Japonský terorizér MERZBOW nespolupracuje jen s experimentátory, ale pouští se do křížku i s hudebními tělesy. Spíše jsou tedy kolaborace kapel s Masami Akitou, které ho vyzvou k duelu. Některé z takových si představíme.

BORIS & MERZBOW-Sun Baked Snow Cave (CD, 2008, )

Jestli neznáte Boris, vaše škoda. Z původně malé podzemní kapely s bohatými zkušenostmi se stala mašina. Ne závodní, ne lámající rekordy, spíše těžkotonážní stroj. Deska obsahuje pohopouhou jednu skladbu v rozsahu celé hodiny. A podle toho to taky vypadá. Pomalé úvodní kytarové vybrnkávání vydrží nekonečných jedenáct minut, ale rychlost se nezvýší ani potom. Umím si představit posluchače, který neznaje souvislostí a diskografie jednotek, CD vypne a pronese: „Kytara je sice pěkná, ale proč jsou tam ty šumy?“

Pokud by znal obě tělesa, počkal by, podobně jako já, do konce, jak se bude příběh vyvíjet a hlavně jak dopadne. Máte prostor popřemýšlet nejen o tom, co se děje se zvukem, ale i o svých věcech. Času je dost, deska plyne poomaaaluuuu, má spíše ambientně drnčící charakter. Hlasitost se stupňuje, ale není nepříjemná. Elektronika nabírá na intenzitě, kytara krájí vzduch syntezátorovým zurčením, vše se přelévá, líně převaluje a to nejsme ani v polovině nahrávky. V příštích minutách se dočkáme ruchových elementů, jež jsou po chvilce nahrazeny prací se zpětnými vazbami, které Boris-ům jdou a svědčí. Husté pasírování přes efektové síto doplněno decentním škvrkáním. Feedbackové houkání, ječení a sténání je čitelné, stejně dobře rozlišíte podporu elektroniky. Nikdo nikoho nepřebíjí, nepřevyšuje. Čtvrtá šestina poskytuje relativní zklidnění, větší práci s barvami i kytarou. U normální muziky by to byla předzvěst konce, ale na ten si musíme ještě „dlouho“ počkat. Další vybrnkávání s elektronickým rušením, milé držení houpavých tónů, ohýbání vazby, vybrkávání a jako skutečné rozloučení kousek továrních zvuků opakujících se do ztracena. Pěkné. Jeden by ani neřekl, že obě kapely umí být jindy velmi „nepříjemné“.

BORIS & MERZBOW – Rock Dream (CD, 2008, )

Jednu společnou desku Boris a Merzbow jsem už představil, zde je další Rockový sen. Buď v sobě našli zalíbení, nebo je důvod mnohem prostší. Obě kapely jsou japonské, tudíž k sobě mají blíže. Jestli minulá hudební komunikace proběhla poklidně, experimentálně a svým způsobem nehudebně, toto dvojalbum je jinačí. Padesáti minutové, čtyřksladbové CD1 otevírá „Feedbacker“, což je krajina otevřená hledajícími, hrajícími a znějícími kytarami ve společnosti (ná)hodných ruchů. Šestistrunné nástroje se na chvíli vzedmou, aby poté barevně pidlikaly a s pomocí šustění hlukaře a střídmou hrou na bicí vytvářely barevně se měnící obrazce. Konec šedesátých let jako na dlani, zvonové kalhoty, rovné dlouhé vlasy, pohupující se postavy, vše lámané přes barevná sklíčka a svělo. I na ležérní zpěv dojde, aby dojem rocku, jakkoli divného, byl kompletní. Stavba skladby je směrována k demolici, gradující hra nástrojů je stupňována k maximu, ten na chvíli převezme digitální hluk, avšak hudebníci se umí ovládat a rozsáhlý prostor zahalený zvukovým smogem zase pročistí a my můžeme náhle pozorovat jednotlivé součásti celku v jednodušších konturách. Zpětné vazbení na vysokých tónech plynule přejde do další skladby Black Out, aby s mohutným akordováním a dozníváním bylo pomalu budováno plazící se technologické monstrum. Tvůrci si dávají načas, aby pozorovatelé viděli všechny detaily zničující krásy. Monumentální dílo! Třetí písnička (!?) Evil Stack začíná tam, kde předchozí končí, na vrcholu destrukce. Stroj zkázy se dále sune po krajině, nic neničí, ale jen kontroluje zda nezbyl nikdo živý. Nabíjí rentgenové zářiče, prosvěcuje jimi zbytky sutin, mohutnými chapadly z poslední energií odsouvá sutiny a náhle se sám vypne. Poslední, relativně normální písnička „Rainbow“ je jakýmsi oddechovým odbočením a přípravou na disk druhý. Tupý rovný rytmus bubnů společně s vynikající basou doprovází psychedelické kytary, dívčí zpěv a tu a tam do popředí vystupující elektroniku.

