Na ruské kapely mám v poslední době velké štěstí, no zásobují mě nahrávkami opravdu poctivě. Přiznám se, že o kapele LORELEI jsem doposud nikdy neslyšel, vždyť se také jedná o debutové album, jehož obchodní zacílení se evidentně týká především domácího trhu. Romanticky laděný booklet je pouze v azbuce a taktéž jména hlavních protagonistům nejsou nikterak čitelná, hold hodiny povinné ruštiny mě minuly o jeden školní rok.
Jak jsou ovšem LORELEI čistě východní záležitostí, je zřejmé, že se jejich hudba bude na ruské frontě těšit nebývalému zájmu. Domnívám se, že toho, čeho jsou středoevropané dávno přesyceni, tak to je ve velkém Rusku stále ještě velebeno, ovšem nepřičítal bych to ani tak zpomalené hudební evoluci, ale spíše přísloví „jiná země – jiný mrav“. A doom metalu se zkrátka v olympijské zemi daří a zvláště pak tomu výsostně uměleckému. V hudbě LORELEI jakoby se probouzela všechna velká díla slavných literátů a hudebních skladatelů, nemluvě o bájích a legendách všeho druhu. LORELEI na těchto národních přednostech staví naprosto nezakrytě a i z toho důvodu je hudba tělesa pro domácí obecenstvo určitě přitažlivá, neboť i textová stránka patří k nezastupitelným faktorům kolekce.
Žánrově se LORELEI pohybují na tradiční death-doomové vlně ve stylu raných THEATRE OF TRAGEDY, přičemž nechybí ani prvky spadajícího do gothicrockového ranku. Z komplexního hlediska je však hudba spíše hrubší, valivější, obklopuje ji brutální pěvecký growling, pravidelně doplňovaný vysoko posazeným sopránem děvuchy jménem Ksenia, která pravděpodobně pochází z úplně jiného hudebního světa. Jednotlivé kompozice jsou povětšinou poskládány z chytlavých a nebývale úderných riffů, mezi kterými proplouvají táhle kytarové melodie, žel nikterak zázračně osobité – přestože lze v tomto žánru vymyslet něco opravdu neslyšeného. Velmi příjemně naopak působí vyhrávky klavíru, které tu a tam rozčeří válku mezi „dobrem a zlem“, zkrátka přesně tak, jak to u klasických nositelů žánru bývá.
„Ugrjumye Volny Studenogo Morja“ rozhodně není nahrávka, jež by měla způsobit nějakou zásadní revoluci v metalovém undergroundu. Strnule, leč velmi přesvědčivě, drží se standatních doom-gothických otěží a směrodatným ukazatelem jedinečnosti, budiž onen národní punc, který z jednotlivých kompozic sálá. Jak už jsem výše uvedl, z mé strany nepředvádí kapela nic extra nového či zásadního, ovšem když si odmyslím všechny potřebné nutnosti, o kterých je zkrátka povinnost psát, musím uznat, že se tenhle počin docela příjemně poslouchá. Pokud jsou mezi vámi milovníci již výše uvedených THEATRE OF TRAGEDY, MACBETH či FLOWING TEARS, vězte, že ani LORELEI vás jednoduše nemohou zklamat. To, co dělají, dělají zkrátka dobře. Je jen otázkou, jestli to v budoucnu bude stačit na něco víc…
ALL