Jaroslav „Beavis“ Petřík (ELYSIUM)

Jaroslav „Beavis“ Petřík, současný vokalista deathmetalové skupiny ELYSIUM, dříve bývalý člen kolínských DESPISE a v současnosti také otec dvou krásných ratolestí. Pro rubriku „Hudba našich otců“ zkrátka ideální „materiál“… Přijměte tedy pozvání ke čtrnáctému dílu, který se po obsahové stránce ukázkově rozrostl. Užijte si to!

Bejve, vzpomeneš si ještě na premiérový kontakt s metalem? Co třeba tvůj úplně první koncert, který jsi navštívil? Máš na to nějaké vzpomínky?
Ahoj Alle, ty jo, to už se opravdu ptáš na prehistorický věci. Já si tak matně vzpomínám, že když jsem byl malý, tak jsem v televizi zahlídl klip KISS (ne že by to byl metal), ale řekl jsem si pro sebe, že to je příšerný a že bych to poslouchat nemohl a ejhle! 🙂 Za pár let později jsem chodil pozdě do školy, protože v době odchodu na MTV začal běžet klip KORN a já nemohl přeci odejít, dokud jsem neslyšel poslední Jonathanův výkřik. U nás doma jela spíš music od mé starší sestry, se kterou jsem sdílel pokojík a to ve stylu DEPECHE MODE, MŇÁGA A ŽDORP, OCEÁN, U2 apod. Ale víš jak to je… Kamarádi a svět kolem udělali svoje. Pamatuji si, že moje první tři kazety byly OST: THE DIRTY DANCING, ALICE IN CHAINS, MACHINE HEAD a čtvrtá OBITUARY. Pak už to šlo poměrně rychle. Pokud jde o první koncert, tak ten si pamatuji naprosto přesně. Bylo to v roce 1994, někdy na podzim v kolínském sále Zámecká, kde jsem v tu dobu navštěvoval „taneční“, a jednalo se o KURTIZÁNY Z 25. AVENUE. Bylo to tour k desce „Strach“ a ještě si vzpomínám, že mě pak strašně bolelo za krkem, když jsem o dva dny později tancoval se spolužačkami, který na mě zbyly.

Z jakého podnětu jsi následně začal s hraním? Chodil jsi do lidušky? Na kolik nástrojů ses v dětství učil hrát?
Podnět??? Ten má svý jméno a je to David Krédl. Nikdy mě nenapadlo, že bych hrál v nějaký kapele a ještě navíc vylezl na pódium před lidi. Já, introvert. Všechno to začalo tím, že moji kamarádi se dali s Davidem do řeči ohledně metalu, protože v té době měl v Kolíně rockový klub, do kterého jsme docela hojně chodili. Úplně původní záměr byl jenom pomáhat Davidovi s jeho zinem SOULS OF NEW UNDERWORLD, ale celé se to nakonec zvrtlo a to tak, že jsem si od kamaráda půjčil baskytaru JOLANA a u Davida doma jsem se učil přehrávat „to, kde to David mačkal“. Tím vlastně odpovídám na tvoje ostatní otázky. Nikdy jsem se za muzikanta nepovažoval vzhledem k tomu, že poznám pouze celou a čtvrťovou notu a u nás v rodině k tomu nikdo neměl blízko, tak mě v podstatě vůbec nenapadlo se tímhle směrem vydat. Když jsem začínal poslouchat muziku, ve snu by mě nenapadlo, že bych mohl být někdy i součástí něčeho takového.

Snil jsi někdy o tom, že se z tebe stane muzikant na plný úvazek? Dokázal bys celý ten velký kolotoč spojit s rodinným životem? Šlo by to?
Když jsem byl mladší, možná mě to někdy napadlo, ale dnes po těch všech zkušenostech si myslím, že bych si to asi nepřál. Asi jsem v tomhle moc velký realista a lenoch. Myslím, že tomu musíš kompletně podřídit celý život a vlastně i ti, kteří jsou v tvém životě, musí do toho zapadat. Na jednu stranu to může být fajn život. Z mého pohledu se to poštěstí jenom pár vyvoleným, kteří si život na to nastavili a vše včetně rodiny tomu přizpůsobují. V současné situaci, v které se nacházím, je to pro mě nemyslitelné, že bych takto žil. Už teď je to dost složité to skloubit dohromady, aby člověk všechny role dokázal tak nějak plnit. Jedině, že by to člověka dokázalo docela dobře uživit. To se ale v ČR povedlo jenom velmi limitovanému počtu hudebníků.