CD2 je koncertní bigbít non plus ultra. Masami Akita alias MERZBOW by tu snad ani nemusel být. Neškodí, ale není tu nic moc platný. Už tak tvrdý, drsný, divoký a jinak nekompromisní psychedelický rock jen narušuje svisty a šumáky vyšších frekvencí. Spíše se krčí vzadu a snaži se moc nerušit, neboť je si vědom pozice sebejisté kapely, která svou muziku drhne o stošest. Pokud je to z jeho strany respekt, pak je vše v pořádku. Překotný cval škopků, lámaná sóla, hecování posluchačů, vazbení kytar, stále hrající basa, nesmlouvavý zpěv. Vynikající muzika a jednoznačný důkaz, že i rock se dá po čtyřiceti letech dělat s poctivým smyslem pro tvrdost! Hlukové šílenství dostává trochu více prostoru a smyslu např. v páté skladbě A bao a qu, kdy se může na podkladu vazbících kytar projevit v intenzivnějších intencích. Od té doby, plus v šestce, je rockový základ vsazen do betonu a snaží se prodrat ven. Daří se mu to. Zbastlený ploužák „Flower Sun Rain“, zní jako kapela v alobalovým stanu, na který nepadá déšť slunečnic, ale špon ze soustruhu. Sjezd divoké rockové řeky na kovových člunech najdete pod názvem „Just Abandoned My-self“. Elektronické splavy, proudící kytarový hukot, mohutné záběry bicích, pokřikující zpěv. Na závěr byla zařazena skladbička „Farewell“. Je sic pomalejší, ale hustotou si nikterak nezadá se svými předchůdkyněmi. Uklidňující závěr drásající nervy. Rozporuplná věta? Ano stejně rozporuplně jsem k poslechu přistupoval, s obavami, natěšen, s předsudky, s jistotou. Všechno zůstalo i teď. Líbí se mi, ale…

PORN & MERZBOW – And The Devil Makes Three (CD, 2008, )

Jedna z nejnovějších kolaborací. PORN a MERZBOW. Celková stopáž desky čtyřicetiosmi minut je rozdělena a roztrackována na části I-XII. Přeskočím-li úvodní rozhučení a rozbzučení (I), máme tu jednozdrojovou efektovou manipulaci, do se které vnoří rozvážně improvizované bicí a pevná hra kytarová. Zvuk je však natolik zdevastovaný, že jsou jen tušitelné (II). Lo-fi hlukčení bez smyslu a podstaty, jež je hodno maximálně poblouzněného začátečníka, který objevil hluk díky kroucení jednoho parametru na efektu (III). Snad až další píseň by mohla přinést kýženou kolaboraci. Klišovitě metalová skladba je však nemilosrdně valchována primitivním diginoisem (IV). Půlminutová miniatura není nezajímavá, byť je to asi cíleně zkreslená nahrávka kapely Porn (V). Muzikanti se snaží, basa vyhrává, bubeník variuje, vazbí se jako o život, Akita mačká své Jablko jako citrón, potud vše v pořádku, přesto je to jen plžení (VI). Mírně vyrovnanější souboj, lépe řečeno jinak smíchaný výsledek nabízí sedmá část. S kapelou si zanotuje i zpěvák. Srovnané poměry obou protagonistů jsou jednoznačně ku prospěchu věci, avšak jen do půle tracku. Pak vše zklouzne do „nudy“ předchozích kapitol (VII). Minutový předěl je zajímavý kousek (VIII), další také (X), ale jen v porovnání se zbytkem desky. Poslední tři delší části (IX,XI a XII) už opravdu projíždím s pesimistickými myšlenkami, že nevím co by se muselo stát, aby si nahrávka zachránila reputaci.

Oproti jiným prolnutím se zdá, že zde větší prim hraje elektronický hluk MERZBOW. Ale i ten, přes mou velkou míru nadšení pro jeho celkovou tvorbu, je slabý, nebojím se napsat o ničem. Bylo by zajímavé znát pozadí rozdělování kompetencí nebo podněty k takové kolaboraci. Toto album je jedním z příkladů, kdy je výsledek jaksi rozpačitý, jalový. To se děje i u příspěvků MERZBOW na split alba. Ne všechny, ale převážná většina je rovněž mdlých, nehotových. Pokud druhá kapela není dostatečně svébytná, soběstačná, už to nezachrání ani zištně obsazené slavné jméno „hosta“. Kromě té zištnosti, mohu úvahu potvrdit u společného split CD NAPALMED/MERZBOW – „Crash of the Titans“. Nevím nakolik byl náš materiál svébytný, soběstačný a obstál, ale Japonec poslal, hodnoceno s odstupem několika roků, materiál plochý až běda.

