Generace slavných finských hudebníků pomalu odchází do zaslouženého důchodu a tu a tam vystřelí nějakou příjemnou laskominu (výčet jmen by mohl být obrovský). Když ovšem poslouchám debutový počin mladíků HIIDENHAUTA, nikterak se neobávám černé budoucnosti. „Noitia on Minun Sukuni“ je do puntíku propracované hudební monstrum a je obdivuhodné, že něco podobného je schopna dát dohromady kapela fungující sotva dva roky!
I zástup nevěřících Tomášů musí uznat, že tahle porce black metalu není o kýči a klišé, ale o stylovém umění, jenž sice ctí všechny kořeny spjaté se severskou mytologií a duchem legendárních BATHORY, nicméně důležitým bonusem je snaha o rozvíjení vlastní hudební cesty. HIIDENHAUTA zkrátka vědí, kterak má svojsky pojatý melodický black-folk vypadat, songy jsou nesmírně přitažlivé, konstrukčně košaté, nemluvě o citlivých symfonických infuzích. Jednoduše řečeno, z produkce Finů cítím nesmazatelnou stopu sebereflexe, snahu vymýšlet zajímavé motivy a celkově přinášet fanouškům co možná nejkošatější hudební menu.
První výtečnou snůškou běsu a něžností je hned úvodní kompozice „Tuhkasta“, jejíž nerovná struktura nabízí hned několik odboček z tradičního žánrového křoví. HIIDENHAUTA chvílemi přivolávají na posluchače pohanské běsnění a za několik chvil vybízejí k poslechu black’n rollového kvapíku, přičemž dosti zásadní pozici v tvorbě kapely mají vokály.
Mužský se dle tradic stará o podtržení veškeré agresivity a zla, zatímco hlas dámičky Rieny kyne v křehkých refrénech, ačkoli ke klasického sopránu má její přednes (naštěstí) daleko. Sázka na přirozenost je v tomto případě nesmírně platnou obezřetností, jejíž účinnost se naplno rozevírá v „Sumussa soutava“, ve které si finská hrdinka užívá hlavní role. Právě tenhle track je také ze všech nejpísničkovější a do kompaktní a zároveň barevné skládanky náramně zapadá. Z dárkového koše s názvem „ Noitia on Minun Sukuni“ to však ještě není všechno. Kvalita hudby se totiž nevytrácí ani z následujícího tracku „Raato“, ve kterém spatřuji vlivy skupin jako CATAMENIA a jim podobných. Těch klasických „heavy“ prvků je tam opravdu dost, inu proč ne, přestože celé album bych v tomto rozsahu určitě poslouchat nechtěl. Finové však mají za ušima a z jednoho inspiračního košíku rozhodně nevysosali všechnu smetánku.
Terminologii řidiče: hoši a slečna dobře vědí, kdy ubrat, a kdy šlápnout na brzdu. Tak např. větší hloubka a dost možná i doommetalový přesah je posléze obsažen v „Hiiden virsi“, kde se kromě hřmotného závěru nachází i „odpočinkové“ intermezzo v podobě vybrnkávaček akustické kytary. Jednoduché, ovšem v součinnosti s kouzelnou finštinou naprosto kolosální a mrazivé. A to tu ještě máme desetiminutovou výpravnost „Kaartuvat“, reprezentativně uzavírající celé album. Zkrátka takhle nějak si představuji promyšlený a pulsující „black“. Jsou sice motivy, jež bych z nahrávky klidně vyřadil, ovšem to jsou jen takové nepatrné detaily, které jsem schopen bez emocí překousnout. HIIDENHAUTA mají před sebou velkou budoucnost!
ALL