Nepatřím k úplným nostalgikům, ovšem někdy nastanou chvíle, kdy se člověk velice rád navrací k oblíbeným nahrávkám. Pro vodu přitom není třeba chodit daleko, stačí zabřednout to tuzemského hudebního archivu a vytáhnout např. díla doom metalové skupiny LOVE HISTORY. Dnes se to zdá být absolutně nemyslitelné, ale těmto Severomoravanům stačilo v roce 1993 vydat premiérové demo „The Astral Silence of Blooming Virgin Beauty“ a už po nich byla docela solidní poptávka. Vedle DISSOLVING OF PRODIGY a HYPNOTIC SCENERY si i LOVE HISTORY dokázali najít spokojené posluchačstvo, které se v dalších letech dočkalo dalších neméně kvalitních nahrávek. Pokud si na skupinu LOVE HISTORY pamatujete, mohlo by vás oslovit i následující vzpomínání, ke kterému jsem si na dálku přizval tehdejšího kytaristu Richarda Chroboka, pobývajícího už hezkých pár let na jihu Španělska. Mladší ročníky mají zároveň možnost dozvědět se něco o jedné z doomových part, jejíž odkaz musí zůstat navždy zachován…
Richarde, děkuji ti, že jsi svolil k tomuto rozhovoru o LOVE HISTORY. Schválně, kdy naposled sis vybavil nějaký zážitek spojený právě s touto kapelou? Vzpomínáš čas od času na něco zajímavého, na něco, co ještě nebylo kolem LOVE HISTORY nikdy publikováno?
Zdar, já si většinou nic nepamatuju. Musíš se zeptat někoho, kdo chodil dřív spát. Ale my jsme byli vcelku moc slušná kapela. Až tedy na bubeníka, ten si pivínko sem tam dal.
Jak se vlastně v současné době máš? Žiješ stále v zahraničí?
No, to máš tedy recht! Bydím v Andalusii, v Malaze, a chodim do rachoty stejně, jako všeci čokli tohoto světa. Samozřejmě se sem tam urvu na „piwiso“ a taky červené víno. To tady teče proudem (jako by to byl plevel). Ostatně je pravda, že když zde odhodíš láhev vína do škarpy, tak i z poslední kapky vyklíčí vinná réva, kterou můžeš napřesrok sklidit, případně zfermentovat.
OK, zkusme se nyní ponořit trochu do minulosti. Jak vzpomínáš na časy kolem premiérového dema „The Astral Silence of Blooming Virgin Beauty“, které se po čase stalo jedním ze základních pilířů naše undergroundu? V čem myslíš, že nahrávka na posluchače nejvíc zapůsobila?
Bylo to všechno strašně spontánní. Byla tam jednoduchost, možná až zbytečně jsme se s ničím neštvali. Prostě se udělalo pět skladeb a tři se nahrály. Trochu jsme se rozhodovali o zvuku, ale jelikož jsme byli všichni rozkročeni mezi severskou školou a Tampou, která tehdy začínala přidávat na hutnosti, tak jsme to doštolovali víc do thrashového zvuku. Dva dny před natáčením jsme se seznámili s porubským kytarovým guru, Panchem, který nám slíbil Krameru do studia Fors v Těšíně. Tudíž jsme si konečně sáhli na dobrou „kajtru“ a masně valili do strun celé tři dny. Pancho je borec a pravděpodobně nejlepší kytarista z Osmaku, jakého jsem kdy potkal! Ještě raz díky, Pancho, bylo to supr!!!
V oné době už bylo na světě demo „Step to The Grave“ od BIGOTRY, které se pro vás stalo inspirací alespoň s ohledem na samotný název. Ovšem hudebně jste byli přece jen trochu jinde, a to i s ohledem na první počin DISSOLVING OF PRODIGY. Z čeho jste tedy primárně čerpali? Z dnešního pohledu je zcela nesporné, že vaše tvorba byla neskutečně osobitá…
To je právě pravda, neboť do těšínského Forsu jsem šli na radu Fusatého a Ričiho (kytara DISSOLVING OF PRODIGY), navíc právě Riči s námi hrál jako vedlejšák. Bohužel, platili jsme ho pouze v naturáliích. Jinak inspirací byl pro nás už KRUSHER, předchůdce BIGOTRY a DISSOLVING OF PRODIGY. To mohlo být počátkem devadesátých let, kdy jsme se vídali u nich ve sklepě a krom prvotní „kajtry“, kterou jsem si vyřezal z překližky, má opravdu první kytara číslo 1 byla od Renka. Tak začalo seriózní hraní. Já jsem se tou dobou přehoupl přes patnáct let a do chalupy jsem tak mohl dorazit až po setmění. Následně jsme se sčuchli do kupy ještě s Robinem (zpěv), který dotáhl Romana (basa) a poprvé jsme si „grcli“ u Dluhoša v Polance na prubě BIGOTRY, s Ričim, Renkem a Jeníkem.