Jak moc daleko k té „totální profesionalizaci“ měli DESPISE? Myslíš, že jste k té „velké kariéře“ směřovali?
Co se týče DESPISE, tak z mého retrospektivního pohledu je velká škoda, že to skončilo a že jsme třeba neměli energii a chuť to dotáhnout dál. Poslední věci, které začaly vznikat, byly dle mého názoru hodně super. Škoda, že se nedotáhly do konce. Vlastně i poslední sestava, která sice odehrála jenom 4 koncerty, byla hodně slibná. Od začátku hraní v DESPISE tam vždy nějaké ambice byly a byl to i takový hnací motor celé kapely. V té asi největší době byla kapela tvořena osobnostmi, které už z jejich vlastních povah měly ambice – Corňák, Sepp, Dejvy, Jarda. Všechno to jsou v dobrém slova smyslu egomaniaci a nikdy to nebylo tak, že by chtěli hrát pouze v hospodských sálech v Horní Dolní. Svým způsobem jsme se s DESPISE snažili být hodně „profesionální“ a upřímně kapela z mého pohledu (ale ne až tak mým přičiněním) dosáhla v té době, co se dosáhnout dalo. Bylo to převážně zásluhou Dejvyho, který to vždy hodně tlačil a obětoval tomu vše. Dnes jsou ty možnosti zase o dost jiné. Doba se posunula o velký kus dál. Ať už v hráčských umech, tak v možnostech propagace. Jestli by v tomto období muzika obstála, je otázka, ale rozhodně poslední věci byly hodně moderně pojaté a vzhledem k tomu, jak Dejvy dokáže zpropagovat jeho současnou bandu, asi bych si troufl říct, že i jo. Kolikrát až zpětně zjišťuju, jaký vliv měla. Ještě dnes po koncertech chodí lidi a vzpomínají na toto období. Teď by bylo DESPISE 20 let a téměř 9 let už je kapela nefunkční. Je to otázka, v jaké pozici by se nacházela teď. Zda by to byl jenom dinosaurus, který nemá co nabídnout, nebo lídr českého extrémního metalu. To už se nedozvíme.

Jaký je tvůj vztah k ostatním nemetalovým žánrům? Jsi dostatečně tolerantní?
Vzhledem k tomu, jak moc široký záběr music poslouchám, tak bych měl říct, že velice pozitivní. I v metalové muzice mám rád stylové i žánrové přesahy. Vždy mě bavila muzika, která nestála na místě. I proto se můj posluchačský repertoár málokdy schází s ostatními. 🙂 Obecně mi v zásadě nevadí hudebně nic, co má nějakou hodnotu. Upřímně… já asi spíše snesu dechovku než třeba „pivní“ rock (nebudu radši kapely jmenovat). Osobně mám pár vybraných kapel mimo metalový žánr, které si sleduji a občas, když jsem přesycen metalem, si je pustím. Může to být trip-hop, jazz, trance, orchestrální soundtracky, klasiky jako PINK FLOYD, MICHAL JACKSON, QUEEN, ROXETTE nebo třeba starý desky LUCIE jsou fajn. Pokud se jde někam pařit (teď nemyslím v tom metalovém smyslu), tak si asi nejvíc zapařím na brakové věci z 80. a 90. let. Podvědomě mám ty věci z dob, kdy jsem byl teenager, zažitý, Ať si kdo chce co chce říká, s dvěma promilemi se líp paří na MICHALA JACKSONA než na BRUTAL TRUTH. Dle mého názoru jsou jenom dva druhy hudby. Ta, která se ti libí a která se ti nelíbí. Je úplně jedno, co to je. Každá hudba má své posluchače a každý v ní hledá něco jiného. Já hledám emoce a energii, a pokud to obsahuje, je mi celkem jedno, o jaký žánr se jedná.

Hudebníci prý často balí ženy na hudbu. Šlo ti to s metalem? Co trocha bulváru? Jak ses seznámil s tvou chotí? Bylo to na nějaké metalové akci?
Hele Alle, tak to se mi ještě nikdy nepovedlo. Nechce se mi úplně hodnotit, jestli je to spíš mnou nebo hudebním žánrem, ve kterém působím. V určité fázi života bych to i bral, ale nějak ne a ne, aby to přišlo. 🙂 Přijde mi, že dříve metal (alespoň ten extrémní) byl více mužská záležitost a přece jenom metalový koncert nebylo to místo, kde se dala lehce najít partnerka do života. Dnes mi to už tak nepřijde. Dnes je na koncertech vidět více zástupkyň něžného pohlaví, ale já už jsem spíš vypelichanej kousek a asi by se to doma u ženy nesetkalo úplně s ohlasem. Se svojí chotí jsem se seznámil poměrně romanticky (na metalistu určitě), a to na vodáckém výletě v Českém Krumlově. Vzhledem k tomu, že jeden z účastníků výletu den předem dostal sračku, moje současná manželka byla jediný, koho jsme sehnali jako náhradu. Po třech dnech v alkoholem upraveném stavu jsme nalezli vzájemné sympatie, které po nějaké době dosáhly v podstatě fatálního konce svatby a dvou ratolestí.

