Švédští LAKE OF TEARS patří dnes již k legendám melancholického metalu a někdy v devadesátých letech jim byla nabídnuta možnost k dobytí hudebního světa. Než se však hoši stačili rozhodnout, šance jim proplula doslova mezi prsty. Z celosvětové atrakce tak zbyla jen „pouhý“ pohyb v metalovém undergroundu. Tehdy to kapelu kolem vrchního předáka Daniela Brennara mohlo nanejvýš mrzet, ovšem čas nakonec všechno spravil a LAKE OF TEARS jedou dál v klidu a maximální pohodě. Novinka „Illwill“ přichází na trh po čtyřleté pauze a dle příslušných skladeb je znát, že se trojice hudebníků nemusí ohlížet na nikoho a na nic. I když byla předchozí CD „Moons And Mushrooms“ přece jen razantnější, tak s „Illwill“ přichází definitivní návrat k metalovému soundu a dokonce bych si dovolil tvrdit, že takhle tvrdí LAKE OF TEARS nebyli ani na své prvotině „Greater Art“.
Paradoxní ovšem je, že deska v celkovém znění nepřináší žádné zpátečnické licitování čtyřicetiletých fotrů, ale řádnou kytarovou smršť. Ta sice logicky nezapře klasiku „těžkého kovu“, ovšem v kontextu evoluce jde o krok skoro až mírumilovný. Zajímavé je, že i v těch nejbrutálnějších skladbách LAKE OF TEARS neztrácejí svoji tvář a v žádném případě nejsou revivalem sebe sama (jako se to povedlo třeba PARADISE LOST s posledními alby). Album otvírá doslova thrash metalová rubanice s maximálně chytlavými pasážemi, které jsou navíc zdémonizované lyrikou a v neposlední řadě naléhavým frázováním Mr. Daniela – „Gonna get you next floating in darkness (Six, six, six) / Gonna get you next coming with pain…“. 
Ano, stará láska nerezaví. Obdobně razantní (a ještě možná víc) jsou LAKE OF TEARS i v dalších skladbách. Tak např. tvrdými kytarovými riffy se to hemží v titulní skladbě, přičemž největší „peklo“ přichystali pánové na úplný závěr alba. „Midnight Madness“ voní-smrdí sírou black metalu, což je tedy „kauf“ věru nečekaný. I přes agresivní utrejchy však z LAKE OF TEARS nevyčichla schopnost vytvářet strhující monumenty, které se posluchači zaryjí pod kůru mozkovou naprosto nemilosrdně.
I přesto, že je „Illwill“ album ve své podstatě nemilosrdné, najdou se na něm i tracky navenek vybočující z konceptu. Na mysli mám především slovutnou skladbu „U.N.S.A.N.E.“, jež obsahuje delší instrumentální pasáž, jejíž nenásilná melodie doslova vyráží dech. Ještě větší překvapení pak vzbuzuje HC/punkovka „Parasites“, tady byste LAKE OF TEARS skutečně nemuseli poznat. Naopak kousky jako „House Of The Setting Sun“ a „Behind The Green Door“ dávají pohříchu vzpomenout na klasický rukopis těchto Švédů, byť koketování s doom rockou písničkovostí (jako tomu bylo dříve) se ani tady nekoná. Jestliže tedy patříte k dvorním příznivcům alba „Forever Autumn“, raději si novinku alespoň částečně osahejte.
Pokud jsem tedy po poslechu desky „Moons And Mushrooms“ řekl: „dobrý, ale to nejlepší jste si už odehráli“, tak s „Illwill“ musím své tvrzení značně poopravit. LAKE OF TEARS jsou znovu nastartování a i přesto, že se budou dál držet přizdi, existuje velká pravděpodobnost spojená s dalšími kvalitními skladbami. Tomuhle říkám „dračí smyčka“ metalu! Ne každé kapele se totiž podaří takovýmto vkusným způsobem vycouvat ze slepé uličky. LAKE OF TEARS znovu ukázali, že jsou jedineční a já jim proto tleskám! Nemůžu si pomoci, ale tenhle počin mě baví skutečně moc a moc!
ALL