Co se týče ovlivnění, tak to bylo různé, jelikož každý z nás vyrůstal na jiných žánrech i kapelách. Třeba na PINK FLOYD, QUEEN, BLACK SABBATH a nevím co ještě. Každý z nás by musel asi odpovídat sám za sebe. Později se profiloval rock-metalový směr, u nás kapely jako TÖRR a ROOT, venku toho byla spousta. Inspirací byli určitě SLAYER, KREATOR, AUTOPSY, PESTILENCE, SEPULTURA, MORBID ANGEL, SUFFOCATION, MORGOTH, MY DYING BRIDE, GOREFEST, BLOOD, FAITH NO MORE, MR. BUNGLE, SUICIDAL TENDENCIES a mnoho jiných. A popravdě řečeno, všechny kapely z toho našeho ranku, šly mírně svým vlastním směrem a hudbu dělaly po svém: DISSOLVING OF PRODIGY, HYPNOTIC SCENERY, R.E.T. a LOVE HISTORY. DISFIGURED CORPSE, MORSUS či NEMESIS, to už bylo trochu jinší kafe – ne však u piwa.
Kdo byl v LOVE HISTORY tím správným „ideovým lídrem“?
Robin! A dycky bude!!! Všeci ostatní jsme byli za čuráky.
Někdy v roce 1993, kdy demo vzniklo, jste už měli přehled o muzice, kterou dělala ANATHEMA či MY DYING BRIDE? Anebo jste byli stále ještě zabořeni do death metalu?
No, já osobně jsem spíš tíhl k doomu od BIGOTRY a AUTOPSY, až pak MY DYING BRIDE. Ale i ANATHEMU měli někteří „přeoblíbenou“. Na mě to ale bylo jaksi sušší. Jinak ale death metal, jasně. Jednou do toho vletíš a už tě to nepustí. Co se týče melodických vyhrávek a pomalých pasáží, tak u nás to vzniklo tak nějak přirozeně. Cíleně jsme nechtěli dělat „doom“. Ani jsme si nikdy nenastavovali, jestli hrát rychle, či pomalu. Snad si to pamatuju dobře.
Jak dlouho po realizaci premiérového dema vydržela ona původní sestava? Jak moc složité tehdy bylo udržet pohromadě partu muzikantů, která si první nahrávkou vytyčila cestu poměrně komplikovanou?
Nevím. LOVE HISTORY byla z mého pohledu jedna svévolná a kontinuální změna, jakože jsem tam byl celých 20 let. Přece jen to nebyla standardní kapela, tudíž spousta lidi odcházela i kvůli neschopnosti jít vlastni cestou. Jinak cesta komplikovaná nebyla, jen nebyla tou cestou klasickou, kterou bys očekával. Měli jsme štěstí, že v té době byly hlavy otevřené a nemusel jsi chodit na koncert v černém tričku jak ocas. Prostě jsi musel musel přijít, jelikož tam byla spousta fajn lidí.
Byli LOVE HISTORY ambiciozní kapelou?
Hahaha, nevím, ale Cepel chtěl importovat Gekonciky z Kalifornie, tak asi i joooooo…
S nahrávkou „Desires“ jste vstoupili do dalšího levelu. V metalových koutech jste byli už dostatečně známí a mnozí od vás očekávali velké věci. Jaká tehdy panovala v kapele atmosféra? Pociťoval jsi, že byste to opravdu mohli někam dotáhnout?
Ne, nepociťoval. LOVE HISTORY skoro nikdy nehráli venku a z působení v MALIGNANT TUMOUR vím, jak bylo složité se ven dostat. A to je grind, dle mého soudu, daleko volnější scéna. Já jsem měl svých starostí dost, bydlení + práce. LOVE HISTORY byl odvaz a seberealizace. Osobně jsme vždycky chtěl jít do studia a něco natočit. A nakonec toho bylo ažaž. Dokonce i v Citronu, který mám za barákem. Nikdy mě nenapadlo ukrást jim ani slívy ze zahrádky. Nakonec jsme tam ale pěkné dva týdny zakalili…
Ani trochu jsi tedy nebyl připraven na to, že by ses vrhnul na ryze hudební dráhu? Nic z toho jsi nevnímal?
Nevnímal. Víš, nikdy jsem moc neplánoval, natož se vrhnout na nějakou hudební dráhu. Kdyby to přišlo, byl bych připraven jako každý správný středověký rytíř. No, teď piju na jihu, což je vlastně jediná dráha, kterou jsem zakusil. Též je to dobrý vodvaz… hahaha.
