SONIC YOUTH MED MATS GUSTAFSSON OG MERZBOW – Andre Sider af Sonic Youth (CD – 2006, SYR)
Popravdě jsem si tohle CD sehnal jen kvůli účast Masami Akity aka Merzbow-ovi. Ne snad, že by mi SONIC YOUTH vadili, ale kromě relativně divokého živáku s nimi, ke své škodě, moc nekamarádím. Očekávaje šílenost už třeba kvůli šílenému názvu i lidem, kteří ač osvědčeni ve svých oborech, jsou velmi nevyzpytatelní.Celopapírový digipak s kyselinově žlutozeleným tónováním na sobě hrdě nese tři silně zrnité fotografie a informace v XXX holandštině?. Skorohodinová improvizovaná plocha byla nahrána 1.6.2005, živě na festivalu Roskilde. Ještě před křehkým rozjezdem a vzájemným oťukáváním obecenstvo s křikem a potleskem uvítá umělce. Čisté a skoroprázdné rockové dotýkání se zpěvu a violoncella se táhne jako smrádeček.

Než dojde k něčemu výraznějšímu uběhne deset minut. Poté se zvuky začínají ohýbat, napínat, zvedat, až vzdouvat. Poryvy elektroniky kontrastují se skoromluveným zpěvem a drásáním cellaXXX. Oba kytaristé nezůstávají pozadu a dolují, hledají, trsají. Velmi svobodná atmosféra, kterou jakoby nikdo nechtěl pokazit svým vpádem. Díky tomu vzniká velké napětí – lidské i hudební. Stále není jasné oč poběží, pokud už předváděné není oním smyslem. Před dvacátou minutou produkce ztratí na konkrétnosti jednotlivých zvuků, které se spojí do sevřenějšího tvaru. Vynořující se, destruovaný saxofon funguje, doplňující elektronika sekunduje, jsou tu neúnavně pobouchávané bicí, neškoleně foukaná trumpety a další vnořené elementy. Sevřený tvar se mění v průběh táhlých, držených tónů a decentně útočných erupcí. Vzájemným reagováním a ovlivňováním se, dochází k očekávanému divočejšímu improvizovanému vyvrcholení koncertu. Bubeník dává své sadě co proto, elektronické hluky Japonce není nutno extremizovat, rachotu se dosahuje společnými silami. Útrpný křik, vnášení nervních šoků, impulsivně trápené nástroje, to vše na krátkou chvíli zhruba v polovině setu vytvořilo okamžik, kvůli kterému se vše uskutečnilo. Dle očekávání poté dochází k uvolňování nahromaděné energie, postupným rozpadem a rozcházením. I v těchto okamžicích však jednotlivci vystřelují pocity, které by neměly chybět. Upozaděný bubeník se zvukově vynořil a solitéry podporuje v jejich konání.

Ti, ač to není na první poslech čitelné se prostřídávají a udržují náladu svými vstupy. Zdánlivé udržování vyzývá k dalšímu vyrcholení. Výbuch se dá očekávat každým okamžikem. Nahoukávané ságo jako by bylo signálem, po které se vše opět strhne do divoké sonické vánice, ze které se postupně všechny nástroje vytratí, až závěrečné, osamocené elektronické ruchy se cvaknutím vypínače odpojí a ukončí celý potlach. Ryčná odměna, představení hostů a finito. Deska na mě nepůsobí jako archivní dokument o setkání. Určitě si ji budu chtít opětovně poslechnou a hledat jiné postřehy. Možná se více porozhlédnu po více materiálu Zvukomládí.

MERZBOW – Hole (CD – 1994, Heel Stone Records)
Vtipně pojatý obal a dvojsmyslně pojmenovaná deska. „Hole“, tedy díra. Stříbřitá skládanka s vyseknutým průzorem, ze kterého na Vás zírá růžolící škvírka. Po otevření zříte pozadí v celé své kráse. Na dalších listech jsou tři jiné, ovšem díky přetištěným detailům o albu, by v otvoru nepůsobily dobře. Deska je relativně vzácná. Vyšla v pouhopouhých pětistech, ručně číslovaných kusech, což není málo, ale nedostupnosti nahrává fakt, že dvěstě kopií, tedy 301-500 byly prodávány jen v Japonsku. Dalším faktem je patnáctiletá doba od zrodu. První edice německého vydavatelství poskytuje pohled a poslech na potenciál MERZBOW jaký měl v polovině 90. let. Pro mě nejtypičtější harshnoise. Pravda, byly zřejmě extrémnější nahrávky, agresivnější umělci, ale v tvorbě Masami Akity se snoubí krajní meze s jistou vyvážeností a citem pro poslouchatelnost. Proto je mým oblíbencem.

„Noisematrix“ (1) – standardní japan harsh noise. Intenzivní podklady, eruptivní porce zkreslení, neustálý pohyb, střídání, pozitivní agrese! Zhruba na patnácté minutě dojde skoro k úplnému ztišení, což je jev velmi netradiční. Postupný návrat k infernálnímu hluku během zbývajících čtyř minut se zdá být nemožný, ale Vaše uši budou přesto náležitě provětrány. Přesto ihned po přechodu do následujícího kousku „Kraft-Ebings Dick“ (2) vše ještě nabyde a zdivočí. Kovové zvuky a ruchy jsou kompresorem tlačeny přes kabelová potrubí, při náležité intenzitě zvuku mám pocit, že slyším Masonnu a jeho orál noise. Pevnost a síla zvuku jsou neskutečně vynikající. Pokud Vás neuspokojí těchto pětadvacet minut, nevím už coby mělo. Ti, co poslech z jakýchkoli důvodů, udělali dobře. Tahle nálož by je dozajista porazila! Rychlým přechodem bez mezery a tedy zbytečného ticha se přeneseme ke kovovému hamru v úvodu poslední skladby „Krautrok #1“. Ta je živým záznamem z Kafe der FH ve Frankfurtu s datací 6. listopadu 1992 a nikterak si nezadá se svými předchůdkyněmi. Aby také ne! Při koncertech té doby asistovala Reiko A. (Azuma), živě míchal Achim Wollscheid a nahrávku pořídil Marc Behrens. Netřeba víc dodávat. Sic jen sedmnáct minut, ale na závěr naprosto vynikající. Při nejbližší příležitosti šáhnu do regálu pro desku Mercurated jestli se jí minimálně vyrovná. To, co s přehledem a noblesou tvořil Merzbow už před patnácti lety, o to se dnes mnozí upocení, zhrzení a „imitující“ jen stěží pokouší, Napalmed nevyjímaje. Jaký to má smysl?

RadeK.K.