Jak docílit rovnováhy mezi dobrem a zlem? Jak nastavit misky vah tak, aby nám život neutekl mezi prsty? Takové otázky si kladou dvě spřízněné postavy kanadského východu, věčně zadumaní filozofové, ukrytí za přezdívkami Orion a Neptune. Oba kumpáni patří komplexním instrumentalistům, během nahrávání desek se nebojí experimentovat s rozličnými hudebními nástroji. Obdivuhodné! Ale pojďme nyní na úplný začátek cesty, která se váže k založení skupiny NIFLHEIM.
Píše se rok 2004 a dva black metaloví nadšenci se undergroundové komunitě představují demem „The Return To Quintessence“, na kterém se nachází pouze jedna skladba. Ještě v témže roce se však dvojice Bergemir/Fenrir (pro upřesnění – pseudonymy Orion a Neptune si pánové určili až později) vytasili s materiálem nazvaným „True Depressive Pagan Black Metal“. Právě tento počin je z hlediska funkčnosti NIFLHEIM označován za legitimní debut, který pomohl dostat jméno kapely do obecného povědomí. Demo lze dnes chápat jako poctu skandinávským metalovým vzorům, jejichž vliv je na nahrávce až nezdravě výrazný. Vždyť třeba i skladba „Svart Vinter“ má norský text! Ale každá kapela nejak začíná. „Hymns Of Misanthropy“ je pak třetím pokusem v témže roce a lze ho chápat jako takový výběr dosavadního „nej“. Časy zamilovanosti do DARKTHRONE a jiných však tímto skončily a ve vzduchu začaly plápolat nové výzvy.
Nahrávka „Hymns Of Misanthropy“ byla v rámci undergroundu poměrně úspěšná. Hodně lidí od nás očekávalo, že i další nahrávky budou obdobné. My jsme však cítili, že je čas jít dál.“ (Fenrir) Než se však dostaneme k dalšími hudebnímu vývoji NIFLHEIM, rozluštíme smysl uměleckých pseudonymů a jejich obměn. „Hudebně i ideově jsme se posunuli někam jinam a i ve změnách našich pseudonymů tkví myšlenka těchto změn. Fenrir a Bergelmir měli silnou vazbu k pohanství, jehož odkaz stále ctíme. K další cestě jsme však potřebovali taková pojmenování, která budou ztělesňovat věčnost, nekonečno, neznámou moudrost, skrytou pod rouškou vesmíru. Do těchto kouzel jsme nyní ponořeni a našim cílem je zlepšení nás samotných. Nejsme však přitom opřeni o žádnou ideologickou podstatu, spíše naopak. NIFLHEIM je nyní známka jakési duchovní svobody.“ (Orion)
Debutové album „Neurasthénie“ vychází v roce 2006 u Sepulchral Productions a už samotné názvy skladeb dávají tušit, že protentokrát se dvojce hudebníků vydala mnohem působivější cestou. V tuto dobu dochází rovněž k definitivní změně názvu na GRIS, byť první náklad alba vyšel ještě pod hlavičkou NIFLHEIM. A nyní už hudební proměna! V jednoduchosti by se dalo říci, že se ubírá stejnou membránou, jako tomu je v případě kolegů SOMBRES FORÉTS (též jsme je v R.U.M. Zinu v minulosti představili. Kolekce postrádá jakákoliv rychlejší tempa, vše je podstoupeno pohřební náladě, přičemž stěžejní práci vykonává rezonující kytara v součinnosti se zatuchlým pachem kláves, proti kterým se naopak tyčí ostré struny, vycházející z nepravidelné hry akustické kytary. Monotónní pasáže se z druhého břehu opírají o „námluvy“ s „ambient music“, aby celkový obraz dekadence dokončil cholerou nakažený vokál. Dosti pikantní zvuk mají v neposlední řqdě bicí, jejichž „klapot“ je svým způsobem originální. Jako předmět doličný mohu nabídnout skladbu „The Cold Wild Of My Breath Is Always Blowing“. Zapomenout ovšem nemohu také na obskurní zážehy klavíru, které se tu a tam objeví.