Je tvá paní příznivcem metalu? A nebo je ona tou „normální“, jak naopak s oblibou říká má žena? 🙂
Abych řekl pravdu, tak ani ne. Ne že by to úplně zatracovala, ale většinu věcí, které já poslouchám, jsou často neposlouchatelné i pro fundovanější posluchače, tak má s tím problém. Prakticky doma metalové věci nezní a když tak v omezené míře. Naštěstí mám docela dost času v autě a v práci na poslech, tak v zásadě mě to ani netrápí (možná občas kolegy v práci). Dalo by se říct, že je „normální“, i když v muzice si docela vybírá. Rozhodně bych řekl, že má docela dobrý vkus, ale ne směrem k metalové muzice. Vše asi vypovídá pro mě její památná věta, která zazněla na výše zmíněném výletu: „Nikdy bych si nemyslela, že si mohu tolik co říct s metalistou!!!“. Jako, když na tím takhle přemýšlím, tak ani nevím, jestli je to špatně, nebo ne. Bylo by občas fajn sdílet společný zážitky spojené s metalovou hudbou, ale na druhou stranu je to můj „útěk“ do jiného světa, kde si člověk po svém odpočine. Nechci, aby to znělo nějak tvrdě, ale někdo chodí do hospody a já na koncerty. Vlastně jediné metalové koncerty, které se mnou absolvovala, byly naše vlastní s ELYSIUM. A moc ji to nechytlo. 🙂

Co pro tebe znamenal (a stále znamená) sňatek? Má to pro tebe nějakou větší váhu?
Sňatek jako takový pro mě asi neznamená nic zásadního, když to porovnám s tím, co do vztahu dvou lidí vnesou děti. Já úplně nedokážu porovnat, jak by se to změnilo jenom tímhle papírem, protože Radka byla už v době svatby v 5 měsíci. 🙂 Ne že by byl důvod svatby těhotenství, ale prostě to tak vyšlo. To rozhodnutí mít společně děti je mnohem větší závazek než se rozhodnout pro drahou párty s rodinou. Nemyslím si ale, že by se to nějak zásadně změnilo tím, že jsme si řekli své „Ano“. Jenom to, že mi to je společností a úřadem potvrzeno, nezačnu toho člověka mít víc rád a mít k němu pevnější závazky a povinnosti. Chápu, že to pro někoho muže mít mnohem hlubší význam, ale já asi mezi ne nepatřím. Mám o svoji ženu stejný strach po svatbě jako před svatbou.

Existuje něco jako „vaše rodinná kapela“, na které se doma všichni shodnete?
To je dobrá otázka! To víš, že máme společný věci, na kterých se shodneme. Pokud to vezmu popořadě, tak s mojí drahou chotí nalézáme poměrně velký průnik společných nemetalových věcí, ať to jsou např. U2, COLDPLAY, FAITH NO MORE, DEPECHE MODE, PINK FLOYD adt. Již od té doby, co se známe, pravidelně každý rok chodíme na interpreta, na kterém se oba 100% shodneme – DAN BÁRTA & ILLUSTRATOSPHERE. Jejich koncert jsme viděli už asi 10x a můžu říct, že vždy to stálo za to. Čas od času se do rodinky snažím nacpat něco svého, ale spíš s rozumem. Takhle se mi povedlo protlačit např. ANATHEMU, kterou často i používáme jako zklidňovací nástroj dětí. 🙂 Jsou skladby, u který zázrakem přestanou dělat kraviny, ztichnou (což u nás je vzácný jev) a poslouchají. Jinak dohromady spíše máme oblíbené skladby, které posloucháme především v autě. Pokud bych měl napsat nějaké interprety, tak vede starý MICHAL JACKSON, zmiňovaný DAN BÁRTA, JUSTIN TIMBERLAKE, KC & SUNSHINE BAND. Je to pestrý. 🙂

