Když v našem magazínu každý z redaktorů volil svých deset nejoblíbenějších kapel (vše podstatné v sekci kontakty), tak v mém políčku velikánů figurovali (a stále figurují) také švédští HYPOCRISY. Legenda melodického death metalu včele s Peterem Tagtgrenem si mé srdce získala už svými rannými alby, ze kterých se postupem času staly skutečné deathmetalové klenoty. Kapela má fanoušky prakticky po celém světě. Každé CD je vždy očekáváno s velkou netrpělivostí a je úplně jedno, jestli jde o recenzenty nebo věrné fanoušky. Výjimkou není ani aktuální novinka „Virus“, navazující na rok starého předchůdce „The Arrival“. A právě minulá deska jakoby vrátila HYPOCRISY do starých deathmetalových vod, ze kterých legenda, po vydání alba „Catch 22“, malinko vypadla (všeobecně se traduje, že největším „škůdcem“ byl v tomto ohledu projekt PAIN).
A teď čert ať soudí, která cesta Švédům nejvíce svědčí. Když se však v současnosti podívám na diskografii a poměřím poslední alba, tak mi vyjde, že každé druhé CD je vždy více experimentálnější a především překvapivější.
Z novinky jsem proto malinko rozhozený a možná i zklamaný. „Virus“ se od svého předchůdce mnoho neliší a ani v celkovém pohledu nepřináší vůbec nic nového. Někdy mám dokonce pocit, že HYPOCRISY tak trochu vykrádají sami sebe. Tak např. „Compulsive Psychosis“ příliš okatě připomíná „Deathrow (No Regret)“ z alba „Into The Abyss“ a to už ani nemluvím o „War Pathu“, která jakoby vypadla z tolik úspěšného alba „Hypocrisy“ z roku 1999.
I když mám tuhle skvělou partičku moc rád, nemohu tento fakt v žádném případě přehlédnout. To bych před čtenáři neskutečně mlžil a právem bych mohl být poslán do díry nejhlubší. Stejně se ale domnívám, že Peter a jeho družina nepatří k žádným konzervativcům… proto možná to zklamání. Máme tu nic neřešící desku, jejíž kvalita je sice vysoká, ale nikterak zázračná. Jako když si dáte skvělé jídlo a poté byste ho měli jíst každý den. Těžko by něco podobného šlo vydržet. Hudba je však přece jen něco jiného a jen tak se jí člověk nepřejí. Proto bude ještě hodně dlouho trvat, než nás HYPOCRISY unudí úplně. Novým skladbám tradičně nechybí k dokonalosti prakticky vůbec nic. Po zvukové stránce je „Virus“ nejlepším možným názvem, o čemž vás možná nejlépe přesvědčí death / doomová „A Thousand Lies“ (nazval bych ji „The Fourth Dimension“, part II.)… Nádherná záležitost, žel se stále klesající „hodnotou užitku“.
Sakra, kdyby tohle byla první deska od HYPOCRISY, hned bych měl jinou náladu! Slintal bych blahem. Čas se však nedá zastavit. Všechno je jinak a borci ze země tří korunek by si to měli honem rychle uvědomit. Mají totiž nůž nebezpečně blízko krku. Další album už musí být o něčem jiném i za cenu ztráty „true fans“. „Virus“ je kvalitní album, ale na švédské „Bohy“ je to příliš málo…
ALL