Jak je možné, že když se v našich končinách něco jen trochu povede, můžu si být jist, že za tím bude minimálně jeden cizinec? Slovem ‚povede‘ mám v případě téhle nahrávky na mysli spíše přirozenou uvolněnost, nebojácnou syrovost, zdravý nápřah a toho se mi zde dostává plnými hrstmi.

GERDA BLANK, v Brně usazené duo Anglána Stuarta a Novozélanďana Rhyse, to v rámci rockové muziky hrne ostošest. Neskrývají se za silácká gesta, mám pocit, že je to opravdu a upřímně baví. Z rukávu sypou písničky mírně napunklé (1), nasmrádlé garážovou zatuchlinou (2), ovoněné surf rockovým sólem (6), poučené kytarovou indie scénou 90. let (7), hardcoreově navztekané s přechodem na psychadelické matlání (10), atd. Nedivte se posluchači, pokud bude myslet na dvě rozdílné kapely, pustíte-li mu posledně zmiňovanou desítku „Blizzard“ a po chvíli „Dry Bones“ (11). Ta je oproti svě divočejší předchůdkyni spíše bluesově rozlučková, čímž deska v zásadě končí. „Blokk“ (12) na desku nepochybně také patří také a nevymyká se ani tak stopáží, jako spíše obohacením experimentálními zvuky a jakousi repetitivní podstatou. Můžete si být naprosto jisti, že cokoli zahrají, bude jištěno vydatně syrovými kytarami, solidním zpěvem, mnohdy řádně zabarveným a výtečnými bicími. Je to vpravdě jenom prachsprostý bigbít, rokenrol jakých jsou pytle, přesto se čímsi odlišuje. Když dva dělají totéž, není to totéž. Jak už bylo řečeno nesčetněkrát: „Je to tam!“ Než o tom planě kecat/číst, lépe poslouchat nebo si zařádit na koncertu. Nečekejte na nic, časem by Vás to mohlo zamrzet.

Jsem si vědom, že fandové vyjmenují odstavec kapel ze světa, kterým se GERDA BLANK podobá. Přesto má pro mě takováhle kapela smysl, protože na ní svým způsobem ‚dosáhnu‘. Titul předkládá tuzemské vydavatelství, kapela tu (snad) nějaký čas bude pobývat, koncertovat, čímž nepochybně ovlivní ostatní.

RadeK.K