Jaký největší trapas se ti na koncertě stal? Zkus nám přihodit něco opravdu pikantního?
Ty jo, já jsem na tom s pamětí dost bídně. Za tu dobu, co jsem nějak koncertně aktivní, tak jsem odehrál s DESPISE i ELYSIUM něco přes 300 koncertů. Pro mě asi zpětně největší trapas byl bohužel hned na mém prvním vystoupení, kde jsem táhnul celý koncert jako frontman sám. Nebyla to žádná menší akce než BRUTAL ASSAULT 2005. Abych to uvedl na pravou míru, 10 dní před festivalem odpadl Sepp (zpěvák), a protože jsme nechtěli naše vystoupení zrušit, logicky padla volba na mě. Takže já svoji pěveckou kariéru odstartoval na BRUTALu. 🙂 To by samo o sobě bylo hezký, kdybych mezi skladbami mlčel. Bohužel jsem se snažil být vtipný, ale nedostatek zkušeností a momentální ztráta inteligence, to všechno způsobilo opak. Máme z toho koncertu záznam, ale ještě jsem neměl odvahu se na něj podívat. Jinak se asi nic moc zajímavého nestalo. Já mám spíše poslední dobou problém s tím, abych se během setu nezranil. Kdo nás viděl, asi chápe, z čeho to pramení. Nejbližší takový zážitek spojený s tímto byl vlastně nedávno. Jeden z fanoušku, který byl dost posilněn alkoholem, ale ne fištrónem, mě sundal z pódia tak šikovně, že při jeho cca 160 cm výšky a mých 190 cm, zapůsobily fyzikální zákony a já přes něj přepadl přímo na „držku“ na zem. Takže asi tak.

Jak Beavise změnilo rodičovství? Co jsi prožíval, když ses poprvé stal otcem?
Myslím, že zcela zásadně v mnoha směrech. Ne že bych se začal nějak významně chovat jinak, nebo otočil se jenom směrem k rodině. Kdybych měl vypíchnout v čem nevíce, tak určitě změna hodnotového žebříčku a „omezení“ vlastního prostoru. Nechtěl bych, aby to znělo negativně. Je to prostě jiná fáze života, která je dost jiná než předchozí, kdy se člověk víceméně staral jenom sám o sebe, maximálně ještě o partnera. Pokud to vezmu popořadě, tak s dětmi jsem určitě zjistil, že některé věci, které jsem bral jako důležité, v podstatě důležité nejsou. Nikdy jsem si nemyslel, že budu mít o někoho takový strach jako právě o ty prcky. Mě to určitě v těchhle věcech posunulo. Zpětně mi přijde, že jsem řešil dost často kraviny. Mohlo by to znít, že otcovstvím jsem prozřel, ale spíš se díky i negativním věcem ukázalo, že člověk může lpět na totálních blbostech. Každý to má asi jinak, takže otcovství určitě není patent na „dospělost“. Pokud jde o čas, tak několikrát mi blesklo hlavou: „co jsem dělal, když jsem neměl dítě“. Pak se to ještě posunulo do další fáze: „co jsem dělal, když jsem neměl děti“. 🙂 Dřív byl veškerý volný čas závislý na mně, případně na dohodě s partnerkou. A teprve pak do něj vstoupí „rušivé“ elementy, které ten tvůj čas potřebují a usurpují. Zní to asi hodně tvrdě a možná sobecky, ale pokud se na to člověk podívá bez kudrlinek, tak to tak je. Není to ani dobře, ani špatně, záleží na tom, jak k tomu člověk přistoupí. Je to určitá fáze života a cestu si každý může zvolit sám. Já jsem s nimi strašně rád. A tím, že se snažíme společně s dětmi dělat i věci, které mě osobně baví, tak je to strašně fajn. Někdy je to ale náročný, protože obě naše dítka tzv. „nezavřou celej den hubu“, a člověk by se nejradši zavřel někde sám a v tichu nebo v mém případě s metalem.

Pocity, když jsem se stal otcem, jsou asi nepopsatelné a nepřenositelné. Mě osobně překvapilo, že z toho budu tak naměkko. K takhle malým dětem jsem nikdy až takový vztah neměl, ale hrozně mě překvapilo, že se mi Honzík (první dítko moje) strašně líbil. Ono je to taková směsice pocitů, radost, že těch předchozích 9 měsíců se dostalo do úspěšného konce, ale zároveň obavy, jak to bude člověk zvládat dál. No nicméně se s tím peru už 8 let a bojuji, jak umím. 🙂 Ale jak už jsem uvedl, každý to může mít jinak.

Vedeš svoje děti k hudbě? „Ovlivňuješ“ do jisté míry jejich vkus?
Možná bych se snažil, kdyby to mělo nějakou cenu. V dnešní době YouTube a vlivu moderních technologií, které současné děti i v takhle útlém věku skvěle ovládají, je to nerovný souboj. Člověk někdy ani nevěří, k čemu všemu se dokáží dostat. Navíc zde už i hodně působí vliv vrstevníků (v našem případě sestřenka a bratranec) a i když v podstatě mainstream u nás doba nelze potkat (kromě např. COLDPLAY), tak vždy přijdou s něčím „bizarním“ ala KRISTÍNA, KRYŠTOF nebo BEN CHRISOVAO. Ne že bych tím nějak extra opovrhoval, ale je mi jasné, že 95% toho, co běžně poslouchám, není možné do dětí dostat. Naše děti rádi poslouchají hudbu a jaká to bude, holt je na nich samotných. Byl bych rád, kdyby to bylo něco „hodnotnějšího“, ale v jejich životě je mnoho faktorů, které toto mohou ovlivnit, a já jsem jenom jeden z nich. Je to jenom na nich. Jak jsem říkal, jsou jenom dva druhy hudby – libí x nelíbí.

