Nedávno mi jeden známý s uctivostí skládal poklonu proto, že i po tolika letech v metalovém undergroundu mám stále ještě chuť se probírat novými nahrávkami, které k našim recenzentským pultíkům putují prakticky z celého světa. Na jedné straně mě to samozřejmě potěšilo, na straně druhé jsem se cítil tak trochu jako pubescent mající radost z první motorky, a nebo dresu svého oblíbeného fotbalového klubu. Následně jsme rozpoutali horlivou diskusi o přínosu nových kapel, až se okolní přísedící skoro za hlavy chytali. Moje maličkost neustále obhajovala začínající spolky, a tak trochu jsem hořekoval nad méně informovanými posluchači, kteří zkrátka a dobře zůstali věrní svým šesti oblíbeným kapelám a dnes ani nevědí, o co všechno přicházejí. Můj kamarád naopak tvrdil, že pokud chce death metal, stačí mu DEATH a CARCASS, pokud chce black metal, nic lepšího než SATYRICON nebo EMPEROR neexistuje.
Možná si říkáte, co má tento úvodník společného s novou fošnou od knížete Ihsahna?! Hodně! Při prvním a druhém poslechu jsem si totiž velice rychle vzpomněl na výše uvedenou diskuzi a byť jsem své stanovisko nezměnil, byl jsem nucen se alespoň nad některými připomínkami hluboce zamyslet. Ihsahn, černý kněz, otec legendárních EMPEROR je zkrátka skutečný král. Může být okolo nás tisíc povedených nahrávek, ovšem jen málo z nich můžeme skutečně milovat. Doufám, že nebudu předčasně „lakovat víko černé rakve“, ovšem mám pocit, že právě toto album by mohlo vstoupit do metalových dějin jako silný nástupce nejlepších „emperorovských“ alb, a kdybych měl z čistě osobního hlediska popsat své dojmy, tak by se slušelo, abych natvrdo napsal: „Ihsahn je zpátky, a to s úplně nejlepším hudebním dílem, jaké kdy stvořil.“ Samozřejmě, EMPEROR je legenda legend, ačkoli se nemůžu zbavit dojmu, že právě jakási kultovnost nedovolila hlavnímu protagonistovi, aby se jeho tvůrčí síla rozhořela na plný pekelný kotel.
Až ryze vlastní projekt dovolil Ihsahnovi odkopnout všechny stylové mantinely. První pokus „The Adversary“ se povedl na známku chvalitebnou. Dnes tento první chod můžeme označit jako most, vedoucí k bráně dokonalosti. Pokud někteří hudebníci stále ještě nepovažují metal za umění, měli by si s velkou trpělivosti poslechnout tento majestátní opus, který má zkrátka VŠECHNO! „angL“ je zhudebněná děvka! Ano, přátelé! Tahle kurva zkrátka koketuje s kdekým a s kdečím. Neudivuje však sexuálními výkony, ale kumštem, jež spočívá v hudební fúzi, která ovšem nepůsobí disharmonicky, to spíše opak je pravdou.
Album odstartovává vcelku nenápadná skladba „Misanthrope“, což je jakýsi zlomek, oddělený od předchozí kolekce „The Adversary“. Úvod tedy nikterak majestátní, ovšem „kola mašiny“ se mají teprve rozjet. „Scareb“ je hodně melodická skladba s nádhernými kytarovými vyhrávkami, které jsou podkreslovány rovněž kytarou akustickou. Ústřední čarokrásný motiv mi velmi silně připomíná skladbu „To Become Shelter and Salvation“, nacházející se na albu „Elvenefris“ od česká kapely LYKATHEA AFLAME. Paradoxně i čisté vokály byly použity prakticky na stejných místech, a tak jsem skoro koketoval s myšlenkou, zda norský vládce tento song podvědomě „neokopíroval“. Ale to je samozřejmě velmi málo pravděpodobné. První vrchol alba přichází se skladbou „Unhealer“. Excelentní kousek připomíná setkání EMPEROR, ALICE IN CHAINS a OPETH na křižovatce metalových dějin. Zde je skutečně cítit závan grunge a pokud se ptáte, proč jsem jako měřítko použil death metalové OPETH, odpověď je jednoduchá. Své vokální kvality zde totiž předvedl Mikael Ĺkerfeldt, což je tedy guest jako hrom! Následná elegie „Emancipation“ pokračuje v nastoleném kvalitativním trendu, nálady a emoce se střídají prakticky nepřetržitě a z čistého Ihsahnova vokálu mrazí! Ani fanoušci domovské kapely však nepřijdou zkrátka. Skladby „Malediction“ a „Alchemist“ asi nejvíce tíhnou k černému kovu, i když jim velmi zdatně asistuje metalová „Smrtka s kosou“. Přízvisko technický black metal? Zřejmě ano!
To nejlepší nakonec. „Elevator“ a „Threnody“ jsou nekonečně dlouhými elipsami, spleti hudebního umění a nekonečné bolesti, která se snoubí s uvadající krásou. „Monolith“ – třešnička na propečeném, již tak skvostně chutnajícím dortíku. Zkrátka a dobře, „angL“ je na mou duši precizně vyvedené album. Marně se sám sebe ptám, komu by se nemohlo líbit. Možná jen ortodoxním fandům, kteří zkrátka hudební evoluci neberou (a nebo nechtějí brát) v potaz. Nicméně abych ještě rozčeřil myšlenku z úvodu recenze. Stále si myslím, že nové kapely rozhodně potřeba jsou. Norská konkurence je však stále velmi silná!
ALL