MERZBOW – Frog+ (2001, 2CD – Misanthropic Agenda)
Masami Akita alias Merzbow mi v laptopovém období připadá spíše jako DJ – míchá, vrství a kolážuje zvuky, které z většiny sám tvoří a pomoci zvukových programů, kterými nám chce hlavně cosi sdělit, vyprávět příběh(y). Mnohdy staví na rytmických figurách s přepestrou nástavbou elektronických zvuků, ruchů a hluků. Vše v jaksi vstřícnější, (relativně) poslouchatelnější formě, což je možná jeden z důvodů výhrad fanoušků milujících starší, abstraktnější desky devadesátých let. Materiál pro toto album nahrál v únoru 2001, bonusový materiál potom v období následujícím až do roku 2002. Tématicky se, jak už název napovídá, pohybuje kolem vodní havěti a hlavně žab. Nejde jen o zvolené názvy a design produktu, ale aktivní zapojení, popř. tvoření zvuků s tímtéž. Nedá ani moc práce přijmout nebo poznat „co tím chtěl básník říci“.

Hned na úvod se vám představí početná skupina žabek, byť notně zkreslená, k tomu zvuky z envelope-obálek, manipulace vzuků. V závěru digitální žáby kňučí, pláčou, naříkají společně s opakovnými figurami(1/1). Snad je to předtucha konce jiných živočichů. Těmi jsou odstřelované kachny za večerního vrčení a ručení žab. Vše se v závěru zvrhne ve zvukový zmatek (1/2), z něhož se vynoří vyplašeně se tetelící hmyz. Vzdálené bubnování napovídá přežívající sounáležitost s přírodou (1/3). Ta je ovšem dle pesimistických vizí na úbytě, a čím dál více má navrch cvrčení civilizace, chladné kovy, ruchy vysílačů naplňující vzrušenou atmosféru flóry a fauny (1/4). Poslední dělníci na osamělé stavbě se pohybují kdesi na hraně. Sice svou prací přírodu neruší, ale tvoří cosi, co bude obtěžovat (1/5).

Druhý, bonusový disk je o poznání delší, pan Akita ani produkovaný zvuk v úvodu nikam nepospíchá. „Samply“ Černé žáby jsou mie, skoro až vtipně mixované (2/1). Track777 by mohl býti skutečně tím čím je nazván, tedy sedmistýmsedmasedmdesátým v pořadí, ovšem při ptvrzení dvou předpokladů. Za prvé – pokud by si Akita vedl přesnou evidenci nejen své přepestré diskografie, ale i nepočítaných skladeb. Za druhé – pokud by diskografie byla minimálně o polovinu menší. Osobně proto dávám všanc názor, že jde o narážku a úmyslné vyhnutí se názvu Track666. Jako podpůrný pro toto tvrzení se mi jeví následující Track555. Oč ve skladbách jde? Komu se hluková tvorba nelíbí s mávutím ruky řekne:“Pořád stejná kravina!“, kdo rozumí a má rád, vychutná si úhrnem skvělých 25 minut (2/2+3)! Dle dostupných informací by závěrečná skladba měla býti remixem, dle názvu spíše Žabí variací č. 2. Vyseknutý orchestr zní jako starodávný flašinet, decentní harsh noiseové zahřmění, je pravděpodobně přítomno jen jako upomínka na časy minulé. Konec obstará vyseknutá pop (?) music se španělkou s rovným střihem.

Obě verze, tedy picture-LP i 2CD v podobě digipaku, jsou nádherně vyprodukovány. O zvuku nemá smysl se bavit, mám na mysli spíše obaly. Matný černý papír je potištěn zvýrazňujícím lakem. Nosič digitální jako třípanelová papírová skládačka, staromilsky analogový kousek má „gatefold“ přebal (tedy vypadá jako falešné dvojalbum), vinyl samotný je pak průhledný s barevnými fleky na okrajích. Jsem rád, že mohu být vlastníkem obou verzí a kochat se jimi.

MERZBOW- Scene/Early Computer Works (2004 – 2CD, Waystyx)
Masami Akita nikdy neměl problém s vydáváním. Ne snad, že bych chtěl stvořit nejrozsáhlejší diskografii světa. Na ruku mu jde spíše nemalý zástup labelů po celém světě. Nikdo z nich není velkovydavatelem, každý přispívá svou troškou do hlukového mlýna. V našem případě je to ruský label Waystyx. Ten si pečlivě vybírá nejen umělce do svého katalogu, ale i velmi vkusně vydává jejich alba. Limitovaná, 100 kusová edice je Vám (spíše byla) nabídnuta ve skládací plastové krabičce, přelepená průhlednou samolepkou, uvnitř schovaný plakát vyzývající k bojkotu KFC (KentuckyFriedCruelty.com) – Respekt kuřatům. Nejezte je!