Jak by ses jako otec charakterizoval? Jsi spíše konzervativní typ, který upřednostňuje řád, nebo naopak tíhneš k dnes tolik populárním alternativám, kdy je rodič spíše „kamarád“, nikoliv autorita?
Víceméně spíše konzervativní. Neříkám, že bych pro děti chtěl být jenom tyran plný příkazů a zákazů, ale z mého pohledu by měly ctít nějaký řád a autoritu. Myslím si, že je dobré umět poznat, kde jsou hranice a co se stane, když je překročím. Nevím, jestli to je ten správný přístup, ale dělám to jak nejlépe si myslím, že to má být. Ukáže to až čas, ale úplné volnomyšlenkářství mi není úplně blízké. Jasně, jsou tu názory, že tím člověk potírá osobitost a je to ten zastaralý nesprávný způsob výchovy, ale i tak je stále svět založen na pravidlech, které se musí dodržovat. Vše by to mělo být postaveno na vzájemném respektu. Současný svět mi přijde založen na principu nechci, aby mě někdo nebo něco omezovalo, chci se chovat tak, jak já chci. To s sebou ale nese i to, že svým chováním začnu omezovat ostatní, protože představy, kde jsou ty hranice, se jedinec od jedince různí. Nerad bych se tu pouštěl do filosofických rozborů společnosti, ale za mě to jde čím dál tím víc „do prdele“. 🙂 Chtěl bych teda vychovat děti tak, aby v současné světě uměly obstát a byly spokojené samy se sebou. To, že budou znát hranice a řád, tak to by jim uškodit nemělo.

Jestli to pro tebe není tabu… Vím, že jsi měl úraz, který tě vyřadil od hraní na basu, již nějaký ten pátek stojíš „pouze“ za mikrofonem? Mohl bys nyní na Rumzinu odhalit, co se ti to tenkrát vlastně stalo?
Není to pro mě tabu. Ono to vlastně ani není tak zajímavý, jak by se mohlo zdát. Myslím, že tenhle můj drobný incident už většina čtenářů ani neví. Já jsem před tím, než jsem začal koketovat s baskytarou, hrával závodně házenou a po celých těch 11 let se mi nic nestalo. Jakmile jsem začal dělat sport rekreačně, tak mě začalá provázet zranění různého traumatického charakteru. 🙂 Tohle bylo jedno z nich. Kolečkové brusle jsou původce tohoto zranění. Při nekontrolovaném pádu jsem si zlomil zápěstí a byl jsem na pár měsíců vyřazen z hraní na baskytaru. Ovšem tohle nebyla příčina toho, proč jsem se postavil za mikrofon. Po úrazu jsem ještě asi dva roky hrál na baskytaru, než jsem s  tím definitivně praštil. Důvody byly v podstatě dva. První byl, že jsem byl lempl a už jsem klukům přestával technicky stačit. Hraní už bylo v podstatě za mými možnostmi a hrál jsem na 120%, což neslo čím dál tím více chyb. A druhý důvod byl, že se vlastně ukázalo, že ten zpěv mi jde o hodně lépe než ta basa. I ta pozice za mikrofonem se mně osobně více zamlouvala, i když jsem spíše povahou introvert. Tu extrovertní stránku ovšem ze začátku obstarával na koncertech Sepp, od kterého jsem se v tomhle směru hodně naučil. Tohle vše jsem si na zkoušku otestoval nejdříve asi ¾ roku, kdy Sepp kvůli zdravotním důvodům nebyl schopen zpívat a já ho zaskakoval. Pak nás napadla myšlenka, co zkusit DESPISE s dvěma zpěvy. Chvilku to takto fungovalo. Pak ale Sepp odešel a já to nějakou dobu táhl sám. Konec DESPISE ale měl také dva zpěvy, kdy do kapely přišel Fred (SMASHED FACE, NOOSTRAK, TRANSLUNARIA ad.). Osobně jsem se v této pozici více našel a zkušenosti, co jsem nasbíral, se snažím teď poslední čtyři roky prezentovat v ELYSIUM. Řekl bych, že mi to sedí víc. Jestli je to lepší, nebo ne, to už musí posoudit posluchači.

