Islandští KONTINUUM po třech letech, kdy alespoň mě šokovali debutem „Earth Blood Magic“, se znovu pochlapili a pro Candlelight Records vyprodukovali druhé album, jež zachycuje kapelu v dalším stádiu nezadržitelného rozpuku, přičemž ona evoluce zdánivě připomíná krajany SOLSTAFÍR, ovšem v poněkud zrychlenějším podání. Možná i z toho důvodu mi „Kyrr“ nepřipadá až tolik neotřelé ve srovnání s prvotinou, nicméně i aktuální hudební tvář není vůbec k zahození, byť tedy rychlejší pasáže takřka vymizely a posluchač se musí spokojit s klidnějšími a houpavými rytmy a někdy až překvapivě poddajnými melodiemi. Zvláště pak úvod nahrávky je s ohledem na písničkovost hotovou explozí a překvapivě ji nepřibržďuje ani jadrná slova islandštiny, přestože úvodní track „Breath“ spadá do kategorie anglicky zpívaných výjimek a při poslechu jako bych měl pocit, že na mě padá gothický závan kultovních THE FIELDS OF THE NEPHILIM.
Post-rock/melancholy- metalovou ruletu posléze roztáčí truchlivá elegie „Í Huldusal“, která je zároveň i reprezentativní singlovkou a osobně se domnívám, že je to právě tento song, jež může právoplatně reprezentovat současné žánrovém stádium. Nicméně i přesto se pro mě jedničkou kolekce stala chytlavá indie hitovka „Hliðargötu-heimsveldi“, kterou už nějaký ten pátek nemůžu vůbec vymést z hlavy a sám si ze sebe utahuju, neboť se mi nejvíce zamlouvá gradace jako vystřižená z notýsku s nápisem ALCEST na deskách. S titulní „Kyrr“ poté přináší ještě více procítěnosti až začínám mít pomalu dojem, že je deska až zbytečně „nekonfliktní“ ve smyslu malého počtu vzruchů, jež dokáží omámit.
Vždyť podobných momentů bylo na debutu hned několik. Ale to je jen takový můj pocit spojený ještě s většími nároky, které na hudbu KONTINUUM (možná zbytečně) kladu. Celkově je hudba v podstatě stále velmi příjemná, dá se říct, že jde o takový čistý a příjemný vánek z islandských plání (viz. „Undir þunnu skinni“), přestože následující finále zavádí posluchače přece jen do odlišnějších zákoutí. První změnou (a řekněme i definitivní) je opětovný návrat k angličtině a překvapivě i k rozsáhlejším kompozicím, což je s ohledem na předchozí tracky docela překvapení. Paradoxní ovšem je, že právě závěrečné dva songy jsou pohříchu vůbec tím nejslabším, co je na album možné slyšet.
Pokud tedy měl posluchač na samém úvodu v rukou sladkou limonádu, ve které se to hemžilo tisícovkami neposedných bublinek, v závěru se naskýtá pohled na poněkud vypráhlou a klidnou hladinku, co občas zašumí, ale k samotné konzumaci se nikomu moc nechce. I přes rozpačitý závěr se však stále jedná v podstatě o dobré album. Pravda, nenadchne, ovšem dává posluchači šanci si vyposlechnout příjemně chladnou a částečně i podmanivou hudbu, jež nás, středoevropany, přitahuje s největší pravděpodobností vždycky o něco víc. Alespoň já to tak mám.
ALL
http://kontinuum.bandcamp.com/