Představte si to asi takhle. Slunce, tequilla, moře, západ slunce a italský mejdan. Prostě pařba jak má být. Z beden vyhrávají HIM, U2 a někdy je také třeba přiostřit, tak proč nesáhnout po IRON MAIDEN? S ránem přichází kocovina a do myslí členů INFLICTION se pomalu vkrádají prapodivné myšlenky. Což takhle ten náš death metal nějakým způsobem okořenit? Nové album „The Silencer“ podtrhuje tvrzení o přísloví: „Někdy hodně může znamenat málo.“ Pokud debutové album „The Faint Smell Of Suicide“ přineslo kvalitní porci melodického death metalu, novinka jde ve svém vývoji mnohém dál a pokud má kapela v Česku nějaké fanoušky, nechť je tato recenze jakýmsi varováním. INFLICTION už totiž nezní jako v roce 2002, kdy se představili na jednom z ročníků festivalu BRUTAL ASSAULT. Někdo by mohl namítnou, že je tvorba souboru mnohem barevnější, ovšem INFLICTION to s tou líbivostí přece jen hodně přehnali.
Zcela se tak dostali do spárů chobotnice a prachsprostě se nechali zardousit. A kdo že je ta chobotnice? Naprostá touha se zviditelnit… Hned úvodní skladba „Eyeseeblack“ řádně profackovává natěšeného posluchače. Děs! Čekal jsem všechno možné, ale tohle vskutku ne.Z beden se line bezstarostný metálek s čistým vokálem, připomínající ty nejtragičtější power metalové družiny z Německa. Nevadí mi ani tak zpěv jako nesnesitelně zhovadilá popina. Po death metalu ani památky. Za mikrofonem se představuje Bjorn Goosses, metalová osobnost z kapely NIGHT IN GALES. INFLICTION si 
oblíbil už v době příprav minulého alba, na kterém se rovněž podílel. V té době už bylo jasné, že Bjorn s největší pravděpodobností kapelu obohatí, což rovněž potvrdil kytarista Gianluca v rozhovoru pro tehdy ještě tištěné PAYO.
Následná „Redhouse“ vzbouzí malinkou naději a v dálce je vidět silueta světélka. Právě tato skladba je ale jakousi labutí písní. „Poisonradio“ je pokusem o smíchání death metalu a gotiky (a to jsem ještě požil vcelku benevolentní přirovnání). Výsledek je více než trapný. Roztříštěnost a nesourodost alba v zápětí potrhuje temná skladba „Nocturnal“. Když zavřete oči, máte hned pocit, jako byste poslouchali třikrát horší verzi TO/DIE/FOR, která se později promění v šestkrát tak hrozný nedodělek MOONSPELL. Proto oči raději nezavírejte a bděte! Naopak skladba „Sleepers“ má posluchačům nalhat, že jde stále o death metal. Střední pasáž však opět inklinuje k jakémusi pokusu o „gothic“ nádech, což mě doslova nadzvedává ze židle. To však ještě nejsme na samém dně. Balada „Welcome“ připomíná hrůzu ala BON JOVI a to už je opravdu hodně hořká káva…
V tomto bodě jsem se při poslechu alba několikrát „kousl“ a dělalo mi vskutku velký problém se přemluvit k tomu, abych zbylou „nádheru“ doposlouchal. Zatnout zuby, jít do boje a doufat v nějaký výraznější moment. INFLICTION se však rozhodli zdrancovat ucho posluchačovo až do samotného konce. Sladkou „The Voice“ by v klidu odzpívala i Dáda Patrasová. Alespoň by výsledek nebyl až tolik trapný. Kapele to sice v „černé“ velmi sluší, ale evidentně to nestačí. Desku navíc sráží dosti nevýrazný zvuk a tím je dílo zkázy dokonáno definitivně. Album „The Silencer“ je produkt uvadající kapely, která tápe a neví kudy kam. Smutné a naprosto zdrcující konstatování. Po nadějném debutu přišel šok a radši nechci ani domýšlet, kam tahle cesta vede…
ALL