Dejte si pozor na LIGRO. Buď se jim vyhněte obloukem, nebo se připravte na nekonečnou jízdu poslechů a „opuštění starých známých pro nové“! Tihle pánové z Indonésie mrskají jazzovou fúzi jako by se nechumelilo, ovšem nezapomínají ani na své učitele, za něž si každý může dosadit mnohé.

Hned na úvod se rozjede vulkán „Paradox“ (1) s kytarovými výtrysky a sklidněním, kde si lze poprvé uvědomit zvláštní zvuk. Ten vůbec není špatný, prostě jaksi lehce zastřený, oproti dnešní ‚křišťálům‘ spíše posluchačky vstřícný. Ani kytarové sólo není bezduchým během na krku, ale spíše hendrixovským prociťováním s rozkošnými zvukovými nečistotami a přes nepochybnou virtuozitu i několika hráčskými. Rytmika to mydlí jakoby se nechumelilo. „Stravinsky“ (2) s bachovskou basovou introdukcí nenechá nikoho na pochybách a podmaní si vás stejně jako slovenský Fedor Frešo. Tím ale veškerá podobnost končí, protože kytara s jazzovým feelingem je neodolatelná a přitahuje. Společnými silami pak trio rozehraje rockový příliv, nad nímž kytarista volně surfuje, pohrává si nejen s muzikou, ale i se zvukem. Ke konci už jsou vlny nepředstavitelně velké, ovšem pavlíčkovský závěr je uklidňující. Jako neznalý posluchač nemám dojem machrování, exhibice se nekoná. Inspirováno klasikovým „Jednoduchým kusem za použití pěti not“. Bluesová pohodička „Future“ (3) stále zůstává na bigbítové notečce a dvě třetiny kapely na oplátku „šumlují“ pro lidsky preludujícího basáka. „Don Juan“ (4) najede fusion bez výstrahy, ale posluchače je potřeba pohoupat a neunavit, takže se hodí krátké zklidnění s neustále makajícím kytarákem. Až syntezátorově znějící a jinak barvené sólo je nepřeslazenou laskominou, jíž koncertně plýtvali art-rockoví dinosauři zašlých časů.

Poslechněte „Bliker 3“ (5) žijící v těsném sousedství math-rocku a zaručuju vám, že neodvrátíte hlavu. Kapela mě coby posluchače učí, ale nepoučuje, předvádí se, ale nepovyšuje se, prostě jakoby mimoděk trpělivě přehrává a náladotvorně převádí noty do sluchových vjemů. Oživované opětovným barvením škály šestistrunky. Pomalu se dostávám k rukopisu kapely. Nalákat, odvrátit a dorazit. „Etude Indienne“ (6) přichází na řadu v pravý čas. Trojka se rozdivočí až k „metalovým“ manévrům tepané kytary a dvojkopákovým průšlapům, ale nemějte strach, je to spíše jen můj pocit, na provařená klišé nedojde. Taky zahudou jazzovým standardizováním, chvíli se vše snaží spíše nepřehlcovat a prostřídávat s energickým pulsováním. Velmi povedená je tahle druhá nejdelší skladba. Co přesně znamená v překladu „Miles Away“ (7) bychom se museli zeptat Agama Hamzaha. Jestli do skladby zakódoval odkaz(y) na jazzového velikána nevím, neznám natolik mistrovu tvorbu, ale po vyslechnutí na poslech jednoduché jazzůvky, je to možné. S „Transparansi“ (8) se dostáváme k samotnému závěru disku, narvaného po okraj (73:29). Skoro se nevyvíjející brnkání, tepání a bublání působí líně, ovšem v půlce započně postupné zintenzivňování, abychom se do konce mohli oddávat sladkému jazz-rockovému reji. Buď mi nahrávka při tomhle prvním poslechu sedla, nebo má LIGRO prostě a jednoduše okouzlující moc. Vynikající muzika z nepříliš kulturně probádaných končin světa!

RadeK.K

http://www.moonjune.com/catalog/047_LIGRO_Dictionary-2_MJR047/