Po delší době jsem měl znovu čas na nějakou tu „černou pouť“. Projel jsem svou sbírku UG nosičů a uvědomil jsem si, že jsem vlastně nikdy do R.U.M. zinu nenapsal nic o americkém projektu KROHM. O co tedy jde?
Projekt KROHM krotí a dusí multiinstrumentalista Dario Derna (alias Numinas), chlapík s italskými kořeny a bydlištěm v Seattlu (kde asi časy NIRVANY jsou…). O oddanosti a velkém zájmu o black metalovou hudbu hovoří jeho účast v několika kapelách, jakými jsou např. INFESTER, ABAZAGORATH, či VELTUS OBSCURUM. Našemu zájmu však nemůže uniknout jeho individuální projekt KROHM, ve kterém se nejprve hledal, aby následně vytvořil dvě impozantní desky. Pojďme se však nyní zaměřit na počátek jeho hudební pouti. „Historie KROHM se začala psát v roce 1995. tehdy jsem začal psát riffy na vlastní pěst. Skladby na první demo byly vytvořeny poměrně rychle a jasnou představu jsem měl rovněž o zvuku nahrávky, která následně vznikla.“
Demo nese název „Slayer Of Lost Martyrs“ a obsahuje skutečně pozoruhodné skladby, ve kterých se prolíná vlastní osobitost, snoubící se s evropskou undergroundovou kulturou. Skladby působí hodně surově a neotesaně, ovšem komplexní záměr o vytvoření black metalové melancholie se vr rámci možností povedl. Možná i proto Dario získal celou řadu kontaktů právě z Evropy. Hlavní protagonista se rovněž zhlédl v tradiční image, a tak v jeho archivu nechybí fotografie s war-paintem.
Zlomový moment v produkci KROHM však nastává až v roce 2000, kdy Dario vydává druhé demo s názvem „Crown Of The Ancients“. Sotva půlhodinová koláž obsahuje pouze pouhé tři skladby, jež stylově sice navazují na debut, ovšem zároveň přinášejí doposud nevyzkoušené nápady. „Nová tvorba je poměrně nesvázaná. Spousta povedených nápadů vznikla z čiré improvizace. Když potom vznikly skladby samotné, začal jsem k nim psát texty. Z hudby zkrátka vycítím atmosféru, která je posléze zachycena i v lyrice.“ A jak hodnotí svůj stylový vývoj?
„Z KROHM jsem udělal v jednoduchosti depresivní black metalovou záležitost. Nemyslím si však, že by v tom bylo něco nenormálního. Deprese jsou součástí našich životů a často u člověka znamenají rozpad vitality. Tohle všechno je teď součástí KROHM. Depresivní black metal je další „dark art“. Spoustu lidé přitahuje, protože v té hudbě se objevují pocity, které se skutečně projevují u lidí, kteří něčím obdobným procházejí. Celkově však jde o požitek z poslechu. Hudba zkrátka dokáže přenášet nálady a o této hudbě to platí dvojnásob.“ Tuto sebereflexi mohu jen potvrdit. Tři nové kompozice jsou skutečně „pocitové“, ale zároveň v nich objevíte staré dobré „kouzlo severu“. Mimořádnou kompozicí je pak skladba „Veneria’s Call“, ke které má Dario vlastní vysvětlení. „Tato skladba je skutečně hodně melancholická a v závěru je korunována akustickou vyhrávkou mé tehdejší přítelkyně. Ona vyla vždy velice talentovaná a vždy se zajímala o moji tvorbu. Pak jsem ji jednou viděl hrát svou vlastní věc a nabídl jsem jí, aby ji posléze i nahrála.“ Druhé demo tak KROHM otevřelo cestu do světa, a pokud se v oné době skloňovalo téma depresivního black metalu, často to bylo také v souvislosti s KROHM. Na legitimní album si však Numinas musel ještě počkat…
V roce 2004 pak bez fanfár vychází CD „A World Through Dead Eyes“ a do oběhu ho dostává losangeleský label Vicious Recordings, který se v metalových kuloárech zrovna nehonosí poctivostí a spolehlivostí. O KROHM bylo však postaráno velmi dobře a svědčí o tom třeba i překrásný digi-pack a také limitovaná LP verze. Po hudební stránce se Numinas nechal inspirovat předchozí nahrávkou, ke skládání hudby přistoupil prakticky úplně stejně, ovšem výkonnostně se posunul ještě do mnohem vyšších sfér. Desku otvírá skladba „I Suffer The Astral Woe“, jejíž součástí je nasamplované intro, která nemá nic společného s hlavním chodem. Poté už nastupuje ostrý kytarový zvuk, bicí a poměrně dopředu vystrčený vokál, jenž nepřipomíná zpěv, ale spíše zlostnou recitaci. Protože jsou texty nedílnou součástí celého konceptu, dává si Dario hodně záležet na výslovnosti a je v podstatě opozicí všem těm vokalistům, kteří používají svoje hlasivky jako pouhý doplňující instrument. Nicméně i přes tuto skutečnost není produkce KROHM nikterak „ohleduplná“. Na své si přijdou většinou ti posluchači, kteří mají v tomto žánru už něco naposloucháno. Zajímavé však je, že i v těchto převážně monotónních kotrmelcích lze vystopovat hodně zajímavé a především progresivní prvky. Např. „jam“ v „The Waning“ vůbec nepřipomíná black metal, zvláště pak, když se sloučí ty nejpomalejší kytarové riffy s téměř popovými klávesami. Dosti mě zaujala také zajímavě brumlavá basa, žijící si tak trochu „vlastním životem“. Ve skladbě „A Lurking Dream“ kráčí struny basy proti ostatním nástrojům, a jestliže si pustíte tuto skladbu ve sluchátkách, zjistíte, že povedené metalové skladby nemusí stát výhradně na melodice. Hudba KROHM je zkrátka mlhou, padající při každém zapnutí tlačítka PLAY, a záleží je na posluchačích, zda se v tomto neviditelném oblaku neztratí. „A World Through Dead Eyes“ je deska pro fajnšmekry, pro ty, co už nevědí „coby“.
Na druhou stranu tu však máme zrození projektu, na jehož produkty jsou pěny doslova ódy. Další americký lídr depresivního black metalu? „Určitě poslouchám spoustu muzik\, mám své black metalové oblíbence, ačkoliv scénu nikterak úzce nesleduji. KROHM třeba do žádné scény určitě nepatří, stojí trochu mimo všeho. Sám nejsem ve spojení prakticky s nikým, a tak se ani nemůžete divit, že se necítím být součástí žádné scény. Nicméně v kontaktu jsem alespoň s XASTHUR, se kterými mě spojuje zájem o stejnou hudbu, a především, jejich nahrávky jsou skutečně skvělé.“ Aby bylo celistvosti učiněno zadost, pozastavme se ještě u temných textů, sahajících až na samotné dno lidské duše. „Texty pocházejí z myšlenek, které se zrodily při pozorování noční oblohy. Najednou ve mně vyvstaly otázky o vytvoření vesmíru, nekonečnosti a následném zničení. Vyjadřuji pouze to co si myslím, díky textům tlumočím své postřehy ostatním,, zabývám se naší existencí prostřednictvím jiné perspektivy.“ Vyjádření skutečného umělce, co říkáte? A to nestojíme ještě na samotném vrcholu!
Ten prozatím přichází až za tři roky, během kterých se Dariův život proměnil naruby. Z důvodu změny zaměstnání byl nucen opustit Seattle a přestěhovat se do Washingtonu, aby se posléze mohl věnovat také hudbě. Celá řada jeho hudebních nápadů sice už byla připravena, ovšem některé nové skladby vznikly až těsně před předpokládaným nahráváním. Dario však neměl sám spěchat, dobře věděl, že jeho další album bude opětovně pouze jeho záležitostí. Ještě než se však dostaneme k zatím poslední řadovce, nemůžu nezmínit vydání dvou předešlých demáčů v podobě pomyslného „best of“. O tyto metariály projevil zájem švédský label Unexploted records, a tak pokud budete mít štěstí, mohli byste tento kus historie objevit v nějaké rozšířené distro nabídce.
Léto roku 2007 a KROHM se konečně může pochlubit následovníkem debutu „The Haunting Presence“ se z nenadání objevil pod značkou francouzské undergroundové firmy Debemur Morti Productions. Cover alba znázorňuje sice bezpředmětný pohled do lesa, ovšem „pod pokličkou“ je tomu úplně jinak. Dario shodil vlasy, nechal si narůst vousy a na promo fotkách vypadá spíše jako obchodní zástupce bohaté firmy se sklonem k alkoholismu. Jinde zas naopak působí vizáží intelektuálního dekadenta, jehož nadhled ubozí a prostí lidé nemohou zdaleka pochopit. V podstatě totéž se týká i nových skladeb a věřte mi, na stále aktuálním nosiči se KROHM skutečně našel. Z nových kompozic sálá suverenita, bezbřehá oddanost melancholickému black metalu se ještě více rozrostla, a to i přesto, že se Dario vytasil s jaksi protichůdnými zbraněmi. Předně došlo k obecnému zrychlení, lépe řečeno, valivé skladby dostaly do vínku také nějakou tu „vichřicoidní“ pasáž. Přesvědčit se o tom můžete hned prostřednictvím uvádějicího tracku „Bleak Shores“, kdy nástup jako by vůbec neodpovídal tvorbě KROHM.
Na první poslech je také evidentní zvukový posun k větší dynamice, především kytarový zvuk připomíná řezání cirkulárky do spleti černých kabelů zapojených v síti. Pokud byla starší tvorba postavena ve větší míře na klávesách, tak nyní je malebné kouzlo tohoto nástroje uvědoměle nevýrazné a v některých skladbách se klávesy vůbec nevyskytují. Výjimkou potvrzující pravidlo je pak závěrečná elegie „Syndrome“, dovádějící posluchače k břehům řeky Styx. Pozoruhodné také je, že v některých skladbách se vyskytuje poměrně dost nemetalových prvků a určitým překvapením je čitelné zařazení mrazivých kytarových vyhrávek. Impozantní je v tomto ohledu sveřepá hymna „Memories Of The Flesh“, podpořená zlověstným frázováním pana Daria. Jeho slova jsou plná jedu, deprese, zlosti, žádný jiný podtext. „Moje ideologické a duchovní myšlenky jsou velmi osobní. Všechny tyto osobní prožitky jsou součástí mé hudby a textů. Tohle všechno je hnací silou mého života. Chci zkrátka psát black metalové písně, protože právě tento žánr dokáže nejlépe odrážet to, co skutečně cítím.“ I přesto, že Dario black metal zbožňuje, je nejen skvělým hudebníkem, ale také vášnivým posluchačem. „Seznam mých oblíbených kapel by byl skutečně dlouhý. Nejraději však mám DARKTHRONE, BURZUM, staré EMPEROR, ULVER atd. Ovšem neposlouchám jen black metal. Příkladem budiž DEAD CAN DANCE, WUMPSCUT, ASSEMBLAGE 23… vůbec mě v poslední době zaujaly tvrdé elektronické bandy.“
Album „The Haunting Presence“ je zkrátka podařenou mozaikou black metalové pocitovosti. Jak je vůbec možné, že tak tvrdá a bezcitná hudba obsahuje něco málo něhy a pohlazení? KROHM zkrátka tohle všechno umí zabalit do jednoho kouzelného paklíku. Ještě hlouběji však hlavní protagonista sáhl v případě třech posledních kompozic, které byly posléze umístěny na split CD společně s italskými TENEBRAE IN PERPETUUM (kořeny jsou kořeny!). Nicméně berme tuto ochutnávku jako takový předkrm před dalším hlavním chodem. Třeba se dočkáme již brzy!
ALL
http://www.myspace.com/krohmvoid