První deska, rozdělena do čtyř částí, byla nahrána v listopadu 2004 a jednoduše by se dala shrnout jako mixování a kolážování ruchových samplů. Kolážování neprobíhá ani tak na úrovni vrstvení, jako spíše pokládání nálad za sebe. Dochází zde k přepestré mozaice mechanizovaných ruchů. Díky osobní zkušenosti s průběžným sledováním nahrávek páně Akity, oblibou jeho nekompromisních abstraktních erupcí z let devadesátých a částečnou znalostí jiných extrémních výtvorů si dovolím tvrdit, že CD působí dojmem vstřícnosti, dostupnosti tvorby a porozumění mu. Nakolik tomu tak je, však musí posoudit někdo čerstvý.

„Ranné počítačové nahrávky“ druhého, jakéhosi bonusového CD této edice, působí svěže. V únoru 1999 byl zřejmě notebook Apple pro hlukového guru neprobádaným nástrojem. Řádí, šílí, přepíná, znásilňuje stroj i program(y). Syrovostí bych to připodobnil k období osmdesátých let, tehdy však tvořil analogově a dráždil kovy. Prudké střídání sterea, kazy a nečistoty digitální syntézy, jednoduché manipulace efektů. V tomot případě mi nepřipomíná zkušeného, ostříleného pardála elektronické scény, ale nadšeného experimentátora. Oproti jiným, kteří existují ve všech koutech světa, má přece něco navrch – nebojí se jít do neznámých pokusů po hlavě, ztřeštěně to zkusit. Vše s odstupem pěti let (list. 2004) editoval a řádně remasteroval.

MERZBOW – Ecalypse (CD, 2007 – Soleilmoon Recordings)
Nevím kdy bude tato recenze publikována, ale vězte, že jsem ji psal po hodnocení novinkové desky The Bastard Noise. Po chutné, ale přece jen lehké krmi, jsem si chtěl dát něco vydatnějšího. Doufám, že tomu tak bude. Extra balení do tisíce číslované edice – já mám 89 nebo 68) – je projevem jisté velkorysosti. Dřevěná schránka v podobě jakési přerostlé pecky je horizontálně otočná a skrývá disk samotný společně se čtyřmi kulatými, volnými stránkami s barevnými fotografiemi eukalyptových lesů na straně jedné a informacemi na straně protilehlé. Dost popisování zevnějšku a chutě k poslechu. Album je rozděleno do pěti bezejmenných částí. V té první, dvanáctiminutové, se mohutně rozburácí masivní buchar, postuně sycený doprovázený rychlými řezavými hluky. Nevím, čím to je, ale poměrně jednoduše mi desky MERZBOW navozují představu tématu.

Na této, není problémem vybavit si hned v první části těžké pásové stroje s velkými pilami, jak kácí ubývající stromy pralesa a sebe navíc přivázaného řetězem u jednoho z nich. Masakr všeho živého! Druhý šestnáctiminutový part se rozjíždí houpavým hučením a kovovými údery, které prostorově přelétají a množstevně nabývají. Všechna elektrická zařízení se více a více rozhoukávají a společnými silami krmí vzrůstající intenzitu hluku. Ten se nedostane na nejdrsnější úroveň, ale je stále oživován a manipulován aby se s pseudo-poruchovým fadeoutem odporoučel. Pokračujeme dalšími deseti minutami. Ty opět nastolují vládu hlučného všehomíra a psychedelickými plochami varhan Roland. Nepřerušovaný proud proměňovaného zvuku, ke kteréu je potřeba mí v malíčku obsluhované nástroje a přístroje, aby nedošlo k neočekávaným prodlevám, neřkuli dírám. Jedině tak by může dojít k ovládnutí a zotročení posluchače.

Škoda dvouvteřinové pauzy mezi kapitolami. Mezi sousedícími i všemi ostatními na kompaktu. I když jsou při pečlivém poslechu odlišné, jednolitý proud by nebyl na škodu. Pokud se rozhodnu vyslechnout dílo celé, předpokládá se, že si vyhradím čas a soustředěně vychutnám. Nu což autor má jiný plán a představu, tak mu do toho nebudu povídat. Energie je stále dostatek, myšleno na obou stranách barikády. Drsnější hluk se zřetelnými elektronickými povlaky. Čtyřka, dvanáct minut. Kovové zavazbení, nájezd varhan a prodereme se k finále. Ten přijde za devět minut.

RadeK.K.