Budeš se někdy moci k baskytaře vrátit? To období, kdy ses nemohl aktivně zapojit do hraní… Jak moc složitým obdobím jsi procházel?
Doufám, že ne. 🙂 Ne že by mě nebavilo, ale tahle fáze už je za mnou. Nikdy jsem nepřemýšlel, že bych se vrátil ke kytaře. Mě zpěv naplňuje a představa, že zas mám nástroj… to mi přijde svazující. V té době, kdy jsem nemohl hrát, bylo pro mě spíše takové deprimující ve smyslu, že kapela v tu dobu docela dost jela a to období bylo nabyto koncerty. Nakonec jsme to ale vyřešili tak, že i se sádrou jsem s klukama jezdil a působil příležitostně jako druhý zpěv. Na basu v tom období za mě zaskakoval můj současný bratr ve zbrani… teda v ELYSIUM, David Adamec, který mi vůbec hodně pomohl s hrou na basu. On vlastně i zaskakoval v době, kdy měl problémy Sepp a já byl za mikrofonem. Za to mu (teda ne jenom za to) patří velký dík. Tohle období v podstatě zahájilo moji pěveckou „kariéru“. Nezlomit si ruku, třeba by se na to nikdy nepřišlo. Jak se říká, vše špatné je k něčemu dobré.

Chodí tvoje děti také na koncerty? Už viděly tátu v akci?
Cíleně vlastně nikdy nebyly. Jednou s námi byly na DANU BÁRTOVI & ILLUSTRATOSPHERE, ale víc než písničky Honzíka zajímal zvukař a osvětlovač a Ala byla ještě malá. Párkrát se ještě účastnily nějaké nespecifikované hudební produkce. Vlastně bych je chtěl někam brzy vzít, ale je otázka, jestli by to vydržely po celou dobu. Ideální by určitě byl venkovní festival, tam se přeci jenom dá případně „utéci“. Myslím, že příští rok s nimi něco vymyslím. Je to trochu moje ostuda, protože sám stále hojně navštěvuji koncerty a moje manželka občas taky někam zavítá (ne teda metal :)). Tátu zatím viděly v akci jenom na videu a měly z toho docela srandu. Každopádně od té doby pokaždé, když odjíždím na koncert, začnou křičet a pokoušet se o zvuky deathmetalového zpěvu. Zní to sice spíš jak rozzuřený lachtani, ale musím se vždy smát. 🙂 Zatím to berou, i když často jsou smutní, že jedu pryč. Vždy se jim to pak snažím nějak vynahradit časem, který s nim trávím. Obecně jsem na štíru s časem, ale snažím se ho nějak spravedlivě dělit mezi rodinu a zájmy, z nichž ta muzika zabírá nejpodstatnější část.

Setkal ses někdy s opovržením právě kvůli tomu, že zpíváš v extrémní metalové kapele? Stalo se ti např. to, že jsi mnohé lidi překvapil právě tím, čemu se věnuješ?
Ha, tak to hochu dennodenně. I když osvěta o metalové muzice se rapidně zvýšila, stále je spousta lidí, kteří nikdy takhle extrémní styl neslyšela a ani neměla ponětí, že existuje. S předsudky k této hudbě se setkávám poměrně často, a to i mezi vrstevníky. Pro ně je to jenom „blití“ do mikrofónu a hudební bordel k smíchu. O to víc jsou pak překvapený, když jim člověk řekne, co s tímhle „blitím“ zažil, nebo když se mi je občas povede dostat na živý koncert a vidí to na vlastní oči. Koncerty jsou vůbec kapitola sama pro sebe. Když někdo přijde s tím, ať mu pustím ten „můj bordel“, tak se ho primárně snažím dostat na koncert. Nejednou se mi stalo u lidí, kteří této hudbě ani trochu neholdovali, že po koncertě přišli a řekli, že to bylo super a že chápou, proč to děláme. Tu energii nepředáš z hudebního nosiče. V tomhle ohledu se nám někdy povede osvěta, když zahrajeme na nějaké akci, která je žánrově úplně jinde. Reakce lidí jsou pak k nezaplacení. 🙂 Vždy se najde spousta lidí, kteří přijdou, že nikdy nic takového neviděli a že je to super. Naposledy se nám to povedlo, když jsme zahráli jako překvapení k výročí 30. ročníku triatlonu na Bucku, který pořádá jeden můj kamarád v chatové oblasti. Publikum se skládalo převážně z dětí, jejich maminek a pár sportovců. Po první skladbě všichni zůstali stát jak opaření, ale po třetí, jak děti, tak maminky, všichni házeli hlavou. Sranda pak byla, jak pak po koncertě celou dobu děti řvaly po celý chatový oblasti „ARGGGGGGGGGGGGHHHHHHHHH“.

