Metalová legenda Max Cavalera, frontman SEPULTURY a SOULFLY, přichází s brutálně upřímným ohlédnutím za více než třicetiletým působením na světové hudební scéně. Cavalera vypráví příběh o těžkých začátcích, zármutku a ztrátách, které jsou však v závěru korunovány úspěchem a slávou. Předkládá nekompromisní pohled na život i na první hudební pokusy v Brazílii, kde by asi málokdo prorokoval závratný úspěch obyčejnému, někdy problémovému klukovi, který prostě chtěl hrát nejtvrdší metal.
Kniha poprvé odhaluje samotný vznik SEPULTURY, i to, co nakonec stálo za Maxovým odchodem z kapely a co způsobilo, že s jejím spoluzakladatelem, bratrem Iggorem, poté nepromluvil několik dlouhých let. Mapuje také zrození dalšího projektu, kapely SOULFLY, která je kritiky i fanoušky označována za metalovou špičku posledních dvou desetiletí. Cavalera ale odkrývá i osobní život – mimo jiné zničující dopad, který na něj měla nejprve smrt otce, poté i nevlastního syna a vnuka, dále problémy s alkoholem a drogami, a konečně i znovuobnovený vztah s bratrem Iggorem v projektu CAVALERY CONSPIRACY.
Život Maxe Cavalery je neobyčejným příběhem plným zvratů, a jeho autobiografie je tak nezbytnou četbou pro každého opravdového metalového fanouška. Z anglického originálu My Bloody Roots: From SEPULTURA to SOULFLY and Beyond (London: Jawbone Press, 2014) přeložil Rani Tolimat 240 stran včetně obrazové přílohy MOC 348 Kč První vydání Vydává nakladatelství 65. pole v říjnu 2014 Max Cavalera (* 1969) se narodil v Brazílii, dnes žije v USA. S bratrem Iggorem založil na počátku 80. let metalovou kapelu Sepultura, která se stala legendou ve svém žánru. Po tragické smrti nevlastního syna v roce 1996 Cavalera Sepulturu opustil a založil skupinu SOULFLY. Kromě toho v současnosti opět spolupracuje se svým bratrem v projektu Cavalera Conspiracy. Je ženatý, má pět dětí. Synové Igor a Zyon mají vlastní skupinu Lody Kong a koncertují i se svým otcem.
Ukázky z knihy
Čím jsem starší, tím to mám zkrátka radši tvrdší. Odmítám se smířit s představou, že člověk ve stáří vyměkne a ztratí na agresivitě. To mi připadá jako pěkná blbost a hodlám dokázat, že to není pravda. Podle mě jde normálně zestárnout a přitom zůstat úplně stejnej magor jako dřív. A přesně to chtějí slyšet i mí fanoušci. Chci, aby říkali: „Ty vole, takhle nasranýho Maxe jsem ještě neslyšel!“ S touhle představou vznikla deska Enslaved – chtěl jsem udělat nejdrsnější a nejextrémější metalový album všech dob.
—
Než jsme poslali nahrané pásky do Roadrunneru, udělal jsem jednu hodně bizarní věc. Už ani nevím proč, ale rozhodl jsem se je na čtyřiadvacet hodin zakopat do země. Vykopali jsme hluboký jámy v písku kousek od studia a pásky tam zahrabali. Asi jsem musel být něčím sjetej a už si vůbec nepamatuju čím, ale prostě jsem dospěl k názoru, že muzika Soulfly potřebuje požehnání matky Země. Ostatní z toho mohlo klepnout. „Seš magor? Co když se ty pásky zničej?“ Já ale nepovolil: „Je to moje kapela a já říkám, že to musíme udělat. Přináší to štěstí. A já chci, aby ho naše deska měla dost.“ Samozřejmě, že měli pravdu a byl to šílenej nápad. Rossovi se to vůbec nelíbilo, bál se o kvalitu nahrávky. Ale nakonec prohlásil, že je to moje věc. Před zahrabáním jsme pásky zabalili, ale stejně se zašpinily. Pak jsme je zase obřadně vykopali. Byl to docela zážitek. Všichni jsme si přinesli lopaty a já slavnostně prohlásil: „Pásky vstávají z mrtvých!“ Poslali jsme je Andymu Wallacovi, aby udělal mix, a on hned následující ráno volal: „Co je to kurva na těch páskách za svinstvo?“ Špína se zkrátka dostala i přímo na pásku, kvalita nahrávky ale díkybohu neutrpěla. Vyprávěl jsem mu, čím chudinky pásky prošly, a on jen nevěřícně zavrčel: „Ty vole, to je teda originální přístup…“
—
Dave Grohl (NIRVANA a FOO FIGHTERS) v předmluvě:
SEPULTURA fungovala jako gang z cizí planety. Dokonale se v nich spojilo všechno, co mám na muzice rád. Když v roce 1996 vyšla deska Roots, všechno se změnilo. Laťka se zvedla tak vysoko, že se jim až dodnes nikdo ani nepřiblížil, aspoň podle mě. Dnes je Max Cavalera legenda. Nikdy se neprodal, vždycky pracoval poctivě. A vždycky bude moci říct: „Já udělal Roots.“ Co se mě týče, je to úspěch jako hrom.
