o tom, zda je člověk metalovým, rockovým, popovým, folkovým nebo jinak zaměřeným hudebníkem, ale spíše o jisté hudební představivosti, chuti se skladatelsky rozvíjet, pracovat na sobě a neustrnout na místě. Muzika jako celek nám obecně přináší radost a emoce v jakékoliv podobě. Je jedno, zda ji hraješ na zkreslené kytary, trubku nebo housle. Já jsem navíc se svými spoluhráči z minulé sestavy realizoval projekty A+ či „Příjezd krále“, které byly čistě o melodických rockových písničkách. Stejně tak píšeme s Honzou Petričkem skladby pro skupinu LORD, která patří rovněž do rockového ranku, takže z tohoto pohledu běžná situace. Jsem v podstatě více písničkářem než rockerem. Navíc jsem prošel prvním cyklem hry na housle v lidušce, což mě zaměstnávalo od druhé třídy až do patnácti let. A v té době jsem metalovou muziku neposlouchal a propracoval se k ní až postupně s přibývajícím množstvím nahrávek, které se k nám za minulého režimu těžko dostávaly. Jinak mám další plány, které se s rockem potažmo metalem, ale vůbec neslučují. Jsou to výzvy, do kterých prostě musíš jít i přes to, že si třeba nabiješ hubu. Ale to neřeším, protože když je nezkusím, nikdy nezjistím odpověď na otázku, zda na ně mám.

Co bylo na tvorbě materiálu nejtěžší? Neměl jsi někdy pocit, že se v té záplavě motivů musíš zákonitě ztratit? Nastala během příprav nějaká chvíle, kdy jsi o všem začal třeba i pochybovat?
Vždy jsou nějaké pochyby o tom, zda ta či ona skladba je dostatečně silná a vyjadřuje přesně to, co má vyjádřit. Ale já jsem s tím během skládání neměl zásadní problém. Musel jsem si v prvé řadě hlídat dějovou linku a jednotlivé obrazy, abych přesně vystihl konkrétní nálady a vše, co se bude na pódiu odehrávat. To znamená přesně vědět, které postavy v daném obraze účinkují, o čem zpívají, jaké mají motivy svého chování a kolik prostoru dostanou. To jsem svým způsobem ovlivňoval v rámci počtu veršů, slok, refrénů, meziher a umisťoval je do celkové kompozice. Některé písně, zvláště v první polovině opery, jsou stavebně spíše písničkové. Čím více se pak dostáváme dál do příběhu, nastupuje kompozice, která již není pro posluchače zákonitě na první dobrou a je třeba se do ní více dostat. Dál samozřejmě hlídáš tempa, tóniny, riffy, melodie, aby ses neopakoval, protože nejsem úplně zastáncem jednoho motivu, který se úporně line celým příběhem a já ho mám variacemi rozpitvat jen proto, že se to tak dělá. U některých filmů mě tenhle přístup opravdu vadí a poté mě neustále se opakující melodie začne doslova rozčilovat a odvádět pozornost. To ale neznamená, že je to tak pokaždé špatně. Naopak. Pokud si s tím autor poradí obratně a přidá i něco navíc, pak je to fajn. Nicméně já to udělal po svém a hrál si se skladbami tak, aby se posluchači měli pořád na co těšit. Snad jsem tam funkčně zapracoval i onen zmíněný model, ale spíše formou takových dvojiček a jiného závěrečného finále. Zdali to bude fungovat nebo ne, to je jiná věc. Prostě jsem to udělal, jak jsem cítil.

V rámci projektu jsi spojil síly Janem Petričkem, se kterým dlouhodobě spolupracuješ při tvorbě nahrávek pro ASMODEUS. Jakým způsobem probíhala spolupráce u takto speciálního projektu? Probírali jste spolu např. obsazení jednotlivých postav?
V prvopočátku jsme se setkali na dvou schůzkách, z nichž jedna byla s historikem panem Rubášem, který nám přinesl zhruba na polovině A4 sepsanou historickou pověst ze 16. století s názvem – „O jedné pošetilé lásce a jejím tragickém konci“. V rámci děje měla v sobě jak lásku, tak dramatickou zápletku. Ale celkový příběh chtělo ještě rozpracovat a přidat další roviny, abychom měli dostatek materiálu na hodinu a půl představení. Postupně jsme se ještě s dalšími zainteresovanými setkali na dvou schůzkách a rozpracovali si jednotlivé obrazy do posloupné dějové linie. Vše se ale ještě mnohokráte upravovalo a uzpůsobovalo. Měli jsme zkušenosti s „Pastí na Davida Kleinera“, co se tvoření hudby a textu na příběh týká, ale napsat scénář prakticky na celovečerní představení, to je trochu jiná liga. Hrozná zabíračka. Uhlídat veškeré charaktery postav a motivace jejich chování, aby to celé dávalo nějaký smysl s ohledem na zápletku a postupnou gradaci opery, to byl masakr. Nejsme školení scénáristé a klobouk dolů před všemi, kteří tohle řemeslo ovládají. Co se týká jednotlivých postav, měli jsme obsazené obě hlavní role Marie (Andy Kohoutová) a Jana (Jan Šašek) a ostatní jsme postupně hledali.