Tím, co dělám, překvapuji lidi docela často. Vzhledem k tomu, že nevypadám a ani se nijak zásadně neoblékám jako metalista, tak o to víc to lidi překvapuje – když vidí nějaké video z koncertu (nebo se to mezi řečí někde dozví). V práci do kanceláře chodí poměrně dost lidí a většinou po celou dobu, co tam jsem, mi hraje hudba a rozhodně to není jenom obecně přijatelná. To spíš naopak. Moji kolegové i kolegyně v kanceláři jsou naštěstí hodně tolerantní, takže mají jenom občas těžší období, když mám náladu na takové věci, jako ION DISSONANCE, NOISE TRAIL IMMERSION a další zvěrstva. Takže se tím ani nijak zásadně netajím. Překvapení je u příchozích často vidět, ale také se občas stane, že zpětně dostanu email stylu: „Hele, to co ti tam hrálo, bylo dobrý. Co to bylo?“. Možná je to i trochu mnou, protože v „civilním životě“ asi nepůsobím tak, jak si lidi představují metalového zpěváka (fanouška) a o živých koncertech ani nemluvím. Nicméně s opovržením se setkávám celých těch 25 let, co tuhle hudbu poslouchám.

Jak vypadá takový obyčejný víkend tvojí rodiny? Je nějaké místo, které je pro tvoji rodinu vysloveným „kultem“?
No my asi neznáme obyčejný víkend. Furt se něco děje, a tak společné chvilky přizpůsobujeme tomu, co to zrovna je. Spíše bych se pokusil popsat ideální víkend naší rodiny. Ten by mohl vypadat asi takto:

V pátek se po práci, škole, školce sejít doma a vyvalit se na zahradě. Naše děti mají v průběhu týdne docela pestrý program, takže pak v pátek jsou rády, když nikam nemusí a mohou si hrát doma nebo na zahradě. Pokud je to spojeno i s opékáním buřtů, tak o to líp. My s Radkou taky v pátek toho většinou máme dost, takže trochu zpomalit a zklidnit se je spíše nutné. Po uspání dětí dát si skleničku vína, v mém případě i třeba rumu a jít spát. Sobota ráno vstát, tak nějak rozumně, ale po dostatečném spánku (tyto potřeby mezi námi a dětmi se často rozcházejí 🙂 ) sbalit se a vyrazit na výlet na kole. Součástí trasy musí být průjezdné body v podobě občerstvení a v půli cesty dobré restaurace, kde mají pro děti hranolky s dobrou polévkou a nealkoholickým ochuceným pivem. Pokud bude po cestě ještě použito i jiných dopravních prostředku, jako např. vlak, je to bonus. Po návratu domů by měly následovat buchty od babičky nebo návštěva cukrárny. Zbytek dne volná zábava a pro nás stejný program večer jako v pátek. Neděle začátek jako v sobotu, ale s tím, že výlet místo na kole bude autem a v podstatě kamkoliv (v zimě ideálně na lyže). My jsme taková dost cestovací rodina. Po trase autem se ideálně budou nacházet body jako na kole. Večer návrat domů a klídek u rodinného krbu (který nemáme) s občasnou návštěvou kamarádu nebo příbuzných.Tak nějak by to mohlo být, ale realita se skládá z koncertů, práce kolem baráku, turnajů v hokejbale, příprav do školy, návštěv rodiny, psaní úkolů v neděli večer atd.

Když tak nad tím přemýšlím, tak pár míst možná máme. Trošku se to v průběhu mění, ale určitě mezi ně patří místo kdekoliv u Berounky, Hospoda u Jezzu v Roztokách, na lyžování Plešivec, cukrárna v Tuchlovicích, restaurace ve Vašírově a třeba obora v Lánech.

Tráví členové skupiny ELYSIUM spolu i čas mimo zkoušení a hraní? Máte čas dopřát si tu a tam nějakou tu „kapelní párty“?
Snažíme se. 🙂 Bohužel časové dispozice nás všech jsou omezené, ale jednou za čas se to poštěstí. Jednou za rok se snažíme na pár dní vyrazit společně na hory zalyžovat a teď jsme tam přidali i jeden víkend na kola. 🙂 Uvidíme, jestli nám to bude do budoucna doma tolerováno. Většinou je to ale spojeno s nějakým výjezdem za hraním nebo s námi pořádanou akcí. Pravidelně máme takový společný dýchánek v předvečer Týneckého Mazce, což je náš festival, který tento rok bude mít už 13-té pokračování. Občas se zadaří a třeba vyrazíme na festival, kde vystupujeme o den dříve a společně tam pak zapaříme (což se ale lehce může negativně projevit na některých členech následující den). Většina z nás má rodiny a vzhledem k počtu koncertů a zkoušek, jsou naše společné chvíle spjaty spíše s hraním. Zas na druhou stranu, když například jedeme do námi oblíbeného Svidníku na Slovensko, máme docela dost času vše probrat v dodávce. 🙂 Kapela pro mě není jenom o hraní, ale také chvíle, kdy trávíš čas a tvoříš něco s lidmi, kteří jsou ti blízcí A to v mém případě vždy bylo. Přece jen, ať vezmu ELYSIUM nebo DESPISE, ke každému z lidí z těchto kapel jsem měl nebo mám blízký vztah a leccos jsem s nimi zažil. Rovněž doufám, že ještě zažiji.