Kdybychom si odmysleli zbytek muzikálního ansámblu, možná bychom ani netušili, že proti nám stojí syrová black metalová horda. „Uvědomili jsme si, že black metal je pouhé označení určitého směru, do kterého jsme ještě nedávno zapadali. Není to tak dávno, co jsme skládali hudbu a psali norské texty jakožto vzdání úcty všem kapelám, které nás ovlivnily. Ovšem nyní je čas jít dál. Pokud budeme brát naši hudbu jako skutečné umění, nemůžeme se výhradně soustředit jen na určitý směr. Proto se rozhodně nepovažujeme za black metalisty jako takové. Nicméně spoustu blackkových kapel stále posloucháme. Za všechny mohu uvést třeba XASTHUR, BURZUM. Naproti tomu však máme hodně rádi třeba RADIOHEAD.“
Ačkoli se zdá hudba GRIS naprosto skličující a téměř k sebevraždě navádějící, samotní autoři hudby mají na věc poněkud rozličný pohled. „V hudbě by mělo jít především o pocity. Co se týče deprese a úzkosti, tak to je jen možná část výkladu člověka, který si naši nahrávku poslechne. My naopak ve své produkci spatřujeme spíše tajemno, jsme přitahováni neznámem a možná z toho pak vyplývá pocit strachu.“ (Orion) Když už jsem výše zmínil porovnání se SOMBRES FORÉTS, učiním tak i v souvislosti s texty. Také GRIS se převážně přiklonili ke své mateřštině, k čemuž je vedl nejeden důvod. „Francouzština nám lépe napomáhá v plnění tzv. Emocionálních účelů. Je to hodně mnohostranný jazyk, některé výrazivo je doslova krásné, a navíc jde ještě o naši matřštinu. Dospěli jsme k názoru, že právě tento jazyk je pro naši tvorbu tím nejlepším. Je to zkrátka otázka vztahující se k pojmu „duchovní svoboda“. Celé album obecně je bezprostředním odrazem našich duší. Rozhodně nebylo našim cílem vytvořit bombastické či excelentní album. Šlo jen o to, zachytit naše stávající rozpoložení.“
O rok později zůstávají GRIS v obdobném emočním i hudebním rozpoložením a s pokorou sobě vlastní vydávají druhé druhé album s názvem „Il Était une Foret…“, kterým se výrazněji zapisují do mysli příznivců „suicide black metalu“. Z hudební produkce zde zaznamenané zkrátka a dobře naskakuje husí kůže. GRIS však ani tentokrát nepřinášejí úplnou beznaděj, alespoň to tedy sami tvrdí. Nicméně novinka je oproti debutu dotažena k maximální dokonalosti, skladby jsou mnohem pestřejší a totéž se týká propracovaných aranží, i když pravda, něco málo kapel musíte mít v tomto žánru naposloucháno, abyste snažení kanadské dvojky více ocenili. GRIS výrazně zapracovali na zvuku a v podstatě ho nastavili do téměř standartní roviny poslouchatelnosti.
Na rozdíl od debutu jsou všechny nástroje o poznání čitelnější, a dokonce lze vystopovat pestré melodické vyhrávky, jež jsou kombinovány s meditativními pauzami. Za všechny mohu zmínit skladbu „Cicatrites“, zapálený doutnák bafající v uzavřené lahvi. „Mezi mé koníčky patří bezpochyby komponování hudby. Někdy se však potřebuji uzavřít před světem, vzít španělku a jen tak sám pro sebe si brnkat. Neplánovaně tak mohou vzniknout nápady, kterých je na aktuální desce celá řada.“ (Neptune) Jako vzorek lze vybrat z poloviny takřka akustickou baladu „Veux-tu Danser?“, při které Orion plačtivě přednáší, aby nakonec jeho úzkost explodovala psychotickými výkřiky a bolestivým sténáním v kombinaci s grandiózním, kytarově melodickým závěrem. Komplexní „funeral“ atmosféru dotvářejí, opětovně upozaděné, ovšem s výjimkou klavírních výpadů, jež naopak kličkují mezi kytarou a bicími jako zmije mezi vyhřátými kameny. Vrcholnou kompozicí je pak instrumentálka „La Dryade“, kde se v něžné válce střetávají housle s klavírem. Skutečně třešnička na už tak kvalitně propečeném dortíku. Nní nic krásnějšího než se skoulet někam do rohu, zavřít oči a pomalu rozjímat. Přiměřená dávka jedu nikomu neublíží…
ALL