S projektem I SHALT BECOME se prostřednictvím nahrávky „Requiem“ setkávám poprvé a počítám, že většina čtenářů na tom bude úplně stejně. Na svědomí ho má Američan S. Holliman, který původně tvořil pro svoje prvotní „děťátko“ zvané BIRKENAU, aby následně dal světu „dorostence“ I SHALT BECOME. Paradoxní vcelku je, že ještě v tomto roce vydal kolekci „In The Falling Snow“, kde je zakomponován materiál, patřící ještě do období BIRKENAU. Nahrávka „Requiem“ tak je prvním počinem, na kterém se hlavní protagonista snaží odpoutat od své předešlé tvorby, i když stylová návaznost je i přes jisté archaické změny naprosto zřetelná. Zároveň jsem si ale uvědomil, že tato kolekce rozhodně nebude plná lehce stravitelných písní, které by se daly bez psychické újmy pustit např. při jízdě autem.
Co se však před samotnou „aplikací“ ukázalo jako učiněná předtucha, to se nakonec uskutečnilo téměř ve dvojnásobné míře. „Requiem“ je totiž sbírkou funerálně-suicidiálních elegií, učiněná kytice černých růží, pohřební věnec na hrob mrtvého neviňátka, které si ani neusrklo z tůně života a hned skončilo v černé hlíně, kde se to červy a jinými tvory jen hemží. Domnívám se, že všichni příznivci podobných nálad se už teď netrpělivě tetelí blahem a do svých poznámkových bloků si zapisují další zajímavé jméno (pokud to nejste zrovna VY, věřte mi, že spousta ostatních lidí si podobné druhy evidence skutečně vede).
Ještě než však požehnám všem gilotinovým posluchačům, měl bych zde několik nemálo důležitých informací. Předně jde o to, že všechny skladby na tomto albu jsou naprosto monotónní, pokud postřehnete náznak melodie, jste skutečnými fanoušky, kteří si zkrátka umějí podobný styl hudby vychutnat. Zajímavé také je, že veškeré skladby mají prakticky totožné tempo, to znamená značně pomalé a skutečně dost dobře nejde jednotlivé skladby navzájem identifikovat. Pohřeb na ploše čtyřiceti minut čítá celkově osm skladeb, ve kterých hlavní partii obstarávají klávesy. Kytary jsou pak pouze jakýmisi kopřivami bez žehu (a to včetně akustických vybrnkávaček). Ale zkrátka – takhle dnes vypadá sebevražedná blacková móda. Vokál samozřejmě připomíná sestřelenou vránu v posledním tažení, opět za bariérou kláves a pochopitelně také kytar. Skryté „krákání“ ve mně vyvolává různé asociace, předně jsem si představoval zpěváka ležícího v otevřené rakvi, na kterého postupně padá hlína a on proto není „až tolik slyšet“.
Jedničku s hvězdičkou naopak zaslouží celková atmosféra, skutečně mráz se mi po těle několikráte opravdu rozhostil, a to je zřejmě ten nejdůležitější důvod, proč Holliman podobnou hudbu tvoří. Na druhou stranu se však přiznávám, že v mé sbírce figuruje mnohem více lepších alb, než je „Requiem“(i s ohledem na hudební škatulku). Asi největším problémem I SHALT BECOME je jednoduše NUDA. Tohle album by dokázalo umořit i vola… není rozhodně špatné, ale ujišťuji sebe i Vás, čtenáře, že celé jsem ho dnešním dnem slyšel naposledy.
EPILOG
Představte si, že v Praze na nádraží nastoupíte do vlaku, jedete čtyřicet minut, vlak zastaví a vy vidíte, že jste opět v Praze na tom stejném místě. A tak zkrátka jedete znovu.. Ujedete dalších čtyřicet minut a záhy zjistíte, že pod cedulí PRAHA-HLAVNÍ NÁDRAŽÍ leží stále ti samí bezdomovci a vedle nich postává stále ta samá výpravčí s pivním pupkem a zrzavou hlavou. Vystoupíte?
ALL
https://www.facebook.com/IShaltBecome/timeline