—
Sean Lennon:
Poprvé jsem Maxe Cavaleru slyšel na desce SEPULTURY Beneath The Remains. Pídil jsem se po nějakým opravdu tvrdým heavy metalu a dost mě překvapilo, že na začátku devadesátých let zněla většina kapel dost krotce, aspoň ve srovnání s Reign In Blood od Slayer. Ovšem pro Sepulturu to rozhodně neplatilo a navíc se od ostatních dost lišila, měla hodně originální texty. Většina textů SLAYER zněla, jako když si naštvanej čtrnáctiletej puberťák přečte upoutávku na béčkovej horor na videu. Zato Max zpíval o biotechnologických firmách v Amazonii. Ty texty byly stejně tvrdý jako jejich muzika. Fascinovalo mě to.
—
Sean Lennon:
SOULFLY byli ovšem jednoznačně nejsympatičtější a nejpřátelštější ze všech kapel na turné. Přitom by člověk spíš čekal, že před každým koncertem sežerou několik malých dětí nebo tak něco. Okamžitě jsme se skamarádili a nakonec z toho bylo moje nejlepší turné v životě. Nejvíc mi utkvěla vzpomínka na Maxe, jak si vyrazil mikrofonem zub, všude plival krev a všichni kolem se přitom tvářili, že je to úplně normální, jako když někdo trhne strunu od kytary nebo tak. Byla to fakt legrace.
—
Jakmile jsem poprvé slyšel VENOM, SLAYER, SODOM nebo POSSESSED, bylo vymalováno. Tu agresivní muziku jsem prostě potřeboval. Chodil jsem spát a pouštěl si k tomu Black Metal od Venom do sluchátek, to byla moje ukolébavka místo těch vyměklých sraček, co si pouštějí normální lidi. Měli jsme s Iggorem v pokoji kazeťák a z něj pořád jeli tihle Venom, případně Show No Mercy od SLAYER. Usínali jsme při tom denně. Jo, je to šílený. A hned, jak jsme se probudili, jsme to pouštěli znovu. Jako kdybychom se chystali do boje.
—
Seděli jsme tam a čekali na začátek koncertu. Najednou vešel dovnitř chlap a ptá se: „Co děláte v mým domě?“ My na to: „My jsme kapela a tohle je naše šatna.“ A on: „Jaká šatna? Co je to za blbost? Táhněte do hajzlu!“ A sundal ze stěny obrovskou šavli. Začal s ní kolem nás mávat a normálně nás z toho baráku vyhnal. Byla to normální groteska, ale zároveň jsme měli dost nahnáno. Vypravili jsme se na stadion a rozhodli se, že počkáme tam. Po koncertě jsme spali pod pódiem, protože jsme neměli kam jít. A další den nás čekalo zase 64 hodin jízdy domů. A kolik že jsme za to dostali? Ani cent! Normální katastrofa.
—
Já hned po vydání Bestial Devastation začal používat jen čtyři struny. Háčko se mi přetrhlo při cvičení a pak se do věci vložil bedňák Silvio, jinak zpěvák kapely Mutilator. Prohlásil: „Zbyly nějaký prachy, tak je utratíme za chlast nebo za struny.“ To bylo slovo do pranice, tak povídám: „Serem na struny, na tuhle stejně nehraju. Jde se chlastat.“
—
Lemmy zničehonic popadl svou sklenici whisky a vylil mi ji na hlavu. Netuším, jestli mě chtěl odehnat nebo ne, ale každopádně to bylo super. Vrátil jsem se k našemu stolu a všem jsem oznámil, že mě Lemmy právě pokřtil. Zažil jsem heavymetalovej křest a byla to paráda. Pár dní jsem se odmítal sprchovat, o mytí vlasů ani nemluvě. Lemmymu jsem o tom později nikdy nevyprávěl.
Denisa Novotná, e-mail: denisa@2media.cz