GORE BEYOND NECROPSY & MERZBOW – Noise a Go Go (CD, 2001, Relapse)

Abych nekončil blok recenzí tak smutně, negativisticky, šáhl jsem do regálu oprášit starší klenot. Pro ty, kteří to nepamatují nebo nesledovali, uvádím, že G.B.N. byli velkým objevem a na krátký čas i stálicí undergroundového dění. Jejich rozpadem však nic nekončí a někteří členové pokračují v neméně extrémních hudebních spolcích. Ale kašleme na omáčku!

Celé CD má 31 skladeb, což o něčem svědčí. Ovšem zdání může někdy klamat,takže nedělejme předčasné závěry. První skladbu přeskočím a začnu hned tou následující. Studiový materiál, byl pravděpodobně nahrán v kuse nebo několika sekcích a poté dodatečně nastříhán (editován), aby vše působilo grind core-ovým dojmem. Tomu však odpovídá pouze délka většiny skladeb. Např. rychlost jako jeden z atributů extrémního stylu se dá jen tušit a je rozpoznatelná opravdu jen místy. Jinak se muzikanti snažili dělat spíše bordel a dosáhnout co nejzaprasenějšího zvuku, což se jim velmi podařilo.Muzika je rozplizlá do hlukových cákanců, které narušuje pouze vokalista svým hrubým hlasem. Výsledný obraz je počmáraný barvami, tužkou, propiskou i fixami, k nemalířským potřebám se vyjadřovat nebudu. Co bylo na plátně hlavním témam se dá s velkým úsilím rozpoznat jen z míst kam se ničící malíři nedostali. V několika výsecích dojde i na tzv. noise core, ale povětšinou je to hluk spíše bezrychlostní, díky již zmíněnému, ostře hlukovému, cílení. Povšimněte si prosím, jak Masami Akita pracuje a manipuluje s efektováním před pouhopouhými deseti lety. Dozajista je to i vlivem, na divočinu nažhavených, mlaďasů, ale každopádně je velmi rozdílné oproti pozdějšímu notebookovému období. Rychlé sekání, střídání poloh a barev. Pokud si u této živé kolaborace představujete třeba noise core nahrávky The Gerogerigegege, kde průběh one-two-three-four s krátkou hudební šlehou byl poznávacím namením, tak to jste na úplně jiné koleji. Zde hledejte obnost spíše s následovníky stylové linie, třeba – Nikudorei.

Abych nezapoměl a neošidil Vás o první skladbu! Tou je koncert z vyhlášeného klubu LaMama. Hosty byli zpěváci Bara (který v 90. letech řádil s MERZBOW), Kosakai a Sinyou a za bicími hucky. Živý záznam nikterak nepokulhává za studiovým materiálem, ba právě naopak. Drzí spratci chlístají kýble čehosi, flušou na všechny strany a dělají neskutečný bugr, infernální lumpus. O chlup více je cítit ještě větší divokost než u editovaných „studiových“ songů. Je zde samozřejmě více zpětných vazeb a krátkých prostojů, což však není vůbec na škodu. Pečlivý odborný mastering a zvukové ošetření výsledek drží na hranicích poslouchatelnosti, přestože jsem si vědom velké relativnosti tohoto tvrzení. Otázkou je, zda by o desku byl zájem i v případě takovéto spolupráce dvou zcela neznámých spolků. U mě ano! A jak jste na tom Vy?

P.S. Estetika zajímavě obarveného obalu, přestože je anotována Abtechtonic Art Studiu a Chaos Punk Studiu, mi velmi připomíná práce Boredoms, které dělal jejich zpěvák a vedoucí Yamatsuka Eye. Dvě polonahé zpěvačky rockové kapely jsou vyzdobeny nápisy Sid Vicious a Punks Not Dead, každý název skladby ve své konečné fázi přídomkem Rectal Anarchy. I takové maličkosti o něčem svědčí a celkový obraz tohoto lumpusu řádně dolaďují. Rektální anarchie pouze pro skutečné extrémisty!

[yt-black]pGzrL8J0t-c&feature=related[/yt-black]

RadeK.K.