A teď mi na závěr řekni, jaká je podle tebe nejlepší česká kapela! A jaká je naopak ta nejpřeceňovanější. A prosil bych adresně… 🙂
Tohle je dost zákeřná otázka. Už jenom z toho důvodu, že pokud bych takto měl jmenovat někoho z českých metalových luhů a hájů, tak bych se nerad dostal do nějaké konfrontace (ať s kapelou samotnou či fanoušky), která by vyplývala pouze z mého osobního názoru. Já se snažím respektovat názor ostatních a kór u takové oblasti, jakou je hudba. Vůbec se nedá zpochybňovat a hodnotit, zda je něco nejlepší, nebo nejhorší. To, co pro mě může být „sračka“, to pro někoho jiného může být modla. Nemám patent na rozum a z vlastní zkušenosti z psaní recenzí vím, že se ti to může oklikou vrátit v znásobené míře. Metalový rybníček v ČR je hodně malý a ukázat na někoho prstem, i když to je tvůj osobní názor, je nežádoucí. Jak už jsem kdysi psal, já v podstatě moc českou scénu neposlouchám a přicházím s ní do konfrontace z velké většiny pouze na společných koncertech. Trošku se z toho pokusím vybruslit a jelikož nepadlo v otázce, že se má jednat o metalovou kapelu, tak to rozšířím na celou českou hudební scénu. 🙂 Já jsem na štíru s tzv. pivním rockem, takže pro mě přeceňované kapely třeba mohly být KABÁT nebo TŘI SESTRY. Chápu celkem proč to lidi poslouchají, ale ty kapely pro mě neprezentují nic, co v hudbě hledám. Můžou lidi nesouhlasit, ale já to tak mám. Pokud bych se měl zmínit o nejlepší, tak spíš to pojmu tak, co mě zaujalo a co si doma z českých kapel pustím. Jsou to ESAZLESA, THE SWITCH, SOUL DECODER, DILLIGENCE. FOX TERRITORY nebo třeba HORRIBLE CREATURES. Historicky mě hrozně baví desky CONTRASTIC, FDK, THEMA ELEVEN. Moc toho není, ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, nějak nedokážu na nic jiného přijít. Jsem v tomhle ostuda.

Na závěr mi ještě dovolil, abych se zeptal na nějaké čerstvé aktuality z dílny ELYSIUM. Chystáte na rok 2019 nějaké překvápko pro fanoušky?
To jsem rád, že jsi zeptal i na tohle. Tím teď žiju asi nejvíce ve spojitosti s muzikou. Na rok 2019 máme plánů spoustu. Teď momentálně doděláváme skladby na CD, které bude první oficiální nahrávkou v současné sestavě, která otočila směřování kapely rapidním způsobem. Nahrávat se bude na přelomu března a dubna ve studiu Dana Frimla – THE BARN. Doufáme, že z nás vyrazíme maximum, čeho jsme schopni. CD by pak mělo vyjít pod hlavičkou SLOVAK METAL ARMY, a to u metalového srdcaře Juraje Harina. O obal by se pak měl postarat DAHLIEN DESIGN Daniely Neumanové, velmi šikovné grafičky a zpěvačky mnoha kapel.

Potom, co vše toto dotáhneme, bychom se rádi pustili do živé propagace CD. Nějaké větší plány ohledně živého hraní jsou v jednání, ale nebudu předjímat, abych to nezakřikl. Také máme v plánu natočit pár obrázků v podobě videoklipu a udělat nový merch k CD. Jinak tradičně mezitím vším budeme připravovat další ročník našeho srdcového festivalu Týnecký MAZEC a i jeho zimní obdobu Christmas MAZEC :), kterou jsme začali nově dělat. Snad to vše klapne a fanouškům nadělíme od nás velký množství zážitků. Jak posluchačských, tak i materiálních. Díky, Alle, za prostor a za velice zajímavé otázky!

ALL

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *