KRANE je čtyřčlenná skupina z Basileje, která vznikla už v roce 2012. Debutové album „Ouroboros“ ovšem neznamenalo pro nadějnou post-rock/metalovou naději požadovaný efekt, a to především díky nekonsolidované sestavě. Dle vlastních slov se chtěla kapela dostat do povědomí prostřednictvím koncertů, ovšem danému plánu se nepodařilo dostát ani z poloviny. Na lepší časy se ale začalo blýskat cca před dvěma lety, kdy KRANE začali intenzivněji pracovat na svém „druhém debutu“. Ten nakonec vyšel už letos pod agilními Czar Of Revelations, švýcarskou stálicí mezi labely.
Když vezmete krásně vypadající digipack do ruky a rozložíte ho jako leporelo, zajisté si povšimnete několika pozoruhodných symbolů (viz úvodní obrázek), avšak bez textové přílohy. Důvodem je čistě to, že KRANE se rozhodli na posluchače působit čistě instrumentální formou, ostatně spousta žánrových spojenců činí totéž. Album „Pleonexia“ je však v prvé řadě zajímavé z hlediska námětu, umně rozčleněného do třech samostatných dílů. První přináší popis plánování válečné strategie („Strategic Level“), druhý se opírá o samotnou operaci v terénu („Operational Level“) a třetí zprostředkovává posluchači něco málo z taktiky a vojenského drilu („Tactical Level“). O tom, že je hudba v podstatě scénického charakteru, vypovídá hned několik cizojazyčných filmových vsuvek. Celkově má tedy posluchač co dočinění s jakýmsi zvláštním druhem hudebního dokumentu, který je schopen vykreslit detaily a zároveň se soustředit na uměleckou výpověď.
Hudba samotná pochopitelně podléhá rozvrženým dílům a tematicky obkresluje naznačený děj. Obecně se ale nedá úplně říci, že by deska „Pleonexia“ byla albem typicky příběhovým, neboť spoustu detailů si člověk musí jednoduše domyslet, anebo si jen tak tiše zaspekulovat. To ovšem není zas až tak podstatné. Důležité je spíše to, kterak KRANE naložili s hudebními nápady, jenž jsou kolem vystavěného námětu obepnuty. Domnívám se, že i v tomto případě dostanou příznivci post-metalu vše potřebné k vlastní spokojenosti, a to i navzdory nikterak revolučním postupům. Na jedné straně se zde setkáte s celou řadou spíše post-rockového rozjímání a na straně druhé tu nechybí ani zástup nekompromisních kytarových rubanic, přičemž velkou devízou KRANE je bezpochyby smysl pro gradaci.
V podstatě všechny položky obsahují alespoň jeden strhující motiv, jenž má bezesporu ambici dostat se vám do hlavy a několik dní se tam udržet. Pokud bych mě v tomto ohledu kapelu KRANE k někomu přirovnat, pak by to byli američtí IF THESE TREES COULD TALK, o kterých jsme mimochodem na Rumzinu už také psal. KRANE vytvořili opravdu velmi zajímavou desku. Pokud by je člověk měl podezřívat z toho, že do hudební mlýnice nic moc nového nepřinesli, pak je třeba si vzpomenout na celou řadu poměrně nečekaných prvků, které se povedlo do celkového vyznění ideálně zasadit. Závěrem ještě připomínám, že „Pleonexia“ rozhodně není počinem na první poslech, ale s tím příznivci daného žánru určitě počítají. Co si budeme povídat, „tahle hudba není pro starý.“
ALL