A podle jakého klíče jste ke spolupráci vybírali další osobnosti? Jak moc složité je přimět umělce, aby s tebou spolupracovali na takto speciálním projektu? Přiznám se, že mě trochu mrzí, že tvůj hlas se na 2CD nevyskytuje. Čím to? S touto myšlenkou jsi vůbec nekoketoval?
Obecná představa většiny lidí je, že uspořádáš konkurz na hudební dílo a začnou se hlásit kandidáti po desítkách. To je ale utopie. Cílem naší opery bylo dát prostor klatovským, nebo lépe řečeno místně spřízněným interpretům, kteří by byli ochotni jít do takového projektu bez nároků. Čistě ochotnicky. To je první věc. Druhou věcí je, kolik takových pěvců vůbec existuje v daném místě v okruhu cca 30 km kolem Klatov. V tomto případě se ti možnosti smrsknou na několik lidí a z nich ti ještě tak dvě třetiny vypadnou, protože buď nemají čas a mít čas je základ, nebo jednoduše potřebná pěvecká kvalita či cítění pro daný žánr není to pravé ořechové. Takže ti ve finále vyjde zhruba 10 lidí, kteří jsou plus mínus schopni předložené party zazpívat. Pak už nemusíš nikoho přesvědčovat, protože ti zbydou lidé s opravdovým zájmem, což byla podmínka. Já sám jsem nechtěl do opery pěvecky vstupovat, protože mým dlouhodobým snem bylo napsat dílo pro druhé, abych si ho mohl po letech strávených na pódiu, také pořádně vychutnat coby divák. Podívat se na výsledek z druhé strany.

Dokázal bys odhadnout, pro jakou cílovou skupinu posluchačů je „Kladivo na pýchu“ určeno? Obecenstvo tě vnímá především jako metalového umělce, kdežto opera je spíše rockovou záležitostí, ostatně má to i v podtitulku.
Kladivo je rozmanité. Jsou tam prvky popu, vážné hudby, filmové a scénické hudby, folk, rock i metal. Z tohoto pohledu je tzv. širokospektrální a tím pádem věříme, že osloví velké množství lidí. I podle dosavadního úspěšného prodeje je vidět, že jsme oslovili sortu lidí, kteří se o ASMODEUS vůbec nezajímají a mají rádi výraznou melodickou muziku, na kterou jsou zvyklí z muzikálů. Zájem „asmáčských fanoušků“ jsme zaznamenali zhruba třetinový. A asi to i tak odpovídá celkovému konceptu. I když se potvrzuje pravidlo, že i toho nejortodoxnějšího thrash metalového fanouška nakonec rozpláče „Tanec s mrtvou labutí“ a z tvrďáka se vyklube cíťa… (smích).

„Kladivo na pýchu“ jste (sice bez scénického provedení) představili při speciální akci v Praze. Jak celý večer probíhal? Šlo o oficiální show, nebo o jakési potvrzení toho, že jste schopni prezentovat veškerý materiál také naživo?
Pro představení a propagaci opery jsme se rozhodli pro dvě akce. Jednu v Praze, druhou v Sušici. Bez scény, kostýmů, čistě prezentace vybraných písní zhruba v hodinovém setu. První vystoupení v Praze nás velmi příjemně překvapilo. Nejen to, že v rámci jakési oficiální zkoušky budou zpěváci schopni předvést materiál naživo, ale i zájem lidí, kdy se během chvilky sešlo na Albertovských schodech přibližně osmdesát fanoušků. Každý, kdo zpívá nebo hraje, dobře ví, že to není žádná sranda předstoupit před lidi a předvést kvalitní, očekávaný výkon. Zvláště když polovina našich zpěváku vlastně nikdy nevystupovala před lidmi a někteří dokonce poprvé zpívali veřejně na mikrofon. Zkouší si i obyčejné dívání se na sebe navzájem. Každopádně je to pro ně velká zátěž, se kterou se budou muset vyrovnat. Ale v tom je ono kouzlo. Je to stejné jako ve filmu, kdy režisér pracuje s neherci a všichni se zpotí od hlavy až k patě, ale ve finále se podaří v celkovém nadšení a adrenalinu parádní výsledek. Věříme, že se nám povede doladit všechny drobnosti a odstranit určité neduhy a návyky do únorové premiéry. I druhé představení v Sušici je testovací, ale všichni se na něj moc těšíme.

Jaký je tvůj vztah k divadlu?
Nejsem pravidelným návštěvníkem divadla, ale spíše občasným. Vyrazím na konkrétní představení, které mě zajímá. Pak si dokážu divadlo užít se vším všudy. Zajímají mě jak inscenace, kde v roli hlavní postavy zpravidla figuruje nějaký známější herec, tak muzikály a rockové opery. Je to pro mě vždycky kulturní zážitek, na který si rád udělám čas.

Nechci čtenářům prozrazovat, o čem „Kladivo na pýchu“ pojednává, to by asi nebylo úplně vhodné. Zeptám se tedy jinak. Co tebe osobně na příběhu nejvíce baví? Máš nějaký úsek, který máš obzvláště v oblibě?
Celý příběh mám spojený především s našimi interprety a baví mě to jako celek. Oni do svých postav vkládají osobitost a nezaměnitelnost. Formují je podle svého vlastního citu a představy a vzhledem k tomu, že jde o realizaci pověsti, neexistuje vlastně jiné předchozí srovnání. Je to originál. Především pak zpracování celého divadelního ztvárnění rukou režiséra Jindry Gregory, mě bude moc zajímat a těším se na něj. Zase se posuneme někam, kde jsme nikdo z nás ještě v životě nebyl a zkusit si práci herce na divadelních prknech, bude určitě pro všechny velkým zážitkem. Děj příběhu se tak rozvine v rovině uměleckého zpracování očima režiséra i samotných aktérů. Na konci jsou sice otazníky, na které v tento okamžik nikdo z nás nezná odpovědi, ale to je přesně to vzrušení, které kumštýře motivuje do další práce.

Máte s „Kladivem na pýchu“ nějaké další plány? Budete chtít projekt ještě zastřešit pravidelnějšími představeními? Je to ve vašich možnostech?
Tady se dá odpovědět slovem – uvidíme. Zatím je domluveno šest štací a všechny jsou uvedeny a pravidelně aktualizovány na našem kmenovém webu www.kladivonapychu.cz. Další akce jsou rozjednány a jistě do konce roku 2020 ještě nějaké přibydou. Začínáme s představeními v našem okolí, jsou tam rovněž hrady, kde je vytvoření správné kulisy prakticky hotové a teprve poté se budeme snažit posunout operu dál do vnitrozemí. Jdeme postupnými kroky, potřebujeme si nové prostředí opery osahat, vybrousit, vyladit. Teprve potom můžeme jít dál a zdokonalovat se. Samozřejmě důležitou součástí jsou i peníze a rozpočet. Ten se snažíme držet v rozumném koridoru, abychom to nějak ustáli a neskončili v dluzích.

Měl bys chuť se v budoucnu zabývat nějakým obdobným projektem? Nebo se nyní o to víc těšíš na ASMODEUS?
Zatím se netěším na nic dalšího…(smích). Mám opery plnou hlavu, ale samozřejmě už dnes jsem připravený na další výzvu, kterou jsem si usmyslel a která mě láká. ASMODEUS v plánech rovněž figuruje, ale kdy si k tomu všemu sednu a začnu něco dalšího tvořit, to je prozatím ve hvězdách. Prostě až na to bude chuť a přijde správný impuls, udělám to. Baví mě překvapovat sebe i ostatní.

„Kladivo na pýchu“ ani žádná nahrávka od ASMODEUS není k nalezení na Spotify či Deezeru. Je to z vaší strany záměr, nebo se v budoucnu přece jen dostane i na prezentaci na těchto hudebních platformách? Jaký je tvůj pohled na postupnou dominanci mnou zmíněných služeb?
Je to v podstatě moderní forma komunikace mezi kapelou a fanoušky. Rychlovka bez zbytečných obalů, zásilek, pošty apod. V mých očích to však, jako staromilci, úplné nadšení nevzbuzuje. Přeci jen, když si fanoušek koupí výpravné 2CD s bookletem, který obsahuje naprosto vše od synopse, fotografií zpěváků, textů a maleb speciálně vytvořených, je to něco jako artefakt, kterého si zcela jinak váží, něco hodnotného. Alespoň z mého pohledu. My máme ke stažení „Past na Davida Kleinera“ za poplatek a určitě se k tomu chystáme i s dalšími našimi produkty včetně „Kladiva na pýchu“. Nicméně to nebude na začátku prodeje. Pořád se snažíme fanoušky nějak motivovat tím, co vytváříme a mít ve výsledku jistou přidanou hodnotu, kterou přes zmíněné platformy nedostanou.

Miloši, jaké jsou tvé nejbližší plány?
Plány jsou jednoznačné. Dotáhnout zdárně operu k premiéře a pomáhat celému týmu lidí, který máme. I když jsou kompetence rozděleny, je třeba vždy pomoci s vyřízením nejrůznějších věcí. Teď například začíná šití kostýmů a stavění scény v provizorních prostorách, abychom mohli od září scénicky zkoušet. Držím režisérovi Jindrovi Gregorovi, managerce projektu Báře Kováříkové, zpěvákům i ostatním účinkujícím palce. Věřím, že to všechno klapne a budeme mít společně s diváky z výsledku radost, což je to nejdůležitější.

ALL

http://kladivonapychu.cz/

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *