Kartonový obal s pístem jakéhosi kompresoru i název kapely svádí někam k industriálu, leč všechno je jinak. Tedy jen do okamžiku, než si uvědomím, že poslouchám dobře promazanou jazzovou mašinu. Základní trio kytary, bicích a dechových nástrojů nastupuje bez otálení hned v úvodní devítiminutové Kukačce (1). Během pomalého rozjezdu mám pocit, že slyším klavír a kontrabas, ale „na vině“ jsou zřejmě smyčky a elektronika. Než si utříbím tyhle myšlenky už se mi do pravého ucha vlní saxofonový had. Nedivoký, přesto živý a svíjející se.

Tu a tam se na podkladu svižně vířících bicích a pžiznávajících kytar objeví skoro neznatelný ruch, zvuková nečistota. Předání sóla kytaristovi je nejprve lehce naznačeno a po chvilce se čistá elektrika v levém kanálu rozdovádí naplno. Řekl bych, že si lepší skladbu pro úvodní seznámení vybrat nemohli. Předávat slovo Tony Biancovi, tedy bubeníkovi, snad ani není potřeba. Ač drží rytmus, stejně k tomu permanentně sóluje, což se nejmarkantněji projeví v závěrečném souznění s elektrikářem Michelem Delvillem. Z výživného vygradování sejdeme pomalým obloukem k závěru. Ne však desky, ale teprve první skladby. No tedy, jestl ise u každé skladby takhle rozepíšu, nebude mi stačit blog, hehe!

Veleklidná „Knowledge“ (2) poskytuje muzikantům i posluchači prostor k přemýšlení, aby se hned v následující „Let Go“ (3) rozpoutalo rockové šílení. Svižná jízda bicích, zkreslená kytara a téma udržující Jordi Grognard se ságem. Rozsekání, rozstrukturování, divočejší exhibice tenor saxu, elektrické kytary a všudypřítomných bubnů. Jak je slyšet, pánové toho mají na srdcích, v duších a v hlavách hodně, oč by se rádi podělili. „Khajurao“ (4) je náladotvorné etno s průsečíkem drnčení indického sitáru, hučení tibetských mnichů, japonské shakuhachi. S předcházejícími jazzovými podobami MMT není pak souvislost vůbeč žádná, což nám plně vynahradí „Hero“ (5). Nevím, jaký přesně to je subžánr, ale tohle mi sedí coby „klasický džezík“. Volnými tanečními kroky se pohybují sem a tam, decentně ornamentují ságem, barví kytaru. V zásadě laicky rozumím i „UFO-RA“ (6). Schodovitá basa, rozcinkaná a rozťukaná sada bicích jsou živnou půdou pro šlahouny saxofonových stvolů a větve syntezátorové kytary. Rychlostní energií prosycených šest minut. Osmým kouskem je „Palitana Mood“ (8), k world music laděná stejně jako čtyřka Khajurao. Poklidný meditativní ráz s drone plochou je příjemným rozloučením.

Všímaví samozřejmě namítnou, že něco chybí. No jasně, „Falling Up“ (7) jsem si nechal na závěr. Důvod je prostý, přeskočil jsem ji kvůli hracímu času, jež se překlopí lehounce přes osmnáct minut a dává tušit další albovou jinakost, což ve chvíli prvního poslechu ještě nevím. Volné hrátky jsou muzikanty přelévány do zvukových experimentů až k využívání veškerého arzenálu efektů a perkusí. Volně improvizovanou jízdu nejprve ovládne dramatická supící kytara, bubny živé a snad i elektronické. Při pohledu na obal je vše jasnější. Autory jsou Bianco a Delville, proto Grognard není přítomen. Vskutku výživné, fantazii budící album, a když přihlédneme na fakt, že vše bylo nahráno ve studiu živě, bez dotáček, pak je radost znásobena.

RadeK.K.

http://www.moonjune.com/catalog/041_MACHINE-MASS-TRIO_As-Real-As-Thinking_MJR041/