Albem „Hiikoda“ si na sebe METSATÖLL ušili opravdu pořádný bič. Z pomalu neznámé formace se během několika měsíců stala estonská národní atrakce a ani v mezinárodním měřítku si tito pánové rozhodně nevedli špatně. Když pominu reinkarnaci dema „Terast Mis Hangund Me Hinge“, tak na dalšího legitimního následovníka si museli fanoušci počkat téměř další čtyři roky, byť kapela po celou tu dobu rozhodně nelenošila (viz. diskografie v nedávném rozhovoru). Novinkové album „Iivakivi“ bylo očekáváno se značným zájmem a především domácí publikum si už samou netrpělivosti doslova okusovalo nehty. METSATÖLL se však k samotné realizaci postavili vskutku neortodoxně. Žádné extravagance ani bombastické promo upoutávky – nic takového! Už pohled na samotný obal vypovídá o tom, že na kapelu nedolehly hvězdné manýry. Jediné, co je pro ně důležité, tak to je vlastní seberealizace a uspokojování především vlastních potřeb. Hudebně „Iivakivi“ navazuje na svého předchůdce a stylově se rovněž drží kolejí, které již byly nastaveny před několika málo lety. Pozitivním zjištěním však také je, že METSATÖLL nezůstali stát úplně na místě a dokázali dát novým skladbám trošku odlišnější odstín. Album tentokráte není přehnaně dlouhé a zároveň na něm nejsou takové hity, jako na veleúspěšném předchůdci.
METSATÖLL se trošku nečekaně vydali cestou větší komplikovanosti, což ve zkratce znamená, že nové skladby jsou plné kotrmelců, zvratů a málokterá z nich zaujme posluchačovo ucho okamžitě. Výjimky se však také najdou. „Merehunt“ je jasnou údernou „metal-lidovkou“, ačkoli její kvalita a výraznost vyvstává také z důvodu nečekaně rozvleklého začátku, který nese na bedrech titulní skladba. Druhou přímější skladbou je hlaholivá (hlaholivá proto, že vokalista Markus si doslova pohrává z mateřskou lyrikou a někdy je to skutečně řádný jazykový hlavolam) „Rauast Sonad“. Stačí si zapamatovat ústřední motiv a brzy se vám do hlavy dostane ústřední refrének. Nicméně to je z těch jasných hitovek vše. Další skladby jsou mnohem propracovanější a dalo by se říci i progresivnější. Těžko říci, co to provede s těmi posluchači, jež jsou navyklí na songy hrubšího a především bojovnějšího zrna. Ono naposlouchat např. skladbu „Hetk enne lahingut“, to už chce především pro Středoevropana hodně pochopení. Když se vám však podaří přes tuto pomyslnou laťku přelézt, rázem se ocitnete v zahradě hudební neotřelosti a maximální osobitosti.
Na nové tváři kapely oceňuji především touhu posunout svůj hudební projev někam dál. METSATÖLL klidně mohli vyloudit ze svých strun mnohem jednodušší kousky za účelem větší komerce (proč to nenapsat u kapely, která doslova válcuje estonský hudební trh), nicméně se ukázalo, že jejich umělecký prostor je jim mnohem milejší, než napěchované peněženky. Nová cesta kapely je opřena především o hlubší křížení kytar a lidových nástrojů.
Své excelentní instrumentální dovednosti předvádí opět všeuměl Lauri, jež se oproti starším skladbám v tomto ohledu ještě o něco více zdokonalil, a tak některé úseky skladeb zdobí košaté vyhrávky píšťal a stejně tak dud, dalšího jasně rozpoznatelného znaku METSATÖLL. Oproti minulé desce však tentokrát nebyla zařazena žádná čistá „lidovka“, pouze mytologicky-zaříkávací kousek „Metsaviha“ se dočkal třetího pokračování.
Nic víc se už na „Iivakivi“ nevešlo. Mám však pocit, že i tak je deska natolik pestrá a rozmanitá, aby opět zaujala nemalé procento posluchačů. Zároveň zapomeňte na jednodušší „lesní“ hitovky a svůj sluch opřete o novou tvář, spočívající v kouzlu širšího objevovaní a hloubání. Estonští velikáni ani s další řadovkou nezklamali a svou výsadní pozici na tamní metalové scéně si jenom upevnili. Uvidíme, co nato zbytek světa!?
ALL