Klíčová měla být pro LOVE HISTORY spolupráce s Northern Darkness Records, ale nakonec z toho všeho bylo velké rozčarování. Zkus tuhle nefunkční spolupráci nějak zpětně zhodnotit? Pokud si dobře pamatuji, tak problémy byly už s EP „Desires“ a o nástupci „Galileo, Figaro – Magnificò…..“ snad ani nemluvě… V Česku se tyhle desky staly v podstatě nesehnatelnými, štěstí mělo jen pár šťastlivců….
Northern Darkness Records byl průser, ale to nikdy předem nevíš. Jestli jsi byl někdy v „Itošce“ nebo někde na jihu, rychle porozumíš, že něco takového nikdy nemůže vyjít. Věčné sliby a skutek utek. V tehdejší době poštovních obálek byla ta komunikace úplné peklo. Tisíc dopisů, než se vůbec něco dohodlo. Co se týče nás, dostali jsme sto kusů každé desky a konečná. Ani to nepokrylo potřeby všech známých. Propagace od firmy skoro žádná nebyla. Jde to ruku v ruce. Ale už je to minulost.
„Galileo, Figaro – Magnificò…..“ i po letech zní naprosto uvěřitelně, i po zvukové stránce mi nahrávka přijde dost fajn. A to CD vyšlo až tři roky po jeho natočení! Jak moc vás ovšem znervózňovala ta nekonečná šňůra časových odstupů a čekání?
V době nahrávání „Galileo, Figaro – Magnificò…..“, což byl rok 1997, se sotva vydalo „Desires“, tudíž tam nějaká nervozita nebyla. Spíš byla nervozita ve studiu, jelikož jsme měli prachy jen na deset dní točení. Kytary ale nakonec byly za jeden den, bicí vlastně taky, takže pak už jsme mohli jen smolit a ladit. Zvukově… já mám výhrady, ale to ke všemu, co jsem ky nahrál. Vždycky jsem si držel dostatečnou míru autokritiky. Vždycky jsem si dával pozor, aby mě to nesemlelo, abych nezahnil ve svém jediném vlastním riffu – i když to se sem tam taky stávalo. Každopádně „oblíbenost zvukové stránky“ je vždycky hodně subjektivní kritérium.
V jaké atmosféře se rodilo následující CD „Anasazi“? Už tehdy jsi tak trochu cítil, že už to dál nepůjde? Pokud si dobře pamatuju, tak i tentokrát jste se rozhodli k realizaci odvážného projektu, přičemž nahrávání probíhalo dokonce ve studiu Citron, takže počítám, že to asi nebyla nijak levná sranda…
No, to bylo dražší posezení, to je pravda. Ale stálo to za to. Účastnilo se toho hodně známých, byla to zkrátka dobrá akce. „Anasazi“ ale bylo dost mimo klasickou škatulku LOVE HISTORY a doomu. Tedy mimo LOVE HISTORY možná i ne, protože jsme si vždycky plavali tak nějak na své vlně. To abychom mohli být spokojeni s tím, co děláme. Vlastně jsme chtěli vždycky dělat to, co se nám v dané chvíli líbilo. Pocit, že bychom nevěděli kam jít dál, jsem neměl. Nestanovili jsme si žádné cíle, ani nás nenapadlo jestli sledovat/nesledovat kapely kolem nás. Riffy se mi v kebuli rodily vždycky. Dodnes, jak chytnu „kajtru“ a mám pět hodin pro sebe, tak se dá něco vymyslet. Osobně si myslím, že odpovědí na to „že to dál nepůjde“, může být K.Y.T.I.C.E, kterou mám rád. Mám k ní dost málo výhrad, navíc tam mám asi své nejlepší sólo, jaké jsem kdy nahrál. Ale zas…ta…subjektivita.
Dostáváme se do stádia „drolení“ LOVE HISTORY. Jak vlastně probíhalo? Vyšumělo všechno tak nějak do ztracena, nebo všemu předcházel nějaký zásadní konflikt? Počítám, že s odstupem času už tyto věci tabu nejsou… 🙂
Konflikty byly v LOVE HISTORY vždycky, ale spiš se jednalo o takové ty horečné diskuse. Je těžké sehnat šest lidí, kteří myslí stejně, zvlášť v mládí, kdy se kde kdo vyvíjí… Já osobně jsem skončil, jelikož mě už unavovalo stále učit nové a nové lidi starým skladbám. Druhý ojeb byl, že už jsem v podstatě dělal vše sám, což je opruz… Deset skladeb a v LOVE HISTORY skladba netrvá tři minuty a neskládá se během hodinové session na prubě. A hodiny aranží doma, to všechno dohromay s prací atd. Už toho zkrátka bylo nějak moc. Nebyl ani čas na piwo a kopce (Richard je vášnivým cyklistou pozn. aut.).
Měli jste např. odlišné názory s ohledem na další vývoj kapely?
Asi ani moc ne. Tím, že jsem většinu muziky dělal já, ostatní se jen víceméně podřizovali. Nakonec ale až moc pasivně. To tě sežere, kejmo.
V roce 2008 bylo jméno LOVE HISTORY oprášeno alespoň decentní formou, a to malinkým koutoučkem „K.Y.T.I.C.E“. Kdo všechno se na této velmi zdařilé „legrácce“ podílel? Je to opravdu definitivně poslední kousek, po kterém už nic jiného nezbylo?
No, oficiálně ano. To se jednou Bury (Buryzone) strašně ožral kdesi v Čechách a potkal Bažinátora (Láďa Oliva). Jelikož chtěli oba vydělat „masné hrachy“ a Bury je Vševěd Fifejdski, tak odkryl všechny karty a nahlásil, že máme tajně natočenou KYTICU a dá se na tom udělat balík. Pak se jednoho dne vetřel do mé přízně víc, než je zvykem. A jak mě tak ožíral, usnul jsem a v ebriete mu slíbil, že to pro toho Bažinátora podepíšu a vyrazíme s tím do USA a zbytku světa – 50% – 50%. A zbytek už znáš. Lisování, propagaci atd. atd. Prachy, drahé hotely, americké tour atd. Jinak pár let na to jsem byl znovu ve studiu, ale jen abych natočil zevrubnou linku pro asi osm songů. Zatím je to v ledu.
Myslíš, že někdy dojde k reedici některých demáčů, nebo dokonce řadových alb? Např. „Hypnotici“ se už dočkali pod Pařátem….
„Hypnotici“…jooo, to bylo peklo. Já myslím, že naše demo maj všeci, co kdy chtěli a i tak si to můžeš stahnout kdekoli, žádná práva jsme nehájili, jen na úvodní skladbu z „Desires!, bo jakýsi susbajtl Karel Smietanka se dožaduje prav, že prý ten otvírací song o cs luhách je podobný na nějaký song od jeho pra-pradědy. Je to ale blbost, jsme to s Robinem vymysleli v hospodě u Ondry (kdo nezná nahrávku „Desires“, možná nepochopí, ovšem pod tímto rozhovorem si lze celou desku přehrát pozn. aut.).
Říká se: „Nikdy neříkej nikdy“… Dokážeš si představit, že byste se ještě někdy sešli při příležitosti nějakého koncertu? Jak moc by tě to lákalo?
No, někdo se mě na to ptal, ale pro mě to nemá smysl. Mě zajímá dělat nové věci a zahrát si nové. Vzpomínkový koncert je „funeral march“. Takže, já asi tímhle směrem jít nechci, ale zbytek… no nevím…
Jaký je tvůj současný vztah k doom metalu? Sledoval jsi další vývoj tohoto žánru, případně počínání vašich nástupců?
Já jsem nikdy nesledoval vývoj doom metalu a ani jiného směru. Poslouchal jsem to, co mi přišlo pod ruku a co se mi líbilo. Ale AUTOPSY mě zas dlouhodobě těší, CARCASS taky. Kdo jsou naši nástupci, to ani nevím. Ani moc kapel po nás nepřicházelo, alespoň mi to tak připadlo. Je ale fakt, že jsem to nijak nesledoval. Zato ČAD, jestli je to nastupce, tak je to bomba….. „Chcel by som byt brckavý blondýn s normalnou botkou…“ hahahaha
Co pro tebe účinkování v LOVE HISTORY s odstupem času znamená? Je to pro tebe už jen kus života, který máš v mlze, nebo jsi svým způsobem hrdý na to, že jsi stál u zrodu doom metalu u nás? Já bych asi nosil nos vysoko do konce života… 🙂
Tuž, je to pěkný kus života. Od roku 1988, tak do roku 2005. I když LOVE HISTORY předcházelo dost kapel a i první koncert jsme odehráli pod jménem ETERNITY, v mlze to nemám. Jsem hrdý asi na vše, co jsem v životě udělal. I když ne vše se povedlo dle představ. Ale nasrat. Jsem tomu rád především proto, že jsem poznal spoustu supr lidí kolem fenoménu „muzika“. Na to se nezapomíná, je to moc fajn. Nos nahoru, nevím, my na Ostravě ho máme červený od kořaly a jsme na to patřičně hrdí, more!!!
Richarde, díky moc, že sis udělal čas! Doufám, že se někdy zas setkáme a pořešíme všechno možné, hlavně novinky od Mika Pattona! 🙂
Mike stárne :), ale i tak je to pořád pecka. Já taky děkuju a omlouvám se za to zpožďo. Doma nemám PC ani net, tuž jsem se musel drsně obětovat a psát v pracovnim zařazeni. Ale klaplo to! Měj se. Cenc